Proč byl zabit García Lorca?

Radomír Malý

Španělský parlament, ovládaný socialisty antiklerikálního šílence Zapatera, stupňuje svá odsuzující vyjádření na adresu režimu generála Franca, jenž zachránil zemi před zhoubou bolševismu. Oslavovaný soudce Garzón, následovník neústupných „stíhačů nepřátel lidu“ Fouquiera de Tinvillea (Velká francouzská revoluce) a Andreje Vyšiňského (Sovětský svaz za Stalinovy vlády), hodlá vznést konkrétní obžaloby proti „frankistickým zločincům“ (pokud ještě žijí). Proto nařídil exhumaci mrtvoly komunistického básníka Féderica Garcíi Lorky, o němž se naše starší a střední generace učila v komunistických školách, že „byl brutálně zavražděn Francovými fašisty“. I dnes je jeho osoba prezentována jako nevinná oběť povstalců. 

V minulých číslech TD jsme snesli dostatek argumentů pro to, že povstání generála Franca bylo aktem sebeobrany proti beztrestnému vraždění lidí, jejichž jediným proviněním byl nesouhlas s komunistickou, socialistickou nebo zednářsko-liberální ideologií. Na prvním místě byli samozřejmě katolíci, zejména kněží a řeholníci. Vzpoura vojáků v čele s Francem v červenci r. 1936 byla bezprostřední odpovědí na teror, loupeže, zapalování kostelů, vraždy kněží, znásilňování řeholnic a nezákonné vyvlastňování půdy i továren. Po vypuknutí Francovy rebelie revoluční teror na územích ovládaných vládou Lidové fronty nabyl charakter masové genocidy obyvatelstva pod velením komunistických checas. V Paracuellos de Jarama se nachází tzv. „španělská Katyň“, hromadné hroby po dvou až pěti tisících zastřelených civilistů. Rozkaz k tomu vydal tehdejší rudý komisař Santiago Carillo, pozdější „dobrotivý eurokomunista“ osmdesátých let a idol všech zápaďáckých levičáků. O krvavých zvěrstvech tzv. republikánského režimu a jeho rudých pomahačů informoval tenkrát i pastýřský list španělských biskupů. Soupis obětí republikánů a bolševiků, archivovaný v Národní svatyni nacionalistů Gran Promesa de Valladolid, čítá za léta 1931–39 110 965 osob (srov. Vicente Cárcio-Ortí: Mrok nad ołtarzem, Warszawa 2003). Tento seznam je ale neúplný, neboť nezahrnuje bezejmenné oběti, jichž je přinejmenším stejný počet.

Občanská válka let 1936–39 byla opravdovou válkou se vším, co s ní souvisí. Válkou krutou, nelítostnou a krvavou. Ze strany frankistů, tj. vlastenců a katolíků, šlo o obranný zápas v zájmu vlastního přežití, ze strany Azani, Caballera a rudých interbrigadistů (raději „interventů“) se naopak jednalo o vyhlazovací genocidní boj proti konzervativnímu, nacionálnímu a katolickému Španělsku. Spravedlnost byla jednoznačně na straně povstalců generála Franca. Ve válce se ovšem i ta strana, která je v právu, často dopouští neomluvitelných krutostí, neboť člověk je od Adamova hříchu nakloněn spíše ke zlému než k dobrému. I španělští nacionalisté mají na svém kontě nevinné lidské životy. Patří ale mezi ně také básník García Lorca?

Archivní materiály mluví jednoznačně. Jejich jasnou řeč nemůže popřít ani polský levicový list Gazeta Wyborcza (z 27. 10. 2008), který jinak stojí na straně levičáků a bolševiků. Lorcovým vrahem byl velitel frankistické milice. Lorca byl homosexuál, zaměřený především na dospívající hochy. Dotyčnému veliteli kdysi předtím znásilnil bratra, který až do konce života trpěl následky tohoto zneužití. Vražda Lorky byla tedy daleko více motivována osobní mstou než politikou. Lorca nebyl žádnou ušlechtilou osobností, svou smrt si zavinil sám trestným činem homosexuálního znásilnění. Taková je pravda o „svatém mučedníkovi“ všech levičáků světa. R. 1942 zemřel ve frankistickém vězení na tuberkulózu další komunistický básník Miguel Hernández, také údajná „oběť“ prý „nelidského“ frankismu. Zapomíná se však, že se neocitl ve vězení „za nic“, ale za to, že byl za občanské války politickým komisařem rudé gardy a měl na svědomí řadu poprav nevinných civilistů.

© Te Deum 2008