Stalo se to v maďarském
městečku čítajícím kolem půldruhého tisíce obyvatel.
Slečna Gertrúd, učitelka tamější základní školy, si
vytýčila velmi jasný program: vykořenit víru z dětských
srdcí. Děti, kterým zbožní rodiče vštěpovali katolické
zásady, upevňované navíc hodinami náboženství u místního
pana faráře a přijímáním Nejsvětější Svátosti, se
nenechávaly učitelkou ovlivnit, ale nedovolily si také
něco namítat.
Desetiletá Angéla, chytré a
milé děvče, byla žákyní 4. A. Jednou přišla za panem
farářem s prosbou, aby jí dovolil chodit každodenně ke
svatému přijímání. „Uvědomuješ si, jaké to může mít
následky?“ zeptal se kněz. „Prosím, otče, neodmítejte
mě! Když chodím ke svatému přijímání, cítím se daleko
silnější. Vždyť jste mi říkal, že mám dávat dobrý
příklad. Abych to mohla dělat, musím mít velkou sílu!“
Pan farář tedy s jistými
výhradami souhlasil. Od této chvíle jako by se ve 4. A
rozpoutalo peklo. Učitelka si udělala z malé Angély
terč. Třebaže byla holčička do hodin skvěle připravená,
slečna Gertrúd jí i tak snižovala známky a bezustání na
ni útočila. Angéla vše snášela s obdivuhodnou
statečností.
„Andílku, není to náhodou
nad tvoje síly?“ zeptal se jednou pan farář. „Ale
kdepak, otče! Pán Ježíš trpěl daleko víc… plivali na
něj… Mně se to ještě nestalo!“
Kněze taková odvaha
zaskočila. Angéla se nikdy na nic nestěžovala, ale její
spolužačky často za panem farářem přicházely a se slzami
v očích mu vyprávěly, co se ve třídě děje.
Několik dní před Vánoci si
slečna Gertrúd vymyslela krutou hru, která podle ní měla
jednou provždy vymýtit staré „pověry“. A opět, jak už se
stalo zvykem, si vzala na mušku Angélu.
„Angélo, co uděláš, když tě
rodiče zavolají?“ „Přijdu.“ „Představ si ale, že by
zavolali tvoji mrtvou babičku…“ „Ta nepřijde.“ „A kdyby
volali Ježibabu nebo Červenou Karkulku?“ „Ty taky
nepřijdou, vždyť jsou z pohádek.“ „Skvěle! Hnedka
uděláme takový pokus. Angélo, jdi na chvíli za dveře.“
Holčička tedy odešla ze
třídy. „A teď, děti,“ řekla učitelka, „ji hlasitě
zavolejte! Všechny najednou!“ „Angélo! Angélo!“ křičelo
z celých sil třicet dětských hlásků. Angéla vešla.
„Vidíte, moje děti.
Jestliže někdo je, přijde, když ho zavoláme. A když
není, tak nemůže přijít. Věří někdo z vás ještě
na Ježíška?“
„Ano…“ odpovědělo několik
nesmělých hlasů. „A ty, Angélo, věříš pořád, že tě
Ježíšek slyší, když ho voláš?“
„Ano, věřím, že mě slyší!“
řekla pevně malá Angéla.
„Dobrá. Uděláme další
pokus. Viděli jste, že Angéla hned vešla, když jste ji
zavolali. Pokud Ježíšek existuje, uslyší vaše volání.
Křičte tedy všichni pořádně nahlas: ,Přijď, Ježíšku!‘
Jedna, dva, tři, všichni najednou!“
Děti svěsily hlavy. Nastalo
mlčení. Ticho, vyvolané nejistotou dětských srdcí,
přerušil posměch učitelky.
„Vidíte, právě to jsem
chtěla! To je můj důkaz! Netroufnete si ho zavolat,
protože dobře víte, že Ježíšek nepřijde. Neslyší vás. A
víte, proč vás neslyší? Protože neexistuje. Je to jenom
báchorka!“
Děti mlčely dál. Po těžké
ráně slečny Getrúdy jim krvácela srdce. Angéla tam stála
celá bledá. „Bála jsem se, že upadne,“ řekla později
panu faráři jedna její spolužačka. Učitelka se viditelně
opájela rozpaky dětí.
Angéla najednou vběhla
doprostřed třídy. Oči jí plály. Vykřikla: „Dobrá!
Zavoláme ho! Slyšíte? Volejme všichni spolu: ,Přijď,
Ježíšku!‘“
Všechny děti se postavily a
se sepjatýma rukama a hořícími srdci začaly ze všech sil
volat: „Přijď, Ježíšku!“
Učitelka ihned nařídila,
aby přestaly. Podívala se nenávistně na Angélu. Nastalo
opět těžké ticho, jako kdyby někdo zemřel. Ale znovu se
ozval zvučný hlásek Angély: „Zavolejme ho ještě jednou!“
„Byl to křik, který by zbořil školu,“ popsala jedna
z holčiček.
Najednou se tiše otevřely
dveře. Zdálo se, že na ně zamířilo veškeré denní světlo.
Světlo rostlo, sílilo, nakonec se změnilo v ohnivou
kouli, která se rozevřela, a v ní se ukázalo tak
překrásné Děťátko, jaké děti ještě nikdy neviděly.
Děťátko se na ně usmálo a nic neřeklo.
Děti pak panu faráři
vyprávěly, že přítomnost Děťátka naplnila jejich srdce
nevyslovitelnou sladkostí a radostí… že bylo oblečeno do
bílých šatiček a připomínalo slunce…
Vyzařoval z něj takový jas,
že ve srovnání s ním vypadlo denní světlo jako noc.
Některé děti tento jas oslepoval a bolely je z něho oči.
Jiné na něj mohly hledět a nic nemilého nepociťovaly.
Jak dlouho to mohlo trvat? To děti nedokázaly říct.
Pravdou je, že „pokus“ slečny Getrúdy spolu se zjevením
a zmizením Děťátka nepřesáhly vyučovací hodinu.
Děťátko se nepřestávalo na
žáky usmívat. Pak zmizelo v ohnivé kouli, která se
pomalu rozpouštěla. Dveře se tiše zavřely. Nadšené a
šťastné děti se nezmohly ani na slovo.
Najednou se ozval hrozný
výkřik. Učitelka s divokým pohledem v očích, které jí
lezly z důlků, ječela: „On přišel!“ Vyběhla a bouchla za
sebou dveřmi. Angéla, jako by se vracela z jiného světa,
spolužákům klidně řekla: „Vidíte! Ježíšek existuje! A
teďka všichni poděkujeme!“
Děti klekly na zem a
pomodlily se „Otče náš“, „Zdrávas Maria“ a „Sláva Otci“.
Pak opustily třídu, protože se právě ozvalo zvonění.
Celá událost se záhy
rozkřikla a rodiče v dané věci vyhledali faráře.
„Vyptával jsem se všech
dětí a v jejich vyprávění jsem nenašel žádné rozpory,“
řekl mi později onen farář.
Slečna Getrúd zešílela a
skončila v ústavu. Nepřestával ječet: „On přišel! On
přišel!“ Pan farář ji chtěl navštívit, ale zakázali mu
k ní přístup.
Převzato z L'Echo
10-12/1958.
Přeložil Edmund Kříž.
Výše
uvedený příběh popsal osobně slavné polské spisovatelce
Marii Winowské farář z městečka, kde k událostem došlo.
