De Mattei: Decentralizace Církve

Papež František oznámil 17. října, jak synoda o rodině skončí. Několik dní před ukončením prací se ocitá shromáždění biskupů ve slepé uličce a jedinou cestou ven je podle papeže: decentralizace Církve.

Synoda ve slepé uličce

Do slepé uličky se synoda dostala rozdělením na ty, kteří v aule důrazně brání dvoutisíciletou nauku Církve, a na „novátory“, kteří by chtěli pravdu evangelia převrátit. Je to totiž Kristovo slovo, Boží zákon a přirozené právo, které potvrzují, že manželství pokřtěných nemůže být z žádných důvodů rozvedeno.

Každá výjimka by tuto absolutní a univerzální hodnotu zpochybnila. A jestli padne tento zákon, tak se zhroutí i celkové morální učení Církve. Manželství je buď nerozlučitelné, nebo není vůbec. Rozlišování mezi hlásáním principu a jeho praktickým použitím není přípustné. Církev vyžaduje radikální shodu mezi myšlením a slovy, jakož i mezi slovy a činy, tutéž shodu, které vydali svědectví v průběhu dějin četní mučedníci.

Projev kardinála Schoenborna v Římě: Zkušenost vytváří pravdu

Předpoklad, že nauka se nemění, ale její pastorační pouižití ano, vráží klín mezi dvě nerozdílné dimenze křesťanství: pravdu a život. Rozdělení nauky a praxe neodpovídá katolické nauce, ale hegeliánské a marxistické filozofii, která obrací naruby tradiční axiom agere sequitur esse (činnost následuje bytí). Tady však činnost bytí předchází a klade mu podmínky. Zkušenost nenásleduje pravdu, nýbrž vytváří ji. Takový je smysl řeči, kterou  kardinál Christoph Schönborn jako slavnostní řečník pronesl u příležitosti 50. výročí zřízení orgánu biskupské synody.

„Víru nelze hájit, pouze o ní svědčit“, řekl vídeňský arcibiskup a potvrdil tak primát „svědectví“ nad naukou. „Martyr“ (mučedník) sice znamená řecky „svědek“, nicméně pro mučedníky vydávat svědectví bylo samozřejmým žít pravdu, zatímco pro novotáře to představuje pravdu zrazovat, aby ji nalezli znovu v nějaké zkušenosti.

Primát praxe nad naukou a jeho katastrofální důsledky

Primát pastorační praxe nad naukou má tyto katastrofální důsledky:

1) „Virtuální“ synoda, jak existoval podobný případ už na II. vatikánském koncilu, získává převahu nad skutečnou synodou. Doprovod mediálního poselství je zde důležitější než obsah dokumentů.

2) Doba po synodě je důležitější než vlastní synoda, neboť synoda svěřuje realizaci svých závěrů pastorační praxi. Jestliže totiž to, co se mění, není údajně nauka, nýbrž pastorace, potom k tomu nemůže dojít na synodě, ale v denním životě křesťanského lidu, čili mimo synodu, po synodě, v životě diecézí a farností Církve.

3) Tato seberealizace synody se uskuteční ve zkušenosti lokálních církví, což znamená církevní decentralizaci. Tato decentralizace umožňuje místním církvím vyzkoušet pluralitu pastoračních zkušeností. Když ale neexistuje jediná praxe, která je v souladu s jedinou naukou, znamená to logicky, že existuje mnoho takových a jsou všechny hodny toho, aby byly vyzkoušeny. Činiteli této revoluce praxe se stanou tudíž biskupové, faráři, biskupské konference, místní farní rady, každý podle vlastní svobody a kreativity.

„Odvatikanizovaná“ církev o dvou rychlostech

Jedná se o církev „dvou rychlostí“ (two-speed Church), nebo – řečeno slovy bruselských eurokratů – o „variabilní geometrii“ (variable geometry). Tentýž morální problém se upravuje různými způsoby podle situační etiky. Církvi „dospělých křesťanů“ německého jazyka, kteří náležejí k „prvnímu světu“, se povoluje „první rychlost“ kvůli „misionářskému svědectví“; církvi „nerozvinutých katolíků“ v Africe nebo v Polsku, kteří náleží k druhému nebo třetímu světu, se umožňuje dle jejich vlastních tradic „druhá, pomalejší rychlost“.

Řím by měl ustoupit do pozadí, měl by se stát pouhým udělovatelem „charizmatických impulsů“ bez účinné autority. Církev by tak byla „odvatikanizována“ nebo spíše „odřímštěna“. Římsky centralizovaná církev by tak měla být nahrazena polycentrickou nebo polyedrickou církví. Obraz polyedrismu je dnes hojně používán papežem Františkem: „Polyedrismus je taková jednota, v níž jsou všechny její části rozdílné; každá má své specifikum, své charizma. Je to jednota v různosti. Na této cestě my křesťané přinášíme to, co se teologicky nazývá ‚ekuména‘: Pokoušíme se pečovat o to, aby tato různost byla Duchem Svatým utvářena stále harmoničtěji a směrem k jednotě.“ (Rede an die Pflingstler und Evangelikalen in Caserta, 28. Juli 2014).

S přenášením kompetencí na biskupské konference se počítá už v Evangelii Gaudium, 32.

Nyní hlásá papež František tento „princip synodality“ jako výsledek biskupské synody.

Staré hereze galikanismu a národních církví

Staré hereze galikanismu a církevního nacionalismu vystupují opět na obzoru. Jurisdikční primát papeže je věroučné dogma I. vatikánského koncilu a potvrzuje jeho nejvyšší autoritu nad všemi pastýři a všemi věřícími nezávisle od každé jiné moci. Tento princip garantuje jednotu Církve: jednotu svátostí, jednotu víry, jednotu vedení. Decentralizace je ztrátou oné jednoty, která neodvratně povede ke schizmatu. Schizma je zlom, k němuž zákonitě dojde, když schází jednotící kritérium, ať už v rovině doktrinální nebo v rovině kázeňské a pastorační. Lokální církve, které se liší nejen v praxi, nýbrž také v nauce, jež z praxe vyplývá, jsou plně předurčeny k tomu, aby produkovaly schizma a hereze.

Decentralizace nepoškozuje pouze římský primát, ale popírá též princip bezrozpornosti, neboť „tatáž věc nemůže v tomtéž čase a za těchto podmínek současně být i nebýt“. Pouze na základě tohoto prvního logického a metafyzického principu můžeme používat náš rozum a poznávat skutečnost, která nás obklopuje.

Sanctiores aures plebis quam corda sacerdotum

Co se stane, když římský papež rezignuje, byť jen částečně, na používání své moci, kterou deleguje na biskupské konference nebo jednotlivé biskupy? Zjevně vznikne různost nauky a praxe od jednotlivé biskupské konference k jiné a od jednotlivé diecéze k jiné. Co se v jedné diecézi zakáže, to se v jiné povolí a naopak. Znovusezdaný rozvedený v jedné diecézi bude moci přijmout svátost eucharistie a v jiné ne. Přesto ale buď je něco hřích, nebo není, a to vždycky a všude! To platí i tady: Buď papež František má jurisdikční primát a uplatňuje ho, nebo vládne fakticky někdo mimo něj.

Papež uznává existenci sensus fidei. Avšak právě tomuto sensu fidei biskupů, kněží i prostých věřících jsou pohoršením výstřelky, které lze slyšet v synodní aule. Tyto výstřelky poškozují v první řadě zdravý lidský rozum, ve druhé řadě pak ještě více sensus Ecclesiae věřících.

Papež František má pravdu, když vysvětluje, že Duch Svatý působí nejen skrze papeže a biskupy, nýbrž skrze všechny věřící (srvn. Melchior Cano, De locis Theologicis Lib. IV, cap. 3, 117I). Duch Svatý není ale duchem novot. Vede Církev, aby neomylně trvala na Tradici. Jen skrze věrnost Tradici mluví Duch Svatý k věřícím. A dnes, tak jako za dob arianismu, můžeme konstatovat se sv. Hilariem: „Sanctiores aures plebis quam corda sacerdotum“, uši lidu jsou svatější než srdce kněží (Contra Arianos, vel Auxentium, Nr. 6, in PL, 10, col. 613) .

Roberto de Mattei

 

Roberto de Mattei, historik, otec 5 dětí, profesor moderních dějin a dějin křesťanství na Evropské univerzitě v Římě, předseda Nadace Lepanto, redaktor měsíčníku Radici Cristiane a zpravodajské agentury Corrispondenza Romana, autor četných knih, nejnověji: Vicario di Cristo. Il primato di Pietro tra normalità ed eccezione (Náměstek Kristův, primát papeže mezi normalitou a výjimkou), Verona 2013; dále: Das Zweite Vatikanische Konzil – eine bislang ungeschriebene Geschichte, Ruppichteroth 2011. (Druhý vatikánský koncil, dosud nenapsané dějiny).

 

Zdroj: katholisches.info
Přeložil R. Malý