Amerio: Rozvod

Rozvod, Mons. Zoghby a patriarcha Maximos IV. na koncilu

Referendum v roce 1974, ve kterém Italové schválili rozvody, bylo jasným vyjádřením vůle národa. A po velké diskusi, která se následně rozpoutala, nemohl už mít nikdo pochyb o jeho protikatolické povaze.

Dosud nebyla nevraživost novodobého státu vůči Církvi spojena s útokem na přirozené právo, jehož je Církev hlavní strážkyní. Zběhnutím Itálie v roce 1974 a Španělska roku 1981[1] se dovršil proces, kdy se evropské národy v pokoncilním období odtínaly od svých náboženských kořenů.

V jedné z předešlých kapitol[2] jsem popsal, kterak Církev vytrvale bránila nerozlučnost manželství proti útokům ze strany despotických vladařů, často podporovaných místními církevními představiteli. V uplynulém století [devatenáctém – pozn. překl.] docházelo k příležitostným případům popírání věčného učení Církve, a to dokonce i v dílech duchovních, ale ty se vždy setkaly s odsouzením. Slabost Církve v této věci se zřetelně projevila během zmíněného italského referenda, když někteří kněží veřejně vystupovali pro uzákonění rozvodů, a jejich představení jim to trpěli. Několik biskupů dokonce odsoudilo účast kněží v kampani proti rozvodům. Benátský patriarcha[3] byl zas nucen zbavit úřadu kněze zodpovědného za katolické univerzity, který se otevřeně vyjádřil ve prospěch rozvodů. Důkazem vyklizení bitevního pole bylo rovněž podepsání protokolu mezi Portugalskem a Svatým stolcem v únoru 1975, kterým se zaváděly úpravy do konkordátu z roku 1940. Konkordát, který respektoval nerozlučitelnost manželství, stanovoval, že se katolické páry vzdávají práva na rozvod a že portugalské civilní soudy nemohou rozhodovat o rozvodu v případě církevně uzavřených manželství. Protokol z roku 1975 sice katolickým párům připomínal, že manželství je nerozlučné, avšak zároveň uznával právo civilních soudů manželství rozvádět.[4]

Ten, kdo si pamatoval výpovědi některých církevních představitelů na II. vatikánském koncilu ve prospěch rozvodů, nemohl být zmíněným vývojem překvapen. Jednalo se v první řadě o východní biskupy, kteří byli ovlivněni pravoslavným postojem k otázce manželství. Pravoslaví za jistých okolností rozvod dovoluje, mj. v případě zrady stavu jedním z manželů. Během sto třicátého čtvrtého zasedání kardinál Journet velmi dobře ukázal, že tento shovívavý přístup je dějinným důsledkem politické závislosti pravoslaví na byzantské a carské moci.[5] Jeho vystoupení bylo odpovědí na slova egyptského melchitského patriarchálního vikáře Mons. Éliase Zoghbyho, že by měl být svazek mezi nespravedlivě opuštěným manželem a provinilou stranou případně zrušen. Poté co jeho návrh vyvolal velký rozruch, a to jak na koncilu, tak i v tisku, cítil Mons. Zoghby potřebu v následujícím vystoupení upřesnit, že svým návrhem nechtěl nikterak snižovat zásadu nerozlučitelnosti manželství.[6] Námitka je nasnadě: nelze nějakou věc zastávat slovy [v tomto případě nerozlučnost manželství – pozn. překl.], a zároveň tvrdit, že se může beze škody snášet s něčím, co ji ničí [tj. s rozvodem – pozn. překl.].

