Kardinál Burke: První letmá poznámka k závěrečné synodální zprávě

Celý dokument vyžaduje podrobnější zkoumání, abychom zjistili, co se v něm, v souladu s povahou biskupské synody, přesně doporučuje papeži „při udržování a posilování neporušitelnosti a růstu víry a mravů a církevní kázně“ (kán. 342). Nicméně oddíl pojmenovaný „Rozlišování a začleňování“ (body 84 až 86) už nyní vzbuzuje obavy, a to s ohledem na svůj nedostatek jasnosti v jedné ze základních otázek víry: nerozlučitelnosti manželského svazku, o níž jak víra, tak rozum poučují všechny lidi.

Za prvé, slovo „začleňování“ je běžným pojmem, který je teologicky nejednoznačný. Není mi zřejmé, jak může být „klíčem k pastoračnímu doprovázení rozvedených a znovu civilně seznaných“. Klíčem pastorační péče o tyto lidi musí být společenství založené na pravdě o manželství v Kristu, kterou je nutné ctít a naplňovat, a to i tehdy, pokud jedna z manželských stran hřešíc opustila stranu druhou. Milost svátosti manželství posiluje opuštěného z manželů, aby žil věren manželskému poutu a nepřestával usilovat o spásu partnera, který opustil manželský svazek. Od svého dětství znám a stále potkávám katolíky, jejichž manželství bylo nějakým způsobem narušeno a kteří přesto věří v milost této svátosti a dále žijí věrni svému manželství. Tito lidé očekávají od Církve „doprovod“, který jim pomůže, aby ve svých životech zůstali věrni Kristově pravdě.

Za druhé, citovaný úryvek z bodu 84 Familiaris consortio je zavádějící. V roce 1980, kdy se konala tehdejší biskupská synoda o rodině, stejně jako po celé dějiny Církve, byl stále vyvíjen tlak na povolení rozvodů kvůli složitému postavení lidí v nedovolených svazcích, tedy lidí, jejichž životy nejsou v souladu s Kristovou pravdou ohledně manželství, jak ji jasně hlásal v evangeliích (Mt 19, 3–12; Mk 10, 2–12). I když v bodu 84 papež sv. Jan Pavel II. rozeznává různé situace těch, kteří žijí v nedovolených svazcích a vyžadují, aby jim byli s ohledem na křest pastýři a celé společenství nápomocni jako skuteční bratři a sestry v Kristu, prohlašuje: „Avšak Církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek.“ Následně uvádí důvody pro tuto praxi: „Jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a Církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie.“ Správně rovněž poznamenává, že odlišná praxe, by uvedla věřící „v omyl a zmatek ohledně učení Církve o nerozlučitelnosti manželství“.

Za třetí, úryvek z Katechismu katolické církve (par. 1735) pojednávající o příčetnosti je třeba vykládat z hlediska svobody, která „činí člověka odpovědným za jeho skutky v té míře, v jaké jsou dobrovolné“ (par. 1734). Nepřipuštění těch, kteří žijí v nedovolených svazích, ke svátostem nepředstavuje soud o jejich odpovědnosti za narušení manželského pouta, jímž jsou vázáni. Jedná se spíše o objektivní uznání zmíněného pouta. Prohlášení Papežské rady pro výklad legislativních textů ze dne 24. června 2000, které je rovněž zmiňováno, je zcela v souladu s neměnným učením a praxí Církve v dané věci, jak jsou vyjádřeny v bodě 84 Familiaris consortio. Prohlášení také jasně uvádí konečný cíl rozhovoru s knězem v soukromí, tedy, slovy papeže sv. Jana Pavla II., „žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství“ (Familiaris consortio, 84). Církevní kázeň předpokládá trvalou pastorační péči o ty, kteří žijí v nedovolených svazcích a „nemohou se z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni“, aby mohli vytrvat v čistotě věrni pravdě Kristově (Familiaris consortio, 84).

J.Em. Raymond Leo Burke

 

Zdroj: ncregister.com