Dva eucharističtí světci – Tarsicius a Pius X.

Susan Vennariová

Sv. Tarsicius

Když mi bylo osm let, tak jsem se zamilovala. Ten chlapec byl jen o něco málo starší než já; už si nevzpomínám, zda jsem o něm někde četla nebo mi o něm někdo vyprávěl. Jmenoval se Tarsicius – svatý Tarsicius, a stal se mým nejlepším přítelem. Jak to málo, co jsem o něm věděla, dokázalo rozpálit mé srdce! Tarsicius, chlapec – světec prvních staletí Církve.

Valeriánovo pronásledování křesťanů nabíralo na zuřivosti, každý kněz se musel bát o svůj život. Uvěznění křesťané sloužili jako návnada na kněze, kteří by jim případně přinesli nejsvětější svátost. A tak bylo v některých případech dovoleno svěřit nebezpečné poslání – přinést eucharistii statečným vězňům, kteří čekali na svou smrt – věřícímu mládenci. Jedním z nich byl právě Tarsicius.

Nevíme, kolik mu bylo přesně let, nicméně jednoho dne se vydal na svou poslední cestu, začínající možná na dlouhém schodišti katakomb sv. Kalixta. Zde nám musí pomoci představivost. Jeho kroky snad mířily po Via Appia kolem tichých pomníků zemřelých Římanů. Představovala jsem si, že ho doprovázím. O Tarsiciovi se vědělo, že je křesťan. Mezi lidmi byl oblíbený pro svou veselou povahu. Když jsme se blížili k městu, potkali jsme několik hrajících si chlapců, kteří jej přemlouvali, ať si jde hrát s nimi. „Nemohu,“ odpověděl, „dneska ne.“ „Kam jdeš? – To počká!“ Jenom se přátelsky usmál.

Jeden z chlapců si povšiml, že Tarsicius pod šaty něco schovává: „Hele, co tam máš?“ „Možná má nějaké tajemství?“ řekl jiný. „Tak se na to podíváme, ne, kluci?“ V okamžiku se vše změnilo. Chlapci ve vzduchu zavětřili rvačku. Obstoupili nás jako vlci. Se strachem jsem se podívala na Tarsicia: „Co budeme dělat?“ Dali jsme se do běhu. Zahlédla jsem jeho tvář, byla klidná. Přeci nebude házet „perly sviním“. První kámen Tarsicia zasáhl do ramene. Slyšela jsem za sebou radostné výkřiky. Dva další kameny současně dopadly na jeho hlavu. Pak se vše jakoby zpomalilo. Myslím, že se na mne usmál, když padal k zemi. Zdálo se, že šeptá modlitbu, kterou jsem se učila k svém prvnímu svatému přijímání: „Můj Pán a můj Bůh.“

Chlapci proběhli kolem mě bez povšimnutí a začali ho bít. V chumlu jsem zahlédla, jak se Tarsicius schoulil do klubíčka a brání své „tajemství“. Strkali do něj, někdo mu roztrhl šaty, jak se mu snažili vytrhnout to, co skrýval vlastním tělem.

Dopadaly další a další rány. Najednou nastalo ticho. „Tarcisie, co je ti?“ „Je mrtvý.“ Jeden z chlapců do něj kopl, bezvládné paže dopadly na zem. Zázrak. „Nic! On nemá nic!“ Stáli zmatení nad nehybným tělem. Ozvali se výkřiky, blížili se k nám nějací lidé. Chlapci se rozutekli. Snažila jsem se Tarcisia zvednout, ale neměla jsem dost sil. Chtěla jsem zemřít a spojit se s ním v jeho oběti. Ale ještě nepřišel můj čas. Tak jsem alespoň rychle nasbírala co nejvíce písku nasáklého jeho krví. Vracela jsem se alejemi zpět do své skrýše, zpět do katakomb.

Možná, že mnoho z vás tento příběh zná, četlo jej nebo o něm slyšelo.[1] Co jsme si z něj odnesli pro náš život?

Obránce eucharistie

Když Pius X. dosedl v létě 1903 na papežský stolec, byl již znám jako velký eucharistický ctitel. Láska k Nejsvětější svátosti prozařovala celý jeho předchozí patriarchát v Benátkách a předznamenala budoucí pontifikát.

Zavedl v Benátkách ustavičnou adoraci. Vybízel věřící a seminaristy k častému svatému přijímání. Nabádal, aby děti přistupovaly k prvnímu svatému přijímání dříve než ve věku dvanácti či čtrnácti let, jak tomu bylo v té době běžné, a sám takovýchto přijímání bezpočet udělil. Na eucharistickém kongresu prosazoval veřejné uctívání Nejsvětější svátosti, aby „byla plně poznána a uznána nejvyšší Boží vláda nad všemi lidmi a věcmi“.[2]

Již od dětství choval k eucharistii velkou úctu a své kněžství zasvětil její službě. Jeho horlivost pro eucharistii, s tím, jak ji stále více a více lidí uráželo a hanobilo, v dospělosti jenom rostla. Jedním z příkladů svědčících o odhodlaném zápalu pro obranu eucharistie je událost, která spadá do doby jeho patriarchátu v Benátkách. Nedlouho poté, co se stal tamějším kardinálem, se vandalové vloupali do svatostánku v kostele Panny Marie Nazaretské spravovaného bosými karmelitány. Vandalové ukradli cenná ciboria a rozházeli proměněné hostie po zemi.

Když se kardinál Sarto o svatokrádeži dozvěděl, hluboce ho to zasáhlo. Neztrácel však čas a vydal list adresovaný všem benátským kněžím a věřícím, v němž vyzýval k zadostiučinění za znesvěcení Nejsvětější svátosti. Zmíněný list nechal vytisknout a vylepit po celém městě. V kostele, kde k onomu hanebnému skutku došlo, se konaly třídenní smírné obřady. Ve všech městských kostelech pak následující neděli proběhly hodinové eucharistické adorace.[3] Jeho okamžitá odpověď na znesvěcení a velkolepý způsob, jakým za ně nařídil zadostiučinit, Benátčanům jasně ukázaly nedozírný význam Nejsvětější svátosti.

Apoštol eucharistie

Není tedy divu, že program papeže Pia X. kladl zvláštní důraz právě na eucharistii.

Nedlouho po svém zvolení vydal dekret o častém a denním svatém přijímání.[4] O rok později nařídil, aby byla nemocným zajištěna eucharistie tak často, jak jen to je možné.[5] Následně snížil věk pro první svaté přijímání na sedm let, či přesněji, na dobu počátku užívání rozumu.[6]

Byť mnozí tato rozhodnutí uvítali, ne všude se setkala s pochopením.

Církev již téměř tři sta let bojovala s herezí jansenismu, která se původně zrodila v Holandsku a později se rozšířila zejména do Francie, ale nejen tam. Přestože byl jansenismus v roce 1653 odsouzen papežem Inocencem X., páchal i nadále nemalé škody. Kněží i věřící se vzdalovali Nejsvětější svátosti. Mnozí katolíci začali svaté přijímání chápat spíše jako „odměnu než jako lék na lidskou slabost“.[7] Věřící přistupovali k přijímání zřídka a první přijímání dětí bylo odsouváno až do věku dvanácti či čtrnácti let s odůvodněním, že pak všemu lépe porozumějí a vzdají svátosti patřičnější úctu. Jednalo se však o zlořády, nikoliv vůli Církve.

Pius X. navázal na úsilí Lva XIII. v prosazování častého svatého přijímání. Připomněl usnesení tridentského koncilu: „Během každé mše by měli všichni přítomní věřící přijímat, a to nejen duchovní touhou, ale také svátostnou účastí na eucharistii, aby tak obdrželi hojnější plody z oné nejsvětější oběti.“[8]

Otázce prvního svatého přijímání věnoval Pius X. dekret Quam singulari z roku 1910. Nejprve poukazuje na radost našeho Pána ze společnosti dětí. „Nechte maličkých a nebraňte jim přijít ke mně! Neboť takových je království nebeské.“ Připomíná katolíkům, že v rané Církvi bylo zvykem podávat přijímání i nemluvňatům (jak je tomu v některých ctihodných východních ritech dodnes). Zmíněný dokument určuje rozumový věk dle sv. Tomáše Akvinského, „jakmile dosáhnou jistého užívání rozumu, aby byly schopny pochopit úctu k této svátosti“. Díky tomu „může dítě přistoupit ke Kristu již v raném věku, žít jeho životem a tak najít ochranu proti nebezpečenstvím zkaženosti“.[9]

Pius X. považuje za dostatečné, pokud je dítě schopno rozlišovat mezi eucharistickým chlebem a chlebem obyčejným. Musí samozřejmě následovat katechismus, avšak význam „pokrmu“ spočívá ve výživě mladé duše a zachování nevinnosti. Brzké a časté přijímání může utvářet horlivá srdce a zapalovat je čistou láskou k našemu Pánu, k jeho větší slávě a chvále.

„Zjistil jsem, že je snadnější připravovat malé děti,“ řekl Pius X., „než ty starší; příprava je více objektivní než subjektivní. Je to spíše poznáváním toho, jak nádherný, jak mocný, jak milující je náš Pán, než starost o to, jak se mohou stát hodny, případně nehodny, aby ho mohly přijímat. [...] První svaté přijímání je v očích maličkých skutečným něžným objetím milujícího Otce; pro starší je to více uvítáním milujícím a čestným hostitelem.“[10] Jak tato úvaha připomíná Kristova slova Martě a Marii! „Marto, Marto, pečlivá jsi a znepokojuješ se o mnoho věcí, ale jen jednoho jest zapotřebí. Maria nejlepší úděl si vyvolila, který jí nebude odňat.“[11]

„Nechte maličkých přijít“

Pius X. byl, co se „doby počátku užívání rozumu“ týče, ve svém soudu velkodušný.

Jistá Angličanka přivedla na soukromou audienci u papeže svého malého čtyřletého syna a požádala pro něho o požehnání. Zatímco mluvila, chlapec stál v povzdálí a vše pozoroval; pak se ale přišoural k papeži, položil mu ruce na kolena a pohlédl do tváře.

„Kolik je mu let?“ zeptal se Pius a pohladil ho po hlavě.

„Čtyři,“ odpověděla matka, „a za tři čtyři roky půjde, doufám, k prvnímu svatému přijímání.“

Papež se vážně zahleděl do chlapcových očí. „Koho dostáváš ve svatém přijímání?“

„Ježíše Krista,“ zazněla okamžitá odpověď.

„A kdo je Ježíš Kristus?“

„Ježíš Kristus je Bůh,“ odpověděl neméně rychle chlapec.

Pius se obrátil k matce a řekl: „Přiveďte ho ke mně zítra, a já mu dám svaté přijímání sám.“[12]

Pius X. byl papežem válečníkem – bojoval za Boží právo a záchranu duší. Dnes mu musíme být všichni vděčni za jeho prohlášení o eucharistii. Vzrůstající dopad jeho rozhodnutí na eucharistickou praxi zaznamenali během následujících let všichni kněží po celém světě. Jansenistické sklony mizely. Životopisci, píšící několik let po jeho pontifikátu, opakovali titul „papež eucharistie“, jenž na jeho pomníku postaveném v roce 1923 použil Pius XI.[13] „Rozpoutal duchovní revoluci.“[14] Jinde: „Eucharistické dekrety Pia X. patří mezi nejdůležitější dokumenty, jaké kdy byly papeži vydány. Klidně mohou být nazvány geniálním počinem.“[15] A o několik let později: „Papež Pius XII. tyto dokumenty označil za inspirované samotným Bohem, aby se věřící opět vrátili k praxi a horlivosti rané Církve.“[16]

Plody eucharistie

Pius X. nám připomíná, že hodná účast na plodech oltáře nezávisí ani tak na našich znalostech, jako spíše na správném úmyslu a lásce (samozřejmě, pokud jsme ve stavu posvěcující milosti). Mladá mysl a srdce jsou ve svém nadšení za jedno. Co může scházet na vědomostech je mnohdy vynahrazováno zápalem a čistotou úmyslu. Plody eucharistie pro duši mohou být různorodé, a to zejména v případě dětí.

Svaté přijímání je pokrmem pro niterný život dítěte; sjednocuje duši s Kristem; duchovně duši osvěžuje a osvěcuje; umenšuje žádostivost; je protijedem dětí na pokušení, na ďáblovy útoky, špatné okolí a nevhodné zábavy, na nečisté a hříšné hovory, oplzlou literaturu a nemravné filmy, hříšné touhy a sklony. Eucharistie dítěti pomáhá varovat se všedních hříchů.[17]

Pius X. vzal doslova Kristův příkaz: „Pas ovce mé!“[18] Nepovažoval slova „duchovní pokrm“ za nějakou metaforu, jak se mnohdy uvádí v moderních výkladech. „Já jsem chléb života“[19] a „moje tělo je skutečně pokrm“[20], to byl základ, srdce jeho kněžství. „Božská eucharistie je středem víry, konečným cílem všech ostatních pobožností.“[21] To byla pravda, za niž jako kněz, kardinál i papež bojoval.