Nejotevřenější útok na nerozlučnost manželství přišel ze strany melchitského patriarchy Maxima IV., který se ještě rozhodněji ujal návrhů Mons. Zoghbyho a vydal své koncilní a pokoncilní proslovy v podobě knihy. Ve své práci samozřejmě nepřiznává, že odmítá katolickou nauku, nicméně právě to dělá. Na první pohled se jedná spíše o disciplinární než věroučnou změnu, a to v podobě „pastoračního řešení“. V úvodu knihy najdeme nauku o nerozlučitelnosti manželství, kterou jako článek víry slavnostně vyhlásil tridentský koncil, čímž zavřel dveře jakýmkoli dalším pochybám. Pak ale autor vychytralým způsobem, příznačným pro novátory[7], pokračuje: „Jsou v katolické církvi případy vskutku pobuřující nespravedlnosti, k níž jsou odsouzeny lidské bytosti, jejichž povoláním je žít v běžném manželském stavu… a kterým je v tom bez jakékoli jejich viny bráněno, aniž by mohly, lidsky řečeno, tuto nenormální situaci celý život snášet.“[8]

Nepřetržitá tradice Církve[9] a celá katolická věrouka patriarchův postoj odmítá. Nebudeme se zde věnovat rozporuplnosti postupů, k nimž se novotáři uchylují, když na jedné straně slovy uznávají nerozlučnost manželství, a následně klikatě naznačují, že lze manželský svazek rozvázat, jako kdyby obojí mohlo platit zároveň. Patriarchovy názory překračují hranici, která dělí svobodnou teologickou diskusi od pravd víry, a tak nepřímo útočí na základní zásady náboženství. Ve skutečnosti skrytě popírá rozdíl mezi utrpením a nespravedlností, když tvrdí, že se nevinnému manželovi děje ze strany Církve nespravedlnost. Zpochybňuje se tím také působení Boží prozřetelnosti a katolické učení o utrpení.

Nespravedlnost je zřejmá ze strany toho manžela, který rozbil manželství, avšak patriarcha říká, že k nespravedlnosti dochází ze strany Církve, když si ve své věrnosti evangeliu a přirozenému zákonu odmítá přiřknout právo toto utrpení odstranit. Církev trestá viníka např. tím, že mu odmítá svaté přijímání nebo ho zbavuje dalších práv, ale nikdy nestaví eudaimonistické[10] dobro nad dobro mravní nebo zákon. Pojetí utrpení Jediného Spravedlivého leží v samotném srdci křesťanského náboženství, náboženství, které neslibuje osvobození od utrpení na tomto světě, ale teprve v příštím životě, a vnímá utrpení z podstaty nadpřirozeného pohledu, zahrnujícího naše současné i budoucí bytí. Patriarchův postoj je proto naturalistický[11]. Bůh podle naší víry neuspořádává běh událostí tak, že se spravedlivým na tomto světě daří dobře, nýbrž tak, že mohou nakonec dosáhnout veškerého dobra od toho, jenž je sám nejvyšším Dobrem.

Odstranění utrpení není nejdůležitějším úkolem Církve. Církev nepřijímá za svá vznosná slova antického filosofa, jenž pravil: „Dobrého nemůže potkat nic zlého“[12], ani názor současného filosofa prohlašujícího, že „hovořit o dobrých skutcích doprovázených utrpením je protimluv“[13]. Lidé by se měli snažit nespravedlnost odstranit a trestat, ale každý, nezávisle na svém mravním stavu, je jí vystaven. Lidé trpí, jelikož jsou lidmi, ne proto, že jsou osobně špatní. Nemíním zde rozvíjet teologickou úvahu o tom, že veškeré lidské zlo pochází z viny. Utrpení spravedlivých není pro křesťanské náboženství překážkou a není jím nutně vnímáno jako nespravedlnost; je vždy považováno za součást lidského údělu a nahlíženo z pohledu radosti, která pramení z naděje blaženého věčného života. Jak praví sv. Augustin po vzoru sv. Pavla o mučednících: „Šťastně nešťastní.“[14] Patriarcha na druhou stranu vidí utrpení spíše jako nespravedlnost než příležitost pro ctnost, spoluúčast v Kristově utrpení, očištění a zadostiučinění za hříchy vlastní i druhých; navíc přesouvá vinu za tuto nespravedlnost z viníka na nevinnou Církev.

Maximos IV. a „lidsky řečeno“

Takto názory Maxima IV. zpochybňují katolické chápání působení Prozřetelnosti, podle něhož ani nespravedlnost druhých lidí, ani utrpení související s přirozeností nemohou žádnému člověku zabránit v dosažení věčné spásy, tedy cíle, k němuž byl stvořen, a to nehledě na okolnosti, v jakých se křesťan v tomto světě zrovna nachází. Tato nelehká pravda bezprostředně vychází z nadpřirozeného cíle člověka a nesouměřitelného poměru mezi eudaimonistickým zlem (utrpením) a morálním dobrem (ctností), mezi utrpením tohoto světa a odměnou světa příštího. V této souvislosti nás mohou napadnout slova sv. Pavla: „Pokládám totiž utrpení nynějšího času za nic ve srovnání s budoucí slávou, která se na nás zjeví“[15] a „Neboť to chvilkové a lehké v nynějším našem soužení zjednává nám nad pomyšlení vznešenou, věčnou, plnovážnou slávu“[16]. Vidíme zde jakoby protiváhu nekonečna k omezenému konečnu, k pomíjivosti. Patriarcha vlastně používá čistě lidské důvody („lidsky řečeno“) ve věci víry, čímž znevažuje nauku o milosti, která ve shodě s Kristem právě ohledně manželství říká, že věci, co jsou u lidí nemožné, jsou u Boha možné[17]. Nauka o milosti hlásá, že člověk není k hříchu nikdy nucen: jeho místo v nepředvídatelných dějinách vymezují dané okolnosti a podmínky, za nichž jeho vůle působní, ty ale nemohou osudově určovat jeho volbu. Když patriarcha začíná „mluvit lidsky“, popírá nebo přinejmenším zpochybňuje učení potvrzené tridentským koncilem, které odmítal i Luther.

Odstup vyjádřený slovy „lidsky řečeno“ je vynálezem osvícenských myslitelů, kteří opravovali údajné nesrovnalosti v křesťanství, přičemž tvrdili, že hovoří jenom z lidského pohledu. Tento patriarchův přístup ale nebude slavit úspěch, protože ten, kdo věří v nadpřirozené náboženství, nemůže nikdy mluvit pouze „lidsky“, nebo, jinými slovy, může takto případně hovořit ad personam, nikoliv ad rem.[18] Nejsou tři druhy postojů: spravedlivý, nespravedlivý a lidský. Třetího „druhu“ se sice v mluvě používá, ale jako takový neexistuje. Každý cit je buďto patřičný, či nepatřičný a každý soud je buďto pravdivý, nebo mylný. Veškeré lidské myšlení a chtění lze zařadit do jedné či druhé skupiny. Krátce řečeno, postoj Maxima IV. vychází z humanismu, neslučitelného s katolickou naukou. Křesťanské náboženství nezná prostřední svět mezi pravdou a omylem, nějaký druh limba, „podmínečného stavu“, který pomíjí Kristovo vykupitelské dílo a vrací lidstvo zpět do doby před příchodem Učitele.[19]

Kanadští biskupové vydali v roce 1967 dokument, který schvaloval zákon usnadňující rozvody. „Církev,“ uvádějí biskupové, „vyzvána k posouzení občanského zákona týkajícího se rozvodů, musí zohledňovat nejen své vlastní předpisy, ale také to, co lépe slouží obecnému dobru občanské společnosti.“[20] Proto se biskupové nepostavili proti zákonu, který rozšiřuje a usnadňuje cestu k rozvázání manželských svazků. Biskupové sice nevysvětlili, jak nárůst rozvodovosti přispívá k obecnému dobru, ale prohlásili, že „rozvod má smysl jedině v souvislosti s otevřenou a příznivou politikou posilování rodinných hodnot“. Biskupové podle všeho zastávají názor, že rozvod je prostředkem k posilování rodinných hodnot, který napomáhá obecnému dobru a má pro křesťany smysl. Navzdory tomuto postoji se jim nikdy nepodaří vymazat památku jejich bratrů biskupů, kteří byli v minulém století připraveni jít kvůli obraně křesťanského manželství dokonce i do vězení.

Význam nerozlučitelnosti manželství

Popření nerozlučitelnosti manželství je porušením nejen nadpřirozeného zákona, jak někteří prohlašovali v kampani před italským referendem, ale také zákona přirozeného. Papež Pius IX. v 67. bodě Sylabu odsoudil mínění, že manželství není podle přirozeného práva nerozlučitelné.[21] Nelze tudíž souhlasit s tvrzením, že nerozlučnost manželství vyplývá pouze z náboženské povinnosti, a proto státy mohou zrušit svazek těch, kteří se necítí být takovouto povinností vázáni.[22]

Manželství jakožto svátost je obrazem a zpřítomněním Kristova nerozlučitelného sjednocení s jeho Církví. A právě tento mystický význam dává křesťanskému manželství jeho nerozlučitelný a trvalý ráz.[23] Nicméně i bez svátostné povahy je manželství ve svém pouhém přirozeném stavu[24] stále ze své podstaty nerozlučitelné, přičemž jeho snižování na úroveň dočasného spojení je plodem novověkého myšlení, které staví člověka nad zákon a činí z něj vlastního zákonodárce. Rozvod se z tohoto pohledu nově označuje za „svobodu manželství“. Manželství přestává být čímsi, co je obdařeno sobě vlastním uspořádáním, jemuž se člověk rozhodl podrobit, a místo toho se stává něčím, co je bezezbytku postaveno na svévoli. Manželství se tak řadí mezi všechny ostatní svobody, kterých se současný člověk dožaduje. Jestliže podstata mravního závazku spočívá spíše v subjektu (člověku) než objektu (manželství), pak vlastně nelze ani hovořit o závazku, ale pouze o nějakém nezávazném osobním postoji.

Říká se, že smlouva, která zavazuje navždy, je nemožná, jelikož člověk nemůže vědět, zda bude zítra pořád smýšlet, jak smýšlí dnes, a chtít, co chtěl včera, přičemž jeho nynější opravdová vůle nemůže být svazována vůlí z minulosti, dnes již neplatnou. Takové je sofisma anglického filosofa Davida Humea, které tím, že odmítá příčinnou souvislost mezi po sobě jdoucími stavy vědomí, pojímá vůli v životě člověka jako řadu nezávislých a nesouvisejících okamžiků. Což se vlastně rovná popření svobody. Je-li svoboda schopností něco si zvolit, pak je také schopností zvolit si jeden ze svých vlastních svobodných činů a rozhodnout se pro něj navždy.

Podle sv. Tomáše Akvinského je pro vůli příznačné „ulpět“ na jednom z vícera možných soudů. Proč bývá vůle nestálá? Pevné a stálé zaměření vůle k jednomu předmětu a dosažení v plnosti okamžitého cíle je dokonalostí, která je vlastní andělské přirozenosti; v případě lidské vůle tedy může být její ustálení trvalým a nezrušitelným svazkem považováno za následování andělské stálosti proměnlivou lidskou přirozeností, tedy za vítězství nad vrtkavou pozemskostí a časem.

Katolické učení o nerozlučitelnosti manželství je každopádně velkou oslavou svobody, a to svobody všeobecné, neboť je v moci každého. Z toho vyplývá, že jakákoli snaha o oslabení této nauky, tj. „mluvení lidsky“, zároveň ponižuje lidskou důstojnost. Nerozlučitelnost manželství díky své neúprosné nezměnitelnosti jistým způsobem převyšuje i věčné řeholní sliby. Ty jsou stejné povahy, neboť vůle „obětuje dar své svobody, a ten naplňuje svým činem“[25], ale jsