Drazí posluchači! V této nedělní čtvrthodince našich ranních úvah rád bych Vás zavedl ke třem zdrojům, z nichž bychom všichni mohli načerpati občerstvující nápoj, který by osvěžil a napojil naše srdce dnes tolik potřebnou nadějí, důvěrou a silou. A proudí někde takové zdroje? Od staletí tekou v naší vlasti a dá Pán Bůh, budou prouditi na věky! Ale lidé zapomínají někdy cest. Nuže, pojďme a čerpejme z oněch pramenů, kolik jen potřebujeme!

Prvním tím zdrojem jest kniha knih, ve které uložena je všecka moudrost země a nebe, Písmo svaté – bible. Naši předkové byli pilnými čtenáři této knihy a jejich znalosti bible obdivovali se i učení cizinci. Teprve dnes rozumíme, proč naši předkové tak milovali tu knihu. Byla to pro ně kniha, která je nejen utvrzovala ve víře, ale v níž také nalézali moudrá pravidla pro svůj život, útěchu ve strastech života i naději, když čítali v ní, jak národu po dlouholetém utrpení a ponížení vzešla spása a záchrana.

Národ český přestal bibli čísti. Mnohým nezdála se býti knihou snad dosti moderní a pro život potřebnou. Ale jsem přesvědčen, že kdyby znali její obsah, rádi by po této knize sáhli a byla by jim opět tím, čím bible bývala našim předkům: vírou, útěchou, silou, poučením, nadějí! Čtěme na příklad ony stránky bible, na nichž vypravuje se o národním proroku Danielovi! Prorok ten prožívá se svým lidem těžkou dobu. Byla to doba strašlivých zmatků a převratů, kdy se lámala v bouřích, zmatcích a bojích celá východní vzdělanost, kdy padalo království za královstvím a kdy modla lidského úsilí na hliněných nohách se hroutila a rozpadávala. V takových dobách národ Danielův byl rozptýlen a takřka se ztrácel mezi národy světa. Prorok Daniel přemýšlel a hledal prostředek k záchraně, pouto, které by lid jeho uchránilo před rozprášením a zničením. A nakonec přišel k tomu přesvědčení, že ve velikých a osudových dobách, které národové prožívají, k záchraně jejich nestačí moudrá politika, ani bohatství, ani vojenská síla, ani početnost národa. Nakonec rozhoduje přece jen o osudu národa mravní hodnota lidu. Jen „lid Boží“ přetrvá všechny hrůzy poroby a převratů. Jen „lid Boží“ je lidem budoucnosti. A proto Daniel vyřknul ono slavné proroctví: „Lid, který zná Boha svého, zůstane pevný.“

Jaké je to krásné, silné a prorocké slovo i pro český národ. Kolikráte toto proroctví potvrdila i zkušenost našich národních dějin. Kdykoliv jsme znali svého Boha a byli jsme „lidem Božím“, všechno jsme překonali, vydrželi a nakonec zvítězili. Odtud naše přesvědčení, že nejmocnější a nejsilnější prostředek, který nás může zachrániti v dnešních bouřích světa, jsou mravní hodnoty českého lidu, čili že je třeba, aby český lid, jako kdysi býval, byl opět „lidem Božím“. To je jediný, opakuji to s přesvědčením svého srdce, jediný prostředek k záchraně, síla sebezachování, směr cesty do budoucnosti a pouto, které nás uchrání před rozprášením a záhubou.

Zdrojem druhým, z něhož lze v dnešních dobách čerpati poučení a posilnění, jsou dějiny našeho národa. Jako bible, tak i česká kronika byla naším předkům knihou nejmilejší. Byla jim studnicí zkušeností i posilou v těžkých dobách. Kéž by tuto lásku ke knize českých dějin mělo i mladé české pokolení! Neboť, čím jsou nám naše nádherné dějiny? Nevysychajícím a věčně živým pramenem poučení, sebevědomí, síly, zdravé národní hrdosti a v dobách těžkých i posilou a nadějí. Či mohlo by býti Čecha, který by nebyl hrdým na to, že již v prvních dobách našich křesťanských dějin na české půdě vypučely květy a vyrostly osobnosti, jež byly slávou nejen českého národa, ale i celého tehdy křesťanského kulturního světa? Byli to v prvé řadě naši národní světci! Svatý Cyril a Metoděj, sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Ivan, bl. Mlada, bl. Anežka, bl. Zdislava a kolik ještě jiných úctyhodných mužů a žen! Německý kazatel v sedmnáctém století, Abraham a Sancta Clara, před vídeňským dvorem císařským na svátek sv. Václava přirovnal dokonce zemi českou pro toto množství svatých Božích k říši nebeské.

