PŘÍBĚH MALÉ ČÍNSKÉ MUČEDNICE

- JVU -

Několik měsíců před svou smrtí udělil arcibiskup Fulton J. Sheen rozhovor jisté celostátní televizní stanici. Mezi jinými zazněla i otázka: „Ovlivnil jste miliony lidí po celém světě. Kdo ale ovlivnil vás? Byl to papež?“ Odpověděl, že to nebyl papež, kardinál, jiný biskup, kněz či řeholnice, byla to bezejmenná jedenáctiletá čínská dívka.

Vysvětlil, že když se v Číně chopili moci komunisté, uvěznili jednoho kněze na jeho faře poblíž kostela. Ten s hrůzou přes okno pozoroval, jak komunisté ničí vybavení chrámu. Nakonec vypáčili svatostánek a s nenávistí hodili ciborium o zem. Hostie se rozkutálely po podlaze. Kněz věděl přesně, kolik jich je: třicet dva.

Poté komunisté kostel opustili, aniž si povšimli (možná jí jen nevěnovali pozornost) malé dívky, která se modlila v zadní lavici. Později v noci se proplížila kolem stráží a vrátila zpět do kostela, kde strávila hodinu v tiché adoraci, snad jako zadostiučinění za ono znesvěcení, jehož byla svědkem, pak došla do kněžiště, klekla na kolena, sepjala ruce a ze země svými ústy přijala nejsvětější svátost.

Noc co noc se dívka vracela do kostela, aby zde stejně jako poprvé vykonala svatou hodinu a přijala Tělo Kristovo. Třicátou druhou noc po přijímání dívka nešťastnou náhodou způsobila v kostele hluk – snad zakopla o rozházené svícny – a ten upoutal pozornost vojáka, který hlídkoval u fary. Z okna ložnice mohl nešťastný kněz pouze pozorovat strašnou scénu, která se odehrála před jeho očima. Dívka se snažila utéct, ale voják ji dohnal, povalil na zem a ubil pažbou své pušky.

Když arcibiskup Sheen tento příběh uslyšel, slíbil Bohu, že bude konat svatou hodinu před Nejsvětější svátostí každý den až do konce svého života. Nejenže tomuto slibu zůstal věrný, ale při každé možné příležitosti k pobožnosti svaté hodiny vybízel.

Jméno oné jedenáctileté čínské dívky není známo, ale její hrdinství, kdy každou noc riskovala svůj vlastní život, aby uctila a přijala Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti, zůstává nehynoucím a mocným svědectvím katolické víry, kterého je nám tak velmi potřeba, obzvláště v dnešní době lhostejnosti a podivných modernistických praktik urážejících nejsvětější svátost a věčného Boha.

Nezapomínejme na svátostného Ježíše. Arcibiskup Sheen ve svém životopise Poklad v hlíně o svaté hodině napsal:

„Rozhodl jsem se strávit každý den svatou hodinu v přítomnosti našeho Pána v nejsvětější svátosti. [...] Svatá hodina. Je to těžké? Občas se to tak může zdát; může to znamenat vzdát se částečně našich plánů, nebo vstát o hodinu dříve, ale nakonec zjistíme, že to není těžké břemeno, pouze radost. [...] Účelem svaté hodiny je povzbudit hluboký osobní vztah s Kristem. Svatý a vznešený Bůh nás neustále zve, abychom k němu přišli, rozmlouvali s ním, prosili jej o pomoc v našich potřebách a zažívali požehnání, jímž je jeho přítomnost. [...] Zjistil jsem, že trvá jistý čas, než se zažehne plamen modlitby. A to je přednost denní svaté hodiny. Není rychlejšího způsobu, jak uchránit duši od sebestřednosti a strachování o bezpočet světských marností. Přebývat v přítomnosti Nejsvětější svátosti je jako vystavovat tělo slunci a vstřebávat jeho paprsky. Ticho během hodiny je setkáním tváří v tvář s Pánem. V těchto chvílích ze sebe člověk nemusí chrlit psané modlitby, místo toho naslouchá. Neříkáme: