PRATULINŠTÍ MUČEDNÍCI

Pavel Zahradník

 

 

 

Pratulinští mučedníci

V novodobých dějinách zakusila katolická církev četná pronásledování, jejichž původci se hlásili k nejrozličnějším ideovým proudům. Svým dílem tak k těmto perzekucím přispěli svobodní zednáři i komunisté, francouzští revolucionáři i němečtí nacionální socialisté, nehovoříme-li již o vládcích různých asijských či afrických zemí. Méně je však v obecném povědomí (zvláště u nás, kde se překvapivě stále setkáváme s pozůstatky obrozenského rusofilství) znám další velký pronásledovatel katolického náboženství, totiž nelítostné a kruté ruské pravoslaví, které již po několik staletí inspiruje, obhajuje a provádí perzekuci zvláště katolíků byzantského obřadu, pro něž se ujalo pojmenování uniaté či řeckokatolíci. Přímo ovšem toto pronásledování vykonávaly – ať již jde o carské Rusko, nebo o jeho sovětského nástupce – soudní, policejní a vojenské orgány státní moci, takže je možno položit si otázku, zda máme za pronásledovatele pokládat církevní moc, anebo spíše moc světskou. Takováto formulace problému je však už sama o sobě čistě „západní“, neboť pro pravoslavné Rusko je příznačné právě těsné propojení státu a pravoslavné církve, jejíž nejvyšší představitelé jsou ve skutečnosti jen pouhými státními úředníky pro záležitosti kultu. Ruský katolík Michail Lunin již v devatenáctém století o této situaci psal: „V ruské říši, jako kdysi v Byzanci, náboženství – bez ohledu na svůj božský původ – je jednou z těch institucí, s jejichž pomocí se vládne národu; změny, k jakým docházelo v církvi na Východě, vycházely od světské moci anebo byly touto mocí schvalovány; sluhové církve jsou zároveň sluhy carovými.“

Tato podřízenost ruské pravoslavné církve státní moci má své počátky již ve staré Byzanci, v níž, což je příznačné, nikdy neexistovala žádná obdoba onoho úsilí reformních papežů uchránit Církev před světským poručníkováním, úsilí, které v podobě bojů o investituru poznamenalo středověké dějiny křesťanského Západu. V Rusku pak tento z Byzance vzešlý cézaropapismus dosáhl stupně jinde nevídaného; oprávněně proto kritici tohoto stavu hovořili o tom, že vládnoucím náboženstvím v Rusku není „pravoslaví“, nýbrž spíše „caroslaví“. Takovýto stav panoval na Rusi již v době předpetrovské (čestnou výjimkou, naprosto ojedinělou v ruských dějinách, byl moskevský metropolita Filip, jenž se statečně postavil na odpor Ivanovi Hroznému) a ještě zesílil za vlády Petra Velikého, jenž roku 1718 zlikvidoval patriarchální zřízení ruské církve a instituci patriarchy nahradil svatým synodem, kolektivním orgánem, do jehož čela byla postavena světská osoba s kuriózním německým titulem oberprokurátora. Nejiná situace je i v současném Rusku, a to bez ohledu na to, že po pádu carismu byl obnoven úřad patriarchy. V dnešní ruské pravoslavné církvi (a stejně tak i v jejích satelitních pobočkách v dalších středoevropských a východoevropských státech) je samozřejmé, že biskupové jsou vesměs bývalými spolupracovníky či přímo důstojníky komunistické tajné policie. Obzvlášť ceněný agent KGB „Drozdov“, pravým jménem Alexej Rüdiger, je ostatně pod krycím jménem Alexej II. současným moskevským patriarchou a nezdá se, že by to (na rozdíl od obdobných situací, jež se občas vyskytnou i mimo pravoslaví) v Rusku, dnes ovládaném jeho bývalými nadřízenými a kolegy, někomu příliš vadilo.[1]

Toto ruské caroslaví již po několik staletí s mimořádnou zavilostí usiluje o likvidaci řeckokatolické církve, jejíž počátek v oblastech obývaných východními Slovany spadá do roku 1596, kdy se pravoslavní biskupové z východních území tehdejšího polsko-litevského státu, tedy z dnešní Ukrajiny a Bělorusi, brestskou unií sjednotili s katolickou církví. Církevní Unie, jež se podle slov blahoslaveného mučedníka Petra Verhuna stala pro ukrajinský národ božským příkazem a zároveň svatým břemenem, se od samých počátků střetávala s násilným odporem ze strany pravoslavných, pro které byla a je živoucí výčitkou, ukazující, že je možno zříci se schizmatu, vrátit se do jediného Ovčince a zároveň zachovat svůj východní obřad. Nejznámějším příkladem těch uniatů, kteří tehdy za katolickou víru položili život, je sv. Josafat Kuncevič, jenž však zdaleka není příkladem jediným. Pius XII. v encyklice Orientales omnes Ecclesias z roku 1945 o tom praví: „Byl v oné době nejvýznačnějším, ale ne jediným mučedníkem katolické víry a jednoty, neboť nemálo mučedníků jej následovalo k palmě vítězství jak z duchovenstva, tak z řad laických, kteří zabiti mečem, surově až k smrti ranami utýráni nebo ve vodách Dněpru utopeni, po vítězné smrti vzlétli k nebesům.“ A o kus dále týž papež pokračuje: „A po nemnoha letech, uprostřed sedmnáctého století, když kozáci zvedli otevřeně zbraně proti polskému státu, vzmohla se znovu nenávist nepřátel náboženské jednoty a vzplála mocněji. […] Mnoho služebníků oltáře a přečetní věřící byli krutými ranami ubiti, těžkým mučením ztýráni a nejvýš krutou vraždou sprovozeni ze světa.“

Již v těchto prvních desetiletích, kdy byla Unie pronásledována rukama ukrajinských pravoslavných kozáků, stálo skrytě v pozadí tohoto odporu ruské pravoslaví a moskevský stát, jehož váha pak v následujících staletích stále vzrůstala. Pro Unii byl osudovou událostí zánik polského státu, kdy většina území obývaných řeckokatolíky byla pohlcena ruskou říší; pouze menší část, zvaná Halič, se stala součástí říše rakouské a řeckokatolická církev se zde mohla nerušeně rozvíjet. Zato pod vládou carů nečekalo řeckokatolíky nic jiného než postupná likvidace jejich církve. Nejprve již roku 1795 carevna Kateřina II. zrušila Unii na Ukrajině a poté roku 1839 její nástupce Mikuláš I. násilím obrátil na pravoslaví i uniaty na Bělorusi. V celém ruském impériu pak zbývala jen jediná řeckokatolická diecéze, totiž biskupství chełmské, jež zaujímalo nejvýchodnější část dnešního Polska, území, kde se střetává živel polský, běloruský a ukrajinský a jež je nazýváno Podlasie (Podlašsko, tedy „krajina pod vládou Lachů“). Existenci tohoto posledního uniatského biskupství v Rusku, ve kterém ve 261 farnostech žilo asi čtvrt miliónu řeckokatolíků, umožňovala skutečnost, že se nacházelo na území království polského, jež bylo součástí ruské říše, ale požívalo jisté autonomie, byť stále více oklešťované.

Caru Mikulášovi I. a jeho nástupci Alexandrovi II. i jejich světským a duchovním pomocníkům se zdálo, že obrácení podlašských řeckokatolíků na pravoslaví bude poměrně snadné; vždyť jejich kraj hraničil s oblastmi, které už byly přinuceny pravoslaví přijmout, a také jejich poměrně malý počet se zdál nasvědčovat tomu, že se pravoslavní popi, doprovázení vojskem a policií, nesetkají s velkým odporem. Přesto se však úřady snažily postupovat pozvolnější cestou, než tomu bylo v dřívějších etapách pravoslavizace ukrajinských a běloruských řeckokatolíků. Prvním krokem k vytouženému cíli mělo být (jako tomu ostatně bylo i při likvidaci Unie na Bělorusi) „očišťování obřadu“, při němž by byly z řeckokatolické liturgie puristicky odstraněny všechny zvyklosti, které uniaté během dlouhého soužití katolíků latinského i východního ritu převzali z latinských kostelů. První takovéto pokusy byly učiněny již ve čtyřicátých letech devatenáctého století, ale setkaly se s tak velkým odporem věřících i duchovenstva, že jejich iniciátoři od nich museli odstoupit; pozornost caroslavných misionářů poté odvedly revoluční události let 1848–1849 a následující krymská válka, takže podlašským uniatům bylo dopřáno ještě několik let klidu.

Teprve polské lednové povstání v letech 1863–1864, po jehož přemožení následovalo kruté trestání celé společnosti, rozvázalo pronásledovatelům ruce. Protože chełmský řeckokatolický biskup Jan Kaliński (1863–1866) odmítal provádět požadované změny, byl v roce 1866 vyvezen do Ruska, kde o měsíc později zemřel. Po něm dva roky protiprávně diecézi spravoval Józef Wójcicki, původně katolík latinského obřadu, ale vyhnaný ještě ze semináře, jenž plnil spíše funkci ruského agenta; za něj již docházelo k násilnému „očišťování“ kostelů, k trestání vzpurných kněží a také program semináře byl upraven v pravoslavném duchu. Wójcického činnost však měla za následek takové vření mezi věřícími, že byl odvolán a došlo k poslednímu pokusu státu získat uniaty na svou stranu pokojnějším způsobem. Z rakouské Haliče byl roku 1868 do čela chełmské diecéze povolán kanovník Mychajlo Kuzemskyj, z jedné strany přesvědčený katolík, z druhé strany však orientovaný protipolsky a protilatinsky; ten ovšem zklamal obě strany a roku 1871 se vrátil zpět do Haliče.

Nyní již úřady odhodily poslední zábrany a přikročily k definitivní likvidaci Unie na Podlašsku. Využili přitom služeb některých řeckokatolických kněží z Haliče, kteří se v této době, kdy po celé Evropě triumfovaly nacionalistické ideje, hlásili do tábora takzvaných „moskalofilů“, tedy těch, kteří (ač ukrajinského původu) popírali existenci samostatného ukrajinského národa a vyznávali exaltovaný velkoruský nacionalismus, jenž byl ovšem s pravoslavím úzce spojen. Některé z těchto kněží přivedl na Podlašsko již Wójcicki, jiní přišli až po odchodu Kuzemského; v jejich čele byl Markil Popel, jehož ruské úřady dosadily do čela chełmské diecéze, kterou pak protiprávně spravoval v letech 1871–1875. Za Popelovy vlády byl zintenzivněn proces „očišťování obřadu“ – z kostelů byly přes odpor obyvatelstva odstraňovány varhany, kazatelny, zvonky, postranní oltáře, ikony sv. Josafata, byla zakazována společná modlitba růžence, různé další paraliturgické pobožnosti či kult Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, bylo rušeno slavení svátků Božího Těla a Neposkvrněného Početí Panny Marie. Současně byli zatýkáni či odváženi do vyhnanství kněží, kteří tato opatření odmítali provádět. Posléze v říjnu 1873 Popel vydal oběžník, v němž přikazoval, aby nejpozději do ledna příštího roku byly veškeré obřady v celé diecézi změněny tak, aby byly v naprostém souladu s obřady pravoslavnými.

Jestliže již v předešlých letech docházelo – zvláště při odvážení zkonfiskovaného mobiliáře z „očišťovaných“ kostelů – k četným konfliktům mezi úřady a rozhorlenými věřícími, v lednu 1874, kdy vstoupil v platnost zmíněný Popelův oběžník, nabyly tyto konflikty krvavého rázu. Na mnoha místech Podlašska tehdy oddíly vojska střílely do zástupů protestujících uniatů, kteří odmítali do svých kostelů vpustit pravoslavné popy či ty z řeckokatolických duchovních, kteří podlehli nátlaku a hodlali obřady vykonávat podle pravoslavných liturgických knih. K takovýmto střetům došlo například ve vsích Polubicze, Hołubla či Zabłocie, ale zvláště ve dvou podlašských farnostech – v Drelowě, kde 17. ledna 1874 vojáci postříleli čtrnáct a ubili dalších devět uniatů, a v Pratulině, kde o devět dní později zastřelili třináct věřících. Mučedníci z Drelowa se zatím nedočkali pocty oltáře, zatímco pratulinští mučedníci byli již beatifikováni 6. října 1996. Právě o tom, co se odehrálo ve dvou posledně jmenovaných vesnicích, máme nejvíce pramenů. Na jejich základě si tak můžeme o průběhu událostí v Pratulině udělat dosti přesnou představu.

Řeckokatolickým farářem v Pratulině, vsi ležící ve zvlněné krajině poblíž řeky Bugu, byl P. Josef Kurmanowicz (mimochodem, otec pozdějšího ukrajinského generála Viktora Kurmanovyče), který zůstal věren katolickému náboženství, a bylo proto zjevné, že i na něj, stejně jako na další uniatské kněze, čeká vězení. Dne 25. prosince 1873 podle starého stylu (tj. podle gregoriánského kalendáře 7. ledna 1874) proto odsloužil vánoční liturgii, naposledy promluvil ke svým farníkům, kteří se s ním vkleče rozloučili, a příštího dne ujel do Haliče. Místní ženy mezitím ukryly klíče od zamčeného kostela, aby tak pravoslavnému popovi zabránily ve sloužení liturgie. Úřady daly sice zhotovit náhradní klíče, ale farníci ani poté nepustili popa Urbana do kostela a vytlačili ho ze hřbitova; kostel zůstal nadále zamčený. Tyto spory trvaly několik týdnů, během nichž se úřady snažily přemluvit pratulinské uniaty, aby přijali pravoslavného duchovního. Při jedné z těchto hádek si mluvčí uniatů vzpomněl na polské lednové povstání roku 1863, jehož se pratulinští vesničané stejně jako většina polských rolníků nezúčastnili; štábnímu kapitánu Klimenkovi, zplnomocněnci zástupce náčelníka okresu Kutanina, jenž jim předtím dlouze připomínal carská dobrodiní, řekl: „Páni věděli, co dělají, bili se za víru, dej jim Bůh zdraví. Kdybychom tehdy o tom věděli, už by z vás nezbyla ani noha. A vy, ničemové, psí synové, jste nás klamali, říkali jste, že se bijí za udržení roboty, a teď z nás chcete udělat schizmatiky.“

Mezitím přicházely zprávy o masakrech v Drelowě, Zabłoci a Polubiczích, ale pratulinské farníky to nijak neodstrašilo. Na společné poradě se usnesli, že budou bránit víru svých otců, a rozhodli se také, že budou nepřetržitě hlídat kostel. Dne 24. ledna přišlo do Pratulina vojsko, ale před kostelem na ně čekalo asi 500 vesničanů, tedy asi třetina farníků. Kutanin se je pokoušel přemluvit, a když se jeho počínání nesetkalo s úspěchem, chtěl uniaty rozdělit; vyzval je, aby si ze svého středu vybrali několik moudrých, kteří by jednali jejich jménem. Pratulinští však odpověděli: „My všichni jsme moudří, dovedeme trpět a bránit svoji cerkev.“

Kutanin nato poslal do Derła, jedné z přifařených vesnic, pro zámožného hospodáře Pavla Pikulu, jehož si všichni velice vážili; předtím řekl shromážděným, aby udělali všechno, co jim Pikula poradí. Když však Pikulu přivezli, ten k velkému Kutaninově překvapení prohlásil, že to, co teď řekne, už beztak všichni vědí, totiž to, že „pro nás všechny je jen jedna cesta – pevně se držet naší svaté víry, ať se s námi stane cokoliv“. Nato si klekl, za ním poklekli i ostatní, a on vyndal kříž, který nosil na prsou, a odříkal slova přísahy, kterou všichni shromáždění opakovali – přísahali na spásu své duše, tak jak chtějí vidět Boha při své smrti, že ani o krok neustoupí od svaté víry.  

Tato jednání probíhala s přestávkami tři dny. Během nich se počet shromážděných zvětšoval, až nakonec před pratulinským kostelem stáli skoro všichni farníci a dokonce i příchozí ze sousedních farností, někteří ozbrojení holemi, kůly a kameny. 26. ledna Kutanin naposledy požádal uniaty, aby vydali klíče, vpustili do kostela pravoslavného popa a v klidu se rozešli. Jeden z uniatů však odpověděl: „Pane náčelníku, když jste nám brali varhany, zaručil jste se, že vláda nám nebude chtít vnutit pravoslaví; tehdy jste také řekl, že kdyby někdo od nás chtěl více, máme vzít hole a vyhnat ho, i kdybyste to byl vy sám. My jsme si však nevzali hole, radši chceme stát a umírat bezbranní, při svatém prahu naší cerkve.“ Kutanin nato vesničany vyzval, aby poslali několik osob do Drelowa a Zabłocia, aby na vlastní oči uviděli, co se tam odehrálo, ale Pratulinští mu odpověděli: „Proč bychom tam měli chodit a dívat se na cizí krev? Ať oni přijdou a podívají se na naši krev, ať vidí, že nám je naše víra stejně drahá jako jim.“

To však již byly poslední nezdařilé pokusy, jak přimět uniaty ke kapitulaci. Pak již byl vydán rozkaz k útoku a vojsko vyrazilo vpřed. Uniaté se zpočátku bránili kameny a holemi, ale když uviděli, že vojáci začínají nabíjet pušky, odhodili své zbraně, poklekli a začali zpívat; jeden z nich přitom vyzváněl kostelními zvony. Vojáci pak začali střílet. Jako první padl mrtev devatenáctiletý Anicet Hrycjuk z vesnice Zaczopki, který předtím přinesl do Pratulina pro obránce kostela jídlo; když vycházel z domova, řekl své matce: „Možná i já si zasloužím, že mne zabijí za víru.“ Mezi prvními padli také Vincenc Levoňuk z Woroblina a Daniel Karmaš, osmačtyřicetiletý rolník z Łęgů, jenž stál v čele zástupu, v ruce držel kříž, který je v Pratulině dodnes uchováván; a vyzýval ostatní k modlitbě, protože „to není bitva o kostel, ale boj o víru a za Krista“. Po Karmašově smrti zdvihl kříž Ignác Frančuk, padesátiletý otec sedmi dětí, jenž se ještě doma převlékl do svátečních šatů a se všemi se rozloučil, protože měl předtuchu, že se nevrátí; zanedlouho padl i on. Před kostelními dveřmi zasáhla kozácká kulka Lukáše Bojka, který předtím během obrany na příkaz Daniela Karmaše zvonil, a také Konstantina Bojka, Filipa Kiryljuka a jednadvacetiletého Onufrije Vasyljuka, za kterého předtím rodiče vyplatili značnou sumu 800 rublů, aby nebyl odveden do vojska.

Masakr zakončila nešťastná náhoda, když totiž jeden voják zastřelil jiného vojáka, který střílel z protější strany. Střelba sice potom ustala, ale počet smrtelných obětí ještě nebyl konečný. K výše jmenovaným osmi uniatům, kteří padli před kostelem, přibylo dalších pět vesničanů, kteří zemřeli ve svých domech na utržené rány, a to jednak téhož dne, jednak dne následujícího. Byli to Konstantin Lukašuk, jenž po sobě zanechal ženu a sedm dětí, kostelní zpěvák Ivan Andrejuk, Michal Vavryščuk, Maxim Havryljuk, který se již předtím horlivě účastnil protestů proti odstranění varhan z kostela, a Bartoloměj Osypjuk, jenž zemřel v krutých bolestech, ale šťasten, že obětoval život za víru, a modle se za své pronásledovatele.

Všechny oběti byly pohřbeny ruským vojskem hned 27. ledna, bez patřičných obřadů a bez účasti nejbližší rodiny, jejich těla byla naházena do jedné jámy a hrob byl srovnán se zemí. Ostatní vesničané však na místo pohřbu nezapomněli a po roce 1918, když se Podlašsko stalo opět částí obnoveného Polska, bylo o hrob patřičně pečováno; 18. května 1990 pak byly ostatky mučedníků převezeny do farního kostela, do toho kostela, který bránili za cenu svého života.

Pronásledování podlašských uniatů, ač k němu došlo v jedné z nejzapadlejších částí tehdejší Evropy, nezůstalo utajeno; naopak, zprávy o něm se rychle roznesly po světě a vzbudily nesmírné rozhořčení. Papež Pius IX. již po několika měsících, 13. května 1874, vydal encykliku Omnem sollicitudinem, ve které počínání schizmatických pronásledovatelů v čele s carem Alexandrem II. odsoudil ostrými slovy; o samotných mučednících pak napsal: „Podlašští uniaté dali Bohu, andělům i lidem nádherné svědectví mužného a nezlomného ducha. Raději chtěli zemřít, než by se zřekli víry a katolických obřadů. Toto svědectví víry podlašských mučedníků posiluje Nás samotné v namáhavé pastýřské službě Církvi.“

Tentýž papež ostatně již dříve, za lednového povstání, neváhal za obdobné činy nebývale přísnými slovy pokárat téhož cara Alexandra II., o kterém v konzistorní alokuci z 24. dubna 1864 řekl: „Cítím se nucen odsoudit panovníka, jehož říše sahá až k druhému pólu. Neprávem se nazývá katolíkem; není leč rozkolníkem, vyvrženým z pravé Církve, pronásleduje a vraždí své katolické poddané, které svou krutostí dohnal ke vzpouře. Pod rouškou toho, že potlačuje povstání, vyhlazuje katolické náboženství, celé národy vyhání do ledových krajin, odnímá stádci kněze a vypovídá je, odsuzuje je k nuceným pracím a jiným potupným trestům. Šťasten, kdo mohl prchnout a bloudí cizinou. Tento rozkolnický a bludařský mocnář si osobuje moc, které nemá ani náměstek Kristův; sesazujeť opovážlivě biskupa, od nás pravoplatně ustanoveného. Hlupák! Neví, že katolický biskup jím zůstává na trůně i v katakombách!“ Jednoznačné stanovisko svatého papeže, které mělo i v tomto případě vskutku daleko k obvyklé měkkýšovité diplomacii, znamenalo nepochybně značnou posilu pro všechny pronásledované katolíky v carově říši, ať již byli jakéhokoliv obřadu.

Paměť podlašských mučedníků zůstala v Církvi živá i v dalších desetiletích. Také Pius XII. v již citované encyklice Orientales omnes Ecclesias věnoval zvláštní odstavec právě pratulinským mučedníkům, o kterých v encyklice čteme: „Tak například obyvatelé vesničky Pratulina, když přicházeli vojáci, aby posvátnou budovu zabrali a vydali ji rozkolníkům, neodrazili násilí násilím, nýbrž nastavivše bezbranná svá těla, postavili útočníkům v cesty jakoby živou zeď; proto jedni byli zraněni a zasypáni hrubostmi a ukrutnostmi, jiní po dlouhá léta drženi v žalářích nebo dopraveni do sibiřské zimy, jiní konečně kopím probodeni prolili svou krev za Krista. […] Avšak tyto zločiny žel Bohu byly spáchány ne na jednom místě, nýbrž v mnoha městech, městečkách a vesnicích.“

