Sjednocení s Kristem může vést k vnitřnímu povznesení, dát útěchu ve smutku, klidnou důvěru a srdce vnímavé k lidské lásce, ke všemu vznešenému a velikému, a to nikoli pro ukojení ctižádosti a vlastní slávu, nýbrž toliko pro Krista.

 

Karel Marx ve věku sedmnácti let v pojednání Die Vereinigung der Gläubigen mit Christo („Sjednocení věřících s Kristem“)[1]

 

 

Satanská vzpoura na počátku dějin měla povahu nesouhlasu se svrchovanou mocí Boha. To se projevilo nejen přímo tím, že anděl Lucifer odmítl splnit Boží příkaz, ale rovněž při pokoušení Evy v ráji a pokoušení Krista na poušti, kdy satan slibuje Synu Božímu vládu nad všemi národy světa.

 

Politická stránka satanské vzpoury byla vědomě využita svobodným zednářstvím a socialistickým hnutím, které se zrodilo v devatenáctém století. Už pro Françoise-Noëla „Graccha“ Babeufa[2] byl Lucifer kladnou hybnou silou společenských a politických změn. Od dob tohoto opěvovatele rovnosti a revolučního teroru, který přiznával, že „láska k revoluci ve mně zabila veškerou jinou lásku“, následující pokolení socialistických revolucionářů devatenáctého století až po komunistu Bucharina[3] (ten se zas po přečtení Apokalypsy sv. Jana zatoužil stát antikristem) přijímalo satana za patrona svého politického díla.

 

Nejslavnějším z nich ale zůstává Karel Marx, narozený v Trevíru roku 1818 v rodině haličských židů, kteří přijali protestantismus. Dodnes není těžké najít obdivovatele díla vousatého bořitele světa, kteří se ze všech sil snaží zachránit jeho odkaz, aby jednou provždy neskončil na smetišti dějin.

 

Rodinné štěstí a blahobyt Marxových nikterak nenasvědčovaly tomu, že by milovaný syn Karel měl později odpadnout od náboženských zásad rodičů. Mládenec byl až do svých dvaceti let vtělením ideálů svého otce, který štědře podporoval sny a úsilí mladého Marxe, projevujícího velký zájem o náboženské věci. Právě ve věku dvaceti let došlo k naprosté změně, přičemž dřívější plamenná zbožná prohlášení a dobré známky z náboženství nahradily proklínání a vzpoura. Tehdy vyhlášená pomsta Bohu („Toužím se pomstít tomu, jenž kraluje nad námi…“[4]) se stala hnacím motorem jeho dalších kroků a základem společensko-politických názorů.

 

Stav mysli začínajícího filosofa a zarytého osobního nepřítele Stvořitele dobře vystihuje poesie, kterou Marx s ohledem na její průměrnou kvalitu nikdy nezveřejnil. Díky tomu se ale vyhnula redakčním zákrokům ze strany autora nebo jeho tehdejším soudruhům, kteří by snad z nějakého důvodu chtěli zahladit její děsivou, satanistickou povahu.

 

Podstatou Marxovy činnosti byla vzpoura, zkáza a nenávist. Nenávist vůči Bohu hlásá jedna z prvních Marxových básní Des Verzweifelnden Gebet („Modlitba zoufalého“):

 

„Tak mi bůh vyrval ,mé všechno‘

v neštěstí a ranách osudu.

Všechny jeho světy zmizely v nenávratnu.

Nezbývá mi nic, jen pomsta.“[5]

 

Za Marxovým odpadem od křesťanství podle mínění některých historiků stálo jeho seznámení se s Mosesem Hessem[6] a styk s okruhem skupin s gnosticko-zednářským zaměřením, které se tehdy mezi studenty těšily značné oblibě. Hess, okouzlen svým novým přítelem, došel k závěru, že „dr. Marx […] uštědří poslední kopanec středověkému náboženství a politice“[7]. Byť se později cesty Marxe a Hesse rozešly, tak židovský mystik a stoupenec rasistického sionismu i nadále nazýval Marxe svým idolem.

 

Když Heinrich Marx v posledních letech pozemské pouti pozoroval se zděšením postupný odpad svého syna od víry a jeho vzrůstající nenávist vůči Bohu, zapřísahal ho: „Tvoje pokroky, naděje, že jednoho dne uvidím Tvoje jméno ve velké vážnosti, a Tvoje pozemské dobro, nejsou jedinou touhou mého srdce. Byť to jsou sice sny, které již dlouhou dobu chovám, mohu Tě ujistit, že jejich naplnění mě neučiní zcela šťastným. Šťastný budu teprve tehdy, pokud Tvoje srdce zůstane čisté a bude bít lidsky, a když žádný démon nebude Tvému srdci moci odejmout ty nejvznešenější city.“[8] Synova odpověď zněla: „Non serviam!“ Karel Marx napsal v dopise otci ze dne 10. listopadu 1837 přímo: „Opona spadla. Můj svatostánek se rozpadl. Je nutné pouze uvést nové bohy.“ Otázka zní: jaké?!

 

Odpověď nám dává Marx v básni Das bleiche Mädchen („Bledá dívka“), která pochází přibližně ze stejné doby:

 

„A tak jsem pozbyl nebe,

vím to zcela jistě.

Moje duše, kdysi věrná Bohu,

je vyvolená pro peklo.“[9]

 

Odborníci na marxismus přiznávají, že můžeme rozlišit dva marxismy. První tvoří soukromé názory Karla Marxe a druhý představuje oficiální ideologie materialistického a ateistického komunismu, který je zejména syntézou názorů Marxe a Engelse. Pro nás je zajímavější soukromé přesvědčení hlavního teoretika tzv. vědeckého komunismu, které není ani tak stydlivě skrýváno samotným myslitelem, jako spíše jeho krvavě úspěšnými následovníky. Pro zdařilou propagandu mezi tmářskými a konzervativně laděnými masami bylo nutné upustit od otevřeného hlásání některých názorů. Proto destruktivní tvář komunistické ideologie nahradila pozitivní propaganda. Cílem revoluce tedy neměla být zkáza a chaos, nýbrž náboženské, třídní a politické osvobození.[10] Odtud pramenila snaha přiřknout komunistické revoluci kladné hodnoty a zakrýt její nihilistickou, destruktivní a satanskou povahu. Proto se místo zániku razilo budování socialismu jako mostu mezi kapitalismem a komunismem; nenávist jakožto motor politických změn byla nahrazena širokým heslem odvěkého třídního boje; místo chaosu a porevoluční anarchie byl zaveden pojem bezstátní společnosti; místo boje s Bohem a vírou se šířil racionalismus, materialismus a ateismus. V posledně jmenovaném případě bylo využito Hegelova pojetí náboženského člověka jakožto „otroka Boha“. Do politického programu bylo vepsáno osvobození lidstva ode vší „poroby“, rovněž té založené na víře v Boha.

 

Komunistická hra na Prométhea zůstávala navzdory pečlivému maskování stále dogmatickým systémem kvazináboženské povahy, s jeho teology a vnitřními, věroučnými spory (viz První internacionála). Hlasatelé ateismu, vyznavači racionalismu, materialisté odmítající existenci nadpřirozeného světa s velkým zápalem mařili čas metafyzickými dohady, věnovali se spiritismu, stýkali se se zednáři a gnostickými skupinami.[11] Karel Marx po celý svůj život udržoval vřelé vztahy s okultistkou Joannou Southcottovou, která ve věku šedesáti čtyř let prohlašovala, že porodí nového mesiáše jménem Šiloh, což se ale nestalo. Přestože Marx dávno zanechal vlastních literárních pokusů, i nadále si se svým zetěm Edwardem Avelingem, autorem grafomanských satanistických invokací, pohrával s „černou poesií“.

 

Satanismus Karla Marxe se skládá ze čtyř podstatných částí: 1. Vzpoura (zejména vzpoura Lucifera) je silou veškerého konání a motorem změn. 2. Bůh je nehybným (statickým) činitelem, který udržuje lidi v poníženosti a otrocké závislosti. 3. Pouze překračování a přehlížení Božích přikázání je mírou dosažení vítězství, z toho vyplývá schvalování zla a přisuzování božských vlastností sobě samému. 4. Antihumanismus, nenávist vůči člověku jakožto bytosti Bohem stvořené.

 

Níže krátce rozebereme každý ze zmíněných rysů.

 

1. Podle Marxe je Lucifer podobný Prométheovi, kradoucímu Bohu jeho vlastnictví (atributy), jež si tak úzkostlivě střeží.[12] Luciferova vzpoura, navzdory nebezpečí s ní spojenému, byla pro Marxe předobrazem všech velkých činů na cestě pokrokových změn. Dějiny se v Marxových očích stávaly bojem o žvanec ze stolu Boha, který vedou vzbouření zástupci lidstva, vědomě či nevědomě vycházející z příkladu anděla vzpoury. Marx se považoval za jedince, který je vyvolen k tomu, aby vedl lidstvo k zářným zítřkům, za jakéhosi ďábelského pobočníka. V básni Spielmann („Hráč“) napsal:

 

„Pekelné výpary vystupují k mému mozku,

naplňují jej až k šílenství, až se mé srdce zcela mění.

Vidíš ten meč?

Sám kníže temnoty

mně jej dal.

To on mi určuje čas a dává mi znamení.

A já stále směleji hraji tanec smrti.“[13]

 

Aby se věci osvobozování lidstva zajistilo vítězství, bylo nutné zaútočit na nejdůležitějšího činitele, který zaručoval dosavadní řád. Tímto činitelem byl Bůh. Pro Marxe bylo samozřejmé, že to lze dokázat pouze spojenectvím s nejdokonalejším nepřítelem Boha, jímž je satan, a zahubením sebe sama v satanistickém obětování. Ve hře Oulanem (přesmyčka jména Emanuel, tedy „Bůh s námi“) napsal:

 

„Hle, Oulanem! Oulanem!

V tom jméně zaznívá smrt. Ať zní,

dokud v jeho vlastníkovi nezazní odporně naposled.

Stát, už to mám! Vychází to z mé duše,

jasné jako vzduch, pevné jako mé kosti.

Jeho slib stanul ve zbrani před mým zrakem!

Vím to, a vidím, že on to ví také!

Můj plán je hotov – tys jeho niterným duchem,

Ano, ty, Oulaneme, jsi samotným jeho životem.

Chceš si hrát s osudem jako s hloupou loutkou?

Udělat z nebe hračku svých výpočtů?

Plodit smyšlené bohy ze svého starého vyčerpaného lůna?

Je čas, ujmi se neochvějně své role, můj malý bože;

Počkej – počkej na svou narážku – nech to na mně!“[14]

 

Marxovy názory v této věci byly blízké postojům některých proudů svobodného zednářstva a italského karbonářství. Pro ně všechny, jak to trefně vyjádřil patrně nejsatanističtější myslitel socialismu Michail Bakunin[15], „je satan prvním volnomyšlenkářem a spasitelem tohoto světa. Činem neposlušnosti osvobozuje Adama a značí jeho čelo znamením lidství a svobody“.[16]

 

2. Z uvedených názorů mladého Marxe, tak vzdálených materialismu, vyrůstalo přesvědčení, že Bůh představuje zpátečnický prvek v dějinách lidstva. Jiný z vlivných tvůrců levicového myšlení a Marxův současník Pierre-Joseph Proudhon[17] to vyjádřil jasně: „Navzdory němu dosahujeme poznání, navzdory němu dosahujeme společnosti. Každý krok vpřed je vítězstvím, kterým přemáháme Boha.“[18] A na jiném místě čteme: „Bůh je hloupost a zbabělost; Bůh je pokrytectví a lež; Bůh je tyranie a chudoba; Bůh je zlo. Kde se lidstvo sklaní před oltářem, tam bude lidstvo jakožto otrok králů a kněží zatraceno. […] Přísahám, Bože, s rukou vztaženou k nebesům, že nejsi ničím jiným než popravčím mého rozumu, jařmem mého svědomí. […] Bůh je z podstaty anticivilizační, antiliberální, antilidský.“[19]

 

Pro Marxe, stejně jako pro revolucionáře Pařížské komuny, byl Bůh nepřítelem a vzpoura proti němu „počátkem moudrosti“. Marx v básni Menschenstolz („Lidská hrdost“) psal:

 

„S pohrdáním hodím svou rukavici

vší silou do tváře světa,

spatřím, jak se ten zakrslý obr zřítí,

a jeho pád neudusí mou vášeň.

 

Ale podoben bohu a vítězný

budu bloudit rozvalinami světa

a, dodav svým slovům sílu činu,

budu se cítit roven Stvořiteli.“[20]

 

3. Karel Marx byl od mládí uchvácen ničitelskou mocí satana, jeho zkázonosnou silou konat zlo. V již citované hře Oulanem čteme:

 

„Musím se vplést do ohnivého kola

a v kruhu věčnosti budu zuřivě tančit!

Cokoli může má zuřivost pohltit,

vrhnu se na to, neboť musím rozbít svět na kusy…“[21]

 

Život Karla Marxe, který se na fotografiích tváří jako dobrácký, vousatý měšťák, lze označit za neustálé rozsévání zkaženosti a zániku. Marxova rodina, onen slavný „reakční přežitek“, přežívala jen díky neúnavnému úsilí manželky Jenny, která snášela všechny jeho vrtochy, milenky, opilství, chronickou lenost, dluhy a různé další výstřelky. „Stvůra zmítaná tisíci ďábly“, jak Marxe označil jeho přítel Engels[22], přivedla ke zkáze řadu členů své rodiny. Zoufalá manželka chtěla několikrát spáchat sebevraždu. Sebevraždou ukončily své životy dvě Marxovy dcery (Laura a Eleanora) a jeden zeť (francouzský socialistický idealista a manžel Laury Paul Lafargue).[23] Tři děti zemřely nedostatkem v době, kdy si Marx dopřával obědy na rodinném stříbře. Již zmíněná dcera Laura doprovodila na hřbitov také tři svoje děti, čímž nadobro přišla o smysl svého života.

 

„Vystavím si trůn na výsostech,

studený, ohromný bude jeho vrchol.

Jeho opevněním – nadlidský strach.

Jeho stráží – nejčernější muka.

 

Kdo k němu pozvedne svůj zdravý zrak,

ten se odvrátí zsinalý a ztratí řeč;

sevře ho slepá a mrazivá smrtelná úzkost.

Nechť si jeho štěstí uchystá hrob.“[24]

 

4. „Nový Prométheus“ však kupodivu nenáviděl lidi, pohrdal jimi, nesnášel jejich slabost. Nastupující „mesiáš“ lidstva se zakrátko ukáže být obyčejným zločincem a nepřímo největším katem lidstva v jeho dosavadních dějinách, plných omylů a hříchů. Marxova ničitelská touha bude naočkována do myslí a srdcí omámených vyznavačů komunistické ideologie. Hrdina hry Oulanem volá:

 

„Roztříští se [svět] mým dávným prokletím,

svýma rukama se budu hrabat v krutém bytí,

svět, jenž mě svírá, beze slova skoná.

A pak se němě propadne do nicoty.

Zanikne, nebude – ó, toť skutečný život.“[25]

 

Nelidskost komunismu nepřišla na svět až se Stalinem, jak to někteří rádi předkládají; už o mnoho dříve na sebe vzala podobu vousaté tváře myslitele z Trevíru. Komunismus není žádnou cestou k světlým zítřkům, jen širokou cestu dolů, k zavržení, o němž psal sám Marx:

 

„Tebe, ano, tebe mé mladistvé paže uchvátí

a sevřou v divokém objetí.

Před námi se rozevírá zející propast noci,

půjdeš-li ke dnu, budu tě následovat s úsměvem

a šeptat do tvého ucha: ,Dolů! Pojď se mnou, příteli!‘“[26]

 

 

Převzato ze Zawsze Wierni 9/2005.

Přeložil Adam Podborský.