Jednota vůkol, aneb kterak Jáel odložila své kladivo a mléko lidského srdce bylo stlučeno v máslo a podáváno na zlatém podnose (závěr)

Ronald Knox

Ve jménu... Pokroku, Humanity a Míru

Východní nauky

Bezstarostnému pozorovateli by se mohlo zdát, že se nám otevírá pohodlná cesta k nastolení smíru a přátelských vztahů s náboženstvími Dálného východu, jako jsou buddhismus, bráhmanismus a podobně. Vždyť již nyní vidíme mnoho mužů a žen, kteří chovají k tajemným naukám oněch vyznání ty nejvřelejší city, vydržují si domácí mahátmy namísto kaplanů a pěstují vnitřní život až do té míry, nakolik neohrožuje jejich vlastní sebeuspokojení, bohatství a radosti obcování ve slušné společnosti.

Ganga se vlévá do Vltavy, a je povinností všech filosofických mozků rozeznat toto znamení doby. Vždyť se všichni přeci utěšujeme oním klasickým Magna est Veritas, et praevalebit[1]; není tedy snad jasné, že čím více nějaká myšlenka vítězí a převládá ve společnosti, tím je také pravdivější? Proto lze prohlásit, že dnešní móda orientálního mysticismu, kouzelnictví a věštění, jemuž se ve svém salónku oddává Madame Chloé, je nepopiratelným zdrojem pravdy, který za pár let bude doporučovat pět z pěti Všeználků.

Ve zmíněných náboženských systémech lze přitom nalézt mnoho povzbuzujících myšlenek: například že současný stav člověka je z větší části zapříčiněn tím, čím byl v předchozím vtělení, což nás zbavuje značného dílu mravní zodpovědnosti, neboť jen málokdo je tak přecitlivělý, aby bránil čest svého dřívějšího já.

Dalším podnětným pohledem je, že vše nezadržitelně směřuje k naprosté nicotě; tento osud zajisté potěší většinu univerzitních profesorů, obchodních magnátů, politiků a novinářů daleko více než vyhlídky, které jim slibovalo tradiční křesťanství.

O zlé hmotě

Nelze však přehlédnout, že všechny tyto nauky vycházejí z velmi znepokojivého předpokladu, jenž na Východě převládá, a to, že hmota je zlem. Takovýto postoj mohou myslitelé naší doby jen těžko schvalovat.

Neboť pokud by byla hmota zlem, jak je potom možné, že mezi osvícenými lidmi, jimiž bezesporu jsme, se těší většímu zájmu výsledky dosažené pomocí pěstí, nohou či svalů než výkony mozkové aktivity? Proč každé ráno podstupujeme náročná cvičení k zdokonalení našich těl? Proč si chceme udržet tělesné zdraví všemi možnými prostředky, a vymlouváme se na něj pokaždé, když zanedbáme své povinnosti? Proč se jídlo a pití staly předmětem našeho každodenního úzkostlivého přemítání? Proč je hon za bohatstvím již od kolébky naší vášní, hlavním motivem sňatků a jedinou nadějí na úctu potomků po naší smrti?

Výše uvedené postřehy v očích jakéhokoliv filosofa uspokojivě dokazují, že i kdyby se křesťané vzdali všech ostatních článků víry, pak stále ještě budou chovat živou naději na vzkříšení těla.

Jak tedy můžeme dojít k nějaké shodě s těmi, kteří otevřeně vyznávají, že tělo je čímsi nedůležitým, co má být umrtvováno, a hmota je zlem? Odpovídám: když se chce, všechno jde; postačí, když z lásky připustíme, že veškerá hmota je zlo, a zároveň, abychom se snadno vyhnuli případným nežádoucím následkům, které z této nauky mohou plynout, dodáme, že se jedná o zlo nutné.

Válečné hrůzy, chudoba, vykořisťování, „díry“ v zákonech, stranický parlamentní systém, nemravnost tisku, rozdíly v platech duchovních, tyto a stovky dalších jevů v naší politice rozhodně a jednomyslně označíme za zlo, ale neustaneme pouze na tom, dodáme, že to jsou nutná zla, čímž máme na mysli, že nehneme ani prstem, abychom s tím něco udělali. Pokud toto bude správně pochopeno, pak nevidím důvod, proč bychom měli přijetím východního způsobu myšlení cokoliv tratit.

Smíření s ateisty

Nyní, když šťastně mizí dočasné rozdíly mezi lidmi, kteří věří v Boha, máme konečně více prostoru věnovat se problému sjednocení s ateisty. A zde stojí za pozornost, že zatímco se vyznavači jednoho náboženství liší v celé řadě otázek od vyznavačů náboženství jiného, puntičkářsky se nimrají v detailech obřadů, slovíčkaří ohledně nauky, dohadují se o poloze těla během modlitby atd.; v případě ateistů před námi leží pouze jedna prostá otázka, a to zda nějaký Bůh vůbec existuje, nebo ne.

Kdyby se nám podařilo v této věci uklidnit jejich svědomí, pak by jistě neměli potíž s přijetím našich náboženských obřadů, ba co víc, netrpěli by zděděnými předsudky co do jejich formy. Není na místě cedit komáry, když mohou spolknout velblouda. Tímto ve vší úctě předkládám našim teologům k úvaze, zda by nemohli ze skutečnosti, že Bůh je imanentní a zároveň transcendentní (a proto nevidíme celou pravdu, pouze její část, dokud se sami nesmíříme s posledním konečným protikladem), vyvodit, že Bůh je jak existující, tak i neexistující?

My, kdož jsme přesvědčeni o existenci Nejvyšší Bytosti, i ti, kdož jsou přesvědčeni o Její neexistenci, každý z nás nahlíží pouze půl pravdy, jednu stranu mince, jak se říká; přičemž můžeme zcela jistě doufat, že se v dialogu a vzájemném společenství, až se blíže seznámíme s úhlem pohledu toho druhého a lépe jej pochopíme, všichni nakonec skloníme před Velkým Architektem, který existuje a zároveň neexistuje, působí hřích a zároveň jej nenávidí, nenávidí, avšak netrestá, slibuje nám v nebesích blaženost, jejíž radosti si nebudeme vůbec uvědomovat.

Nové vincenské motto

Je zbytečné dodávat, jak velká dobrodiní světu plynou z odstranění náboženských nesvárů; již zaniknou neshody v rodinách, přezkušování duchovních se stane zbytečným, žádné náboženské záležitosti nebudou urážet v novinách náš zrak.

S největší vážností předkládám tyto úvahy všem lidem a vzývám je ve jménu Humanity a Pokroku, aby si uvědomili, že se navrhovaný plán dnes naplňuje, ať už se to různým sektářům líbí či ne; nedovolme jim, aby své náboženství nebo morálku, byť jsou jakékoliv, předkládali jako obecně platné i pro druhé. Díky Bohu, v současném osvíceném zřízení má každý právo na svůj názor, zejména na ten, že nikdo jiný nemá právo na svůj.

Cesta není lehká, ale za sto let naplníme katolické povolání Církve, to jest, zahrneme do jejích hranic veškeré možné odstíny víry: Quod unquam, quod usquam quod ab ullis.[2]