Utrpení podlašských řeckokatolíků rokem 1874 neskončilo. V následujícím roce byla chełmská diecéze carskými úřady oficiálně zrušena a všichni její věřící byli zapsáni jako pravoslavní; kněžím latinského obřadu bylo přitom přísně zakázáno poskytovat jim jakoukoliv duchovní pomoc. Odbojní uniaté byli týráni všemožnými způsoby, byli biti nahajkami či dlouhé hodiny drženi na dešti a v mrazu, další byli uvězněni či posláni na Sibiř, mnohé čekala násilná smrt. Nebyli však opuštěni; pomoc jim poskytovali jednak místní římskokatoličtí kněží, hlavně však jezuitští misionáři, kteří tajně přicházeli přes střežené hranice z pruského Poznaňska a z rakouské Haliče. Velmi pěkně život tajných podlašských uniatů v těchto časech líčí polský spisovatel Władysław Stanisław Reymont ve své nevelké knize Z chelmské země, která zásluhou Josefa Floriana vyšla i u nás. Ještě třicet let po zrušení Unie tak na Podlašsku byly vesnice, kde kostel, přeměněný na pravoslavný chrám, navštěvovali kromě duchovního a chrámové služby už jen carští úředníci, případně několik málo věřících; vzdor podlašských řeckokatolíků trval a vyrůstaly celé nové generace tajných uniatů.

Konec utrpení nastal v dubnu 1905. Po porážce v rusko-japonské válce bylo pravoslavné Rusko přinuceno vydat dekret o náboženské svobodě, jenž umožňoval přestup z pravoslavné církve k jinému povolenému náboženskému vyznání. Činnost řeckokatolické církve však ani tehdy uzákoněna nebyla; uniaté z Podlašska proto změnili svůj obřad a stali se příslušníky katolické církve latinského obřadu. Obraťme se naposledy k vícekrát citované encyklice Pia XII., která tyto radostné události líčí takto: „Když však roku 1905 byla do jisté míry povolena svoboda vyznávat kterékoliv náboženství, naskytla se na Ukrajině jakási radostná a neobyčejná podívaná: takřka nesčetní katolíci vyšli ze svých úkrytů na světlo a v hustém zástupu za vztyčeným křížem a svatými obrazy, vystavenými k veřejnému uctívání, poněvadž nebylo vlastních kněží východního obřadu, odebrali se, pějíce Bohu vděčné chvály, do chrámů latinského obřadu, do nichž jim byl předtím vstup pod nejtěžšími tresty zakázán, a vyžádali si tam od pravoplatných služebníků Církve, aby jim otevřeli brány a přijímali jejich vyznání víry a aby jejich jména byla znovu zanesena do seznamu katolíků. A tak se stalo, že v krátké době bylo do Církve řádně přijato asi 200 000 věřících.“

Dějiny pronásledování Unie ovšem nebyly uzavřeny rokem 1905. Carismus se sice za pouhých dvanáct let zhroutil, ale i komunistický režim, který jej nahradil, po dvou desetiletích mimořádně brutálního pronásledování všech křesťanů včetně dosud privilegovaného pravoslaví zjistil, že jím opovrhované „caroslaví“ může být s úspěchem využito jako vítaný spojenec proti mnohem většímu nepříteli. Po roce 1944 tak oba noví společníci rukou společnou a nerozdílnou rozpoutali další pronásledování řeckokatolické církve, které ještě předčilo carskou perzekuci. I v dnešní době pak musí Unie v oblastech, kde dominuje pravoslaví, ať již jde o Rusko či Ukrajinu, Bělorusko či Rumunsko, trpět všemožné ústrky; její obrana proti nim je nadto značně ztížena tím, že ani řeckokatolické církvi jakožto součásti světové Církve se nevyhnula krize, která celou Církev zachvátila v důsledku II. vatikánského koncilu. Křížová cesta uniatů tedy zdaleka není u konce; při jejím zdolávání jim však nepochybně bude pomáhat příklad a přímluva pratulinských mučedníků.



[1] Alexej Rüdiger "Drozdov" zemřel 5. prosince 2008, již po odevzdání tohoto článku do tisku.

 

 

 

© Te Deum 2008