Učí-li se duše již od útlého dětství milovat našeho Pána v eucharistii, nesmazatelně se do ní vtiskne vzpomínka na čistotu oněch nevinných dní. Tarsicius patrně často přijímal Nejsvětější svátost, pro niž žil a nakonec svůj život i obětoval. Jeho láska ke Kristu v eucharistii mě nadchla, neboť dítě se učí lásce dříve nežli rozumu. Díky nařízením Pia X. se mi dostalo posilujícího pokrmu zvaného „chlebem andělů“. Jako dítě jsem nebyla v duchovních věcech příliš ukázněná, ale když jsem přistupovala k svatému přijímání, mé myšlenky letěly za mým drahým přítelem a Přítelem. A tato ctnost byla neděli co neděli živena. Tarsicius stál dlouho dobu po mém boku, než se s lety má úcta zaměřila na jiné světce.

Oživená paměť

Jednoho dne v roce 1977 bylo ve farnostech naší diecéze oznámeno, že od nyní máme možnost přijímat Nejsvětější svátost na ruku. Překvapeným farníkům byly rozdávány příručky „jak na to“. Nakonec ale téměř všichni tomuto novému převratu podlehli.

Tehdy jsem se znovu vrátila k Tarsiciovi. Opět jsem viděla, jak na jeho tělo dopadají rány a kopance chlapců. Byla snad jeho vznešená oběť nesmyslná? Vysmáli se mému starému příteli, jako kdyby nezemřel za Krále králů, Pravdu, ale za nějaký rozkošný sentiment. Navzdory tomu jsem tehdy po několik let chodila často k přijímání, a možná by se pro mě nic nezměnilo, kdybych nepoznala hnutí tradičních katolíků. Ale od roku 1977 do mého návratu k tradiční mši svaté mi láska k sv. Tarsiciovi pomalu otevírala oči a já začínala chápat, že došlo k něčemu strašnému. Tento záblesk poznání mi dodával sílu vzdorovat, nakolik to bylo v mých možnostech, a hledat pravdu.

Duchovní hladomor?

Jako dítě jsem přemítala o životě a smrti sv. Tarsicia, a s tím rostla má láska k nejsvětější svátosti. A během psaní toho článku mi sv. Pius X. pomohl si ono rozjímání osvěžit. Opět se mohu zvláštním způsobem soustředit na eucharistii a roznítit pro ni svou lásku. Je krutou ironií, že po sto letech opět často nemáme příležitost přistupovat denně k oltáři a přijímat našeho Pána. Katolíci spolu s Lazarem hladoví u boháčových vrat. Prosíme naše pastýře o nebeskou potravu a velký prorok Jeremiáš odpovídá: „Maličcí žádají chleba, není však, kdo by jim ho lámal.“[22]

Nadpřirozená odvaha

Nevybaví se nám chlapec Tarsicius, eucharistický světec, když si představíme kardinála Sarta procházejícího ulicemi Benátek, papeže Pia X. kráčejícího loděmi svatopetrské baziliky s monstrancí před sebou? A když při svátostném požehnání zazní Tantum ergo, jako kdyby nám slovy „padněme v úctě“ připomínalo také Tarsicia, jeho smrt při ochraně Nejsvětějšího těla a krve našeho Pána. Když kněz – kardinál – papež pozvedl monstranci s eucharistií, aby požehnal věřícím, cožpak nedoufal, že na ni budou hledět se zápalem onoho chlapce a mučedníka? Tarsicia a sv. Pia X. spojuje láska k eucharistii a dar nadpřirozené odvahy a síly. Ačkoli znali překážky, kterým musí vzdorovat, shledali svou službu lehkou, a to díky darům Ducha Svatého, který působil v jejich duších sycených chlebem života.

Svátek sv. Tarsicia, který připadá na 15. srpna, je zastíněn větším svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Předpokládá se, že je pohřben v katakombách sv. Kalixta, ale jeho ostatky nikdy nebyly s jistotou určeny. Památku sv. Pia X. slavíme 3. září. Jeho neporušené tělo spočívá v oltáři v bazilice sv. Petra.

Převzato z Catholic Family News, srpen 2003.

Přeložila Lucie Hailandová.