Občas to tak bývá, že člověk přehlíží něco výjimečného, co má doma. Už si na to zvykl, každodenním pohledem mu daná věc zevšedněla, a teprve až zásah zvenčí, ať už úžas návštěvníka, nebo odcizení rukou zloděje, mu připomene cenu onoho předmětu a city, které k němu skrytě chová.

 

Nepřehlížíme také my velký poklad, jímž nás dobrý Bůh obdařil? Nezevšedněla nám výsada, že v srdci naší vlasti stojí světoznámé Jezulátko? A jsme za ni dostatečně vděční? Někdy se podle zástupů před malostranským kostelem Panny Marie Vítězné zdá, že zázračné Děťátko přitahuje poutníky ze všech koutů zeměkoule, jen ti jeho, místní, nad kterými jako prvními rozprostírá svůj ochranný plášť, k němu mívají dlouhou cestu.

 

V různých zemích můžeme najít kopie Pražského Jezulátka i kostely, které mu byly zasvěceny. A byť je naše Jezulátko nejslavnější, není pochopitelně jediným vyobrazení Dítěte Ježíše. Podívejme se tedy na jiné významné sochy, či spíše sošky, Jezulátka, které vždy ochotně naslouchá těm, kdo je s pokorou a láskou prosí a uctívají.

 

Arenzansko-pražské Jezulátko

Arenzano, Itálie

 

Dříve než se budeme věnovat „svébytným“ Jezulátkům, zaskočme na okamžik do italského městečka Arenzano ležícího u Ligurského moře, tedy na území bývalé Janovské republiky. Tam se nachází věrná kopie Pražského Jezulátka, která má ale také svůj vlastní příběh.

 

Zdejší bosí karmelitáni tu v roce 1900 umístili ve svém kostele obraz Pražského Jezulátka, které se ihned začalo těšit takové oblibě, že o dva roky později byla vyhotovena jeho soška. Místní dali svému Pražskému Jezulátku krásný titul: Velký Malý Král. Díky štědrosti dárců, kteří hmotně vyjadřovali vděčnost za milosti, jichž se jim dostalo, byla v roce 1904 zahájena stavba nového kostela. Ten byl dokončen v roce 1908 a stal se vůbec prvním kostelem na světě, tedy, alespoň se to říká, zasvěceným Pražskému Jezulátku. Také největší zvon ve věži nese jeho jméno a stojí na něm: „Otcové karmelitáni věnovali mne Dítěti Ježíši z Prahy, abych svým zvoněním hlásal jeho slávu, a tak všichni poznali a velebili Boží Dítě Ježíše, Boha a člověka; a ono na ně seslalo déšť svých milostí.“

 

Arenzansko-pražské Jezulátko pak bylo 6. září 1924 slavnostně korunováno, a to osobně státním sekretářem kardinálem Rafaelem Merrym del Val, který ozdobil jeho hlavu korunou věnovanou papežem Piem XI.

 

Po uzavření příměří mezi Itálií a spojenci v roce 1943 začali Němci bombardovat města v okolí Arenzana. Jeho obyvatelé tedy prosili Jezulátko o ochranu a slíbili mu, že pokud se nikomu z nich nic nestane, vloží do jeho levé dlaně zlaté královské jablko. V srpnu 1944 bylo Arenzano nepřetržitě po pět dní bombardováno, řada domů lehla do základů, zasažen byl i tamější farní kostel. Když vše ustalo, našli lidé v sutinách čtyři mrtvé… Nakonec se ale ukázalo, že to nebyli místní. A tak se Jezulátko po zásluze dočkalo svého zlatého vladařského jablka, neboť ochránilo všechny občany města.

 

Prvorozený

Řím, Itálie

 

V Itálii ještě chvíli zůstaneme, ale přeneseme se do Říma. Bylo by vskutku podivné, kdyby v srdci křesťanstva chybělo zvláštní Jezulátko. To se nacházelo v půvabné bazilice Panny Marie od Nebeského oltáře, která stojí na nejvyšším místě Kapitolu. Podle legendy právě tam nechal pohanský císař Augustus na základě věštby Tiburské Sibyly, předpovídající Kristův příchod, vznést oltář „Prvorozenému Božímu“. Proč nacházelo? V únoru roku 1994 totiž římské Jezulátko někdo ukradl, a dodnes nebylo nalezeno. Vystavená soška je tedy jeho kopií.

 

Původní Jezulátko vytesal v Jeruzalémě roku 1480 jistý františkán, a to ze dřeva jednoho z olivovníků v Getsemanské zahradě. Říká se, že když zbožnému bratrovi došly barvy, zbytek sošky domalovali andělé. Své dílo pak daroval právě zmíněné bazilice, kterou už od dob papeže Inocence IV. spravovali františkáni.

 

Také toto Jezulátko má řadu nádherných šatů zdobených drahokamy, což svědčí o vděčnosti věřících za milosti, kterých se jim dostalo. Jeho hlavu navíc zdobí dle přání papeže Lva XIII. a Vatikánské kapituly od roku 1897 velká koruna.

 

Malý poutník a dobrodinec

Atocha, Španělsko

 

Nic naplat, komu čest, tomu čest. Naše Jezulátko pochází ze Španělska, a není jediné. Také řada dalších se „narodila“ na Pyrenejském poloostrově, který vydal Církvi veliké, horkokrevné světce a mystiky.

 

Snad nejznámějším španělským Jezulátkem je Svaté Dítě z Atochy. V městě Atocha se nacházela poněkud neobvyklá socha Panny Marie s Ježíškem, neboť Děťátko, které Madona držela na rukou, bylo ve skutečnosti samostatnou soškou. Díky tomu mohlo být Jezulátko sundáno a přinášeno k nemocným či umírajícím. Velké úctě se těšilo zejména mezi těhotnými ženami, přičemž nezřídka trávilo čas i u jejich lůžka během porodu, aby je nejen těšilo v bolestech, ale také požehnalo dítěti, které právě přišlo na svět. A jelikož Boží Děťátko takto neustále cestovalo z domu do domu, oblékli jej věřící do šatů připomínajících poutníka.

 

Atocha padla ve třináctém století do rukou muslimů. Mnoho mužů bylo tehdy uvězněno, přičemž muslimové jim nedovolovali žádný styk s rodinou. Výjimkou byly děti do dvanácti let, a právě ty nosily svým otcům a příbuzným do žaláře jídlo. Osamělí nešťastníci museli hladovět, protože jim muslimové odmítali dávat potravu. Prosili tedy Pána Boha o pomoc, a najednou je začal navštěvovat krásný chlapec, který jim v noci nosil jídlo a vodu. Chlapec byl oblečen jako poutník, v jedné ruce držel košík plný chleba a v druhé hůl, na jejímž konci byla zavěšena tykev s vodou. Vězni záhy zjistili, že ať už jich jedlo, kolik chtělo, z košíku chleba neubývalo, a pomalu tušili, co je onen chlapec zač. Někdo si navíc v kostele všiml, že sandály na nohou Božího Děťátka jsou špinavé a ošoupané. Nahradili je tedy jinými, ale za čas vypadaly stejně jako ty předchozí.

 

Řadu zázraků Děťátka z Atochy za vlády maurů popsal osobně král Alfons X. Moudrý ve svých Cantigas („Zpěvech“). Žádné jiné kroniky se bohužel nedochovaly, stejně tak zmizela původní soška Malého Poutníka, a nikdo už neví, kdy k tomu vlastně došlo. „Bylo to někdy dávno…“

 

Malý Poutník za oceánem

Plateros, Mexiko

 

Se zmizením sošky ale nezanikla úcta k Děťátku z Atochy.

 

V městečku Plateros v mexickém státě Zacatecas, poblíž hornického střediska Fresnillo, kde se těžilo stříbro, byl v polovině šestnáctého století postaven kostel zasvěcený Svatému Kristu zlatníků, ve kterém se mimochodem nachází také slavný zázračný krucifix. Jeden z majitelů dolů, markýz de San Miguel de Aguayo, věnoval chrámu roku 1829 sochu Panny Marie držící v levé ruce Jezulátko, které bylo možno oddělit. Něco nám to připomíná, že? Pravděpodobně se jednalo spíše o náhodnou shodu, ale mnozí tamější Španělé, kteří nezapomněli na zázračné Děťátko ze své staré vlasti, jej ihned provolali za Poutníka z Atochy. Netrvalo dlouho a Jezulátko dostalo poutnické šaty, do jedné ruky košík a do druhé hůl s tykví. Navíc mu věřící dle místních zvyklostí nasadili na hlavu klobouk se šviháckým pírkem, který v některých provedeních připomíná sombrero.

 

Obyvatelé Plateros si dobře pamatovali, jaké skutky milosrdenství prokazoval Malý Poutník uvězněným křesťanům. Svěřili mu tedy dělníky „odsouzené“ k práci v dolech, kteří již sice neúpěli pod maurským jařmem, ale tvrdé zacházení majitelů a dozorců z řad souvěrců jim je patrně mnohdy připomínalo.

 

Nevelká soška Děťátka, posazeného na zlatém trůně, se nyní nachází na hlavním oltáři ve výklenku z růžového mramoru, hned pod zázračným krucifixem. Při zvláštních příležitostech se vrací zpět do náruče své Matky. O moci Malého Poutníka a také velké vděčnosti věřících svědčí v kostele bezpočet retablos, tedy malých vyobrazení tamějšího Jezulátka nebo symbolů zázraků, které vykonalo.

 

Úcta k Svatému Děťátku původem ze španělské Atochy pronikla v roce 1831 i do Spojených států (tehdy ještě na území Mexika a dříve Nového Španělska), kde se, zejména na jihozápadě, rychle rozšířila. Stalo se tak zásluhou jistého dona Severiana Mediny, majitele ranče zvaného Portero de Chimayo, ležícího necelých třicet mil severně od Santa Fé v dnešním Novém Mexiku. Don stižený artritidou téměř ochrnul, a když se dozvěděl, jaké divy činí Děťátko z Plateros, svěřil své bolesti do jeho péče a záhy se uzdravil. Poté vykonal dlouhou a úmornou pouť za Malým Lékařem, aby mu osobně poděkoval. V Plateros zakoupil kopii sošky, kterou si odvezl s sebou do Nového Mexika. Na svém ranči postavil pro Jezulátko kapličku, kde je uctíváno až dodnes. Jeho něžné péči pak začali být časem svěřováni i všichni váleční zajatci.

 

Svaté Děťátko Dobrého zdraví

Morelia, Mexiko

 

Další příběh svědčí o tom, že se za vyobrazením Jezulátka nemusíme pouštět do hlubin dávných staletí. Tomu z mexické Morelie totiž není ani sto let.

 

V roce 1942 procházela ulicemi onoho města neznámá žena, která se po domácnostech snažila prodat sošku Božího Děťátka. Nakonec ji koupila jedna hospodyně, která si vzpomněla, že její kmotřenka po Jezulátku vždycky toužila. Z nějakého zvláštního vnuknutí se ale rozhodla, že kmotřence o dárku nic neřekne a dá jí ho teprve tehdy, až se z hlavního města, kam se odstěhovala za prací, vrátí natrvalo do Morelie.

 

Po jisté době ona kmotřenka, a to k údivu všech příbuzných, oznámila, že se vrací do svého rodného města a míní tam navždy zůstat. Šťastná kmotra jí pak s radostí a klidným svědomím Jezulátko věnovala. Místní, a to zejména nemocní, zanedlouho poznali velkou moc Děťátka, které se nacházelo v domě zmíněné kmotřenky, a tak se k němu utíkalo stále více a více lidí hledajících útěchu a uzdravení. Jednou z prvních a největších ctitelek se stala tamější lékařka, která Jezulátku darovala zlatou korunku a zařídila 21. dubna 1944 jeho veřejný výstav v kapucínském kostele. Od té doby se vždy 21. dubna v morelském kostele konala pobožnost k Božímu Děťátku.

 

S ohledem na množství uzdravení, často až zázračných, k nimž přičiněním Jezulátka docházelo, se mu brzy začalo říkat Svaté Děťátko Dobrého zdraví. Některá nevysvětlitelná uzdravení byla potvrzena i lékaři. Jeden z nich, Antonio Mario Landa, svěřil celou svou rodinu ochraně Děťátka a své city vyjádřil krásnými slovy: „Díky jeho nekonečné lásce a nepřeberným pokladům jeho dobroty jsem v minulosti zakusil mnoho zázraků, stejně tak i dnes, a chovám naději, že ani v budoucnu nebudu odmítnut.“

 

Takovým nevysvětlitelným uzdravením byl i případ čtyřletého chlapce, který následkem šoku ochrnul a přišel o sluch i řeč. Zoufalí lékaři si s ním nevěděli rady a prohlásili, že už není naděje na zlepšení stavu. Rodiče se však nevzdali. Když uslyšeli o Svatém Děťátku, zanesli chlapce do domu majitelky Jezulátka a pomodlili se před zázračnou soškou za synovo uzdravení. K žádnému zlepšení ale nedošlo. Milující rodiče se nenechali odradit a po měsíci se vrátili zpět a začali se modlit novénu k Svatému Děťátku Dobrého zdraví, kterou složila jistá klariska a schválil arcibiskup Luis María Altamirano y Bulnes. Každý den nosili svého chlapečka k Jezulátku. Šestého dne novény se začal hýbat, sedmého začal mluvit, osmého už mohl chodit a devátého dne byl již zcela zdráv.

 

V roce 1957 arcibiskup majitelce navrhl, aby byla soška natrvalo přemístěna z domu do kostela, a tak se stala věřícím daleko přístupnější. Kmotřenka s těžkým srdcem svému pastýři vyhověla. 15. prosince 1957 bylo tedy Svaté Děťátko Dobrého zdravení slavnostně přeneseno do kostela Panny Marie Karmelské. Procesí se zúčastnily velké zástupy lidí, mezi jinými i sám arcibiskup, řada církevních hodnostářů, kněží, řeholníků a řeholnic, a to nejen z Mexika, ale i Spojených států. Na konci nádherného obřadu arcibiskup Jezulátko i s jeho zlatou korunkou požehnal.

 

Neuplynul ani rok a byl položen základní kámen kostela, který se měl stát novým domovem Svatého Děťátka Dobrého zdraví a jemu také být zasvěcen. Posvěcení chrámu se pak konalo o pět let později.

 

Nejvyšší Bytost

Cebu, Filipíny

 

Rovněž další Jezulátko vděčí za svou cestu do dalekých končin Španělům. Vlastně ani ne tak Španělům, jako spíše Portugalci Ferdinandu Magellanovi (portugalsky Fernão de Magalhães), který se ve službách jejich krále Karla V. plavil kolem celého světa a objevoval nová území. 16. března 1521 dorazil tento mořeplavec na svých toulkách moři a oceány jako první Evropan ke břehům Filipín. 7. dubna posádka vstoupila se souhlasem místního vladaře rádži Humabona na pevnou zem ostrova Cebu. Magalhães neotálel a začal ihned šířit mezi domorodci křesťanství. Jeho úsilí slavilo brzy úspěch, neboť během prvního týdne přijaly křest stovky lidí. Mezi nově pokřtěnými byl i rádža Humabon se svou chotí. Právě ženě panovníka a první křesťanské královně Cebu věnoval Magalhães cenný dar: dřevěnou sošku Dítěte Ježíše.

 

Magalhães rádžovi Humabanovi slíbil, že mu pomůže ve válce proti sousednímu kmeni na ostrově Mactan, což se mu stalo osudným. Slavný mořeplavec byl totiž v bitvě 27. dubna 1521 zabit.

 

Není jasné, proč rádža Humaban na své hosty zanevřel. Možná si od nového náboženství a jeho šiřitelů sliboval víc, nebo se s nimi nechtěl loučit, kdo ví? Nicméně několik dní po prohrané bitvě pozval námořníky, kteří se chystali vrátit do Španělska, na velkou hostinu, a tam je skoro všechny otrávil. Ti, kdo přežili, se uchýlili na Moluky, odkud odpluli do své vlasti.

 

Má se za to, že po Magalhãesově smrti bylo s Jezulátkem, které objevitel věnoval rádžově ženě u příležitosti křtu, nakládáno jako se soškou nějakého pohanského bůžka. Jedna legenda zase tvrdí, že se z něj stala dětská hračka. Je dokonce možné, že platí obojí.

 

Podle zmíněné legendy se začaly v souvislosti se soškou dít různé zázraky. Například, když na dlaň Děťátka položili domorodci jednou v noci olejovou lampičku, hořela bez ustání, aniž by někdo musel dolévat olej. Není nutné dodávat, že se zpráva o této události rychle rozšířila po celém ostrově. Místní rovněž zjistili, že když v období sucha sužujícího jejich úrodu zanesou Děťátko k moři a ono se dotkne svými nožičkami vody, začne se vbrzku snášet blahodárný déšť. Vidíme, že zázraky, které Jezulátko pro tyto pohany činilo, v sobě skrývají hluboký symbolický smysl, jako by jim chtělo naznačit nebo je připravit na skutečná Boží tajemství. Ne náhodou začali domorodci svému Děťátku říkat Bahtala, tedy Nejvyšší Bytost.

 

Po Magalhãesovi navštívily v letech 1521 až 1524 Filipíny ještě čtyři španělské výpravy, ale nepochodily o moc lépe. Tehdy král Filip II. Moudrý, podle něhož se mimochodem Filipíny jmenují, pověřil vedením další výpravy augustiniánského kněze a známého astronoma otce Andrése de Urdanetu. Posádku pak dostal na starost adelantado Miguel López de Legazpi, který své kvality prokázal už v Mexiku. Výprava, která se plavila „v Nejsvětějším Jméně Ježíšově“, dorazila na Cebu 27. dubna 1565. Otec de Urdaneta se vydal s bílou vlajkou sjednat smír, ale nesetkal se na ostrově s větším pochopením. Došlo tedy k bitvě, po níž se místní obyvatelé stáhli do hor a za sebou nechali město v plamenech.

 

Následujícího dne narazil jeden z vojáků jménem Juan Camus během průzkumu na velkou chýši, která jako jedna z mála odolala ohni. Uvnitř našel skříňku, která skrývala pečlivě zabalenou dřevěnou sošku Jezulátka. Jeho objev vyvolal mezi posádkou velké pohnutí a byl považován za zázrak. Velitel de Legazpi svěřil Děťátko otcům augustiniánům, a ti ho umístili na oltáři v chýši, kde bylo nalezeno.

 

První kostel z bambusu a palmových listů byl postaven v roce 1571. Přenesení Jezulátka z chýše-kaple do nového kostela se pak stalo prvním katolickým procesím na Filipínách. Zmíněný kostel ale později bohužel shořel, a ani dva další, postavené ze stejného materiálu, příliš nevydržely. V roce 1730 tedy byla zahájena stavba kamenného chrámu. 16. ledna 1740 do něj bylo konečně Svaté Děťátko z Cebu slavnostně umístěno.

 

Mnoho zázraků spojených právě s tímto Jezulátkem popsal v roce 1718 ve svém „Dobývání filipínských ostrovů“ (Conquistas de las Islas Philipinas) španělský augustiniánský kněz Casimiro Díaz. Soška také „zázrakem“ přežila americké bombardování během II. světové války, kdy se při jednom výbuchu převrátila, ale naštěstí se zachytila v plentě u votivní tabulky a nespadla na zem, přičemž vyvázla jen s malým škrábnutím na tváři Děťátka.

 

Odborníci považují sošku za dílo neznámého vlámského umělce z šestnáctého století. Ostatně, už otec de Urdaneta ve své zprávě pro španělského krále z Filipín psal, že mu připomíná ty, které jsou vyřezávány ve Vlámsku.

 

Jezulátko z Cebu má, stejně jako to naše, řadu krásných, zdobených šatů a také několik korunek. Jednu z nich mu věnovala i první dáma Filipín Leonila Garciová. Při zvláštních příležitostech je Děťátku zapínán pás lemovaný zlatými španělskými mincemi. Od krále Karla III. také dostalo Zlaté rouno vykládané smaragdy, granáty, rubíny a diamanty.

 

Závěr

 

Bylo by možné pokračovat dál a psát ještě o Božím Dítěti Ježíši z kolumbijské Bogoty, které zdviženýma ručičkami vítá své ctitele a pohledem vzhůru oslavuje svého nebeského Otce, nebo Svatém Děťátku Pomoci, které se nachází, jak jinak, ve španělském Madridu a s bolestným výrazem, očekávajíc své umučení, drží kříž spásy, nebo o tom salcburském s půvabně nakloněnou hlavičkou…

 

Zpodobnění našeho Vykupitele na počátku jeho pozemské pouti je opravdu hodně. A byť některá zdůrazňují ten, jiná zase onen rys jeho osobnosti, všechna nám připomínají slova Písma svatého: „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný.“