A nesílí nás při čtení našich dějin myšlenka, že se někdy říše česká od moře k moři rozkládala, že vojska česká ku pomoci do ciziny byla volána a svým udatenstvím proslavila se po světě veškerém? A nenaplňuje nás sebevědomím, že byly doby, kdy Čechové byli národem prostě nepřemožitelným?

A byla to nejen vojenská sláva, jež český národ proslavila, ale i ono vítězství, jehož dle Palackého jsme tak často dobývali nad ostatními národy zbraněmi duchovními a mravními. Navštivte v Mánesu výstavu „Tvář Prahy“ a uvidíte tam na obrazech, co znamenalo na příklad jméno Karla IV., který z Čech učinil zemi ve světě celém nejslavnější a Prahu městem v Evropě nejprvnějším a největším, jméno panovníka, který ozdoben byl jako král český i císařskou korunou německou a korunou svaté říše římské, jež v nebývalé slávě v březnu roku 1350 byla přivezena z Mnichova do Prahy. A kolik ještě jiných příkladů rekovnosti, síly, politické moudrosti, umění, vědy nám dějiny naše podávají!

Pravda, naše zvláštní a exponované postavení v srdci Evropy nám způsobilo mnoho útrap. Snad žádný druhý národ na světě nevytrpěl tolik soužení jako nás národ. Ne nadarmo Karel IV. do svatováclavské koruny dal zasaditi jeden trn z koruny Spasitelovy. A byly doby, kdy ten národ nesl na hlavě ne jeden trn, ale celou trnovou korunu. Ale opět se táži, přečkal by některý jiný národ všechna tato nebezpečí, z nichž největší bylo ono, kdy nás již kladli do rakve a pokládali nás už i naši lidé za národ mrtvý? Ale neumřela, jenom spí! Či není to zázrak a vůle Boží, že národ, jehož existence ještě před sto léty byla pochybnou, náleží dnes svou kulturou, vzděláním a duchovní vyspělostí mezi nejvzdělanější národy Evropy? A není to žádná nadsázka a chlubivost, ale věc statisticky i jinak dokázaná, že národ náš svým průměrem kulturním je nejvzdělanějším národem na světě. Pravil-li jeden vzdělaný muž, že národ s vyspělou kulturou nelze zničiti, potom je to pro nás útěchou, že národ náš ani v nynějších bouřích světa nezanikne, vydrží a všechno překoná.

A třetím zdrojem našeho národního uvědomění jest to, co bych nazval naším národním zeměpisem. Tento národní zeměpis čeká ještě na toho, kdo by jej zpracoval tak, jak toho dnes česká duše potřebuje. Nyní o prázdninách rozejděte se, čeští lidé, po našich městech, městečkách a mnohdy i malých vesničkách, po našich hradech, zámcích i těch rozvalinách, slavných klášterech, chrámech, poutních místech a poslouchejte, co vám ty kamenné jazyky budou všechno vypravovati! A až je vyslechnete s nadšením, budete opakovati slova probuzeneckého básníka: „Stůj, noho, posvátná jsou místa, kamkoliv kráčíš!“

A ta krása české země! Ta není jen ve výstavných městech a starobylých památkách nebo v romantice přírody, ale i v prosté české krajině. Marie Majerová napsala knihu „Má vlast“, v níž tak pěkně popsala krásu české země při pohledu na prostou českou lípu, zpívajícího skřivánka, naše české lesy, luhy, háje, Vltavu, Karlštejn, horskou ves, tryskající vody! Tu dojemnou a prostou krásu naší domoviny vycítil již před léty vlastenecký Tyl se Škroupem, když dali zpívati slepému hudebníku Marešovi ve Fidlovačce píseň, jež se stala naší národní hymnou a jež tak prostě, sladce a dojemně zachycuje krásu české domoviny:

Kde domov můj?!
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to jest ta krásná země –
česká země – domov můj!

A což naše zlatá Praha, jakou pokladnicí historické slávy je pro nás Čechy. A jaká je krásná ta matička Praha! Jedno z nejhezčích měst světa vůbec. Primátor měst pražských zval české občany k návštěvě Prahy pod heslem: Host do domu, Bůh do domu! A je věru třeba, aby Praha stala se opět cílem a touhou českého lidu, jako kdysi bývala. Nezapírejme si, že v posledních desetiletích Praha po této stránce utrpěla. Přesvědčili jsme se zvláště v posledních měsících minulého roku, kdy autonomistická horečka zachvátila nejen Slovensko, ale i některé kraje české, že mnozí občané našich českých zemí viděli v Praze již pomalu jen město centrálních úřadů, ministerstev, soudů, finančních a poplatkových úřadů, jež národu diktovaly daně, tresty, nařízení, ale nikoliv město, jež jest duchovním a národním poutem a centrem celého národa. Jest věčná škoda, že v Praze zanikly slavné pouti svatojanské a svatováclavské, na něž přijíždíval prostý lid z dalekých krajů, aby zde načerpal nejen útěchu a radost náboženskou, ale i sílu a uvědomění národní. Václav Beneš Třebízský, ten kněz zlatého srdce vlasteneckého, v jednom svém kázání takto píše o těch poutnících: „Mnohá ta hlava byla již věkem nakloněná, mnohá bílá již jako sníh, ale do Prahy na pouť musela a musela, ničím se nedala zadržeti, ani nepohodlím, ani nečasem, ani chudobou… A jak kanuly jim potom zvráskovatělými tvářemi slzy lítostné, když loučili se s tím velebným chrámem sv. Víta, o němž v dalekém domově otec synům, děd vnukům a tito opět potomkům svým vyprávěli tolik zajímavého, v němž odpočívají naši nejšlechetnější králové. Odcházeli sice v očích se slzami, ale přece potěšeni, že svatí patronové jejich požehnání mnohé na hlavy jejich vyprosili a s tím požehnáním oblaženi vraceli se do domovů svých.“

Přátelé drazí, kéž by se Praha stala opět takovým duchovním centrem a magnetem českého lidu. A ona se stane! Vidím to na našem hřbitově vyšehradském, vidím to i v chrámě svatovítském, na Staroměstském náměstí, u pomníku sv. Václava a jiných ještě místech, a těším se tou nadějí, že Praha bude českému lidu opět tím, čím byla starým vlasteneckým Čechům, jak to tak nevyrovnatelně vylíčil Karel Václav Rais ve svých „Zapadlých vlastencích“: Starý, vlastenecký farář s kantorem a učitelským pomocníkem ze zapadlých hor krkonošských připutovali k večeru jako poutníci k vytouženému ideálu svých duší, ku Praze. – „Kráčeli mlčky,“ – tak vypravuje Rais – „zamyšleni. Náhle se vpravo pahrbek snížil a od západu zašlehlo. – Farář se rázem zastavil. ‚Aj, město vidím veliké, jehož sláva hvězd se dotýká!‘ volal jásavě. Vzpřímil se jako prorok a holí ukazuje do dáli, osmahlou, vrásčitou tvář měl samý nadšený úsměv. Kantoři zůstali omráčeni – tu byla, tu stála ta Praha vytoužená!

Při šlezích rozžhaveného západu stráně na Petříně, královská zahrada i mladé sady na Belvederu svítily zelení, jež tak věnčila ozářený oltář Hradčan s tabernakulem – sv. Vítem, a splývala hluboko pod něj.

‚Kdo tohle viděl, nezapomene do smrti!‘ modrým šátkem utíraje si oči, vzlykal duchovní. ‚Něco gigantického,‘ povzdechl kantor, ‚něco, jako, no, jako kouzelné obrazy, které se ukazují unaveným poutníkům na poušti.‘

Stáli tiše. Tma houstla, takže i obloha mizela v černu. Vtom na některé malostranské věži zaklinkal zvonek.

‚Pozor, bratříčkové, pozor, jak se to v Praze rozezvučí, hlučí to půl hodiny, a každý jinak,‘ upozorňoval farář.

Skutečně – se všech stran se počínaly ozývati zvonky i zvony rozličné hloubky a v malé chvíli se nad Prahou valil a hlaholil mnohohlasý akord starých kovových pamětníků. ‚Co povídají – co vypravují? Ty přece snad pamatují, že tu bývalo jináč!‘ vzdychl kantor.

‚Jistě, jistě pamatují!‘ pravil farář. ‚A co vypravují? Žalují – prosí – napomínají: Rcete těm, kteří jsou bázlivého srdce: Posilněte se, nebojte se!‘“

Bratři a sestry, co bych mohl a dovedl říci více, než že pražské zvony vás pozdravují, prosí a napomínají: Posilněte se a nebojte se!
 

Přednáška v Českém rozhlase dne 18. června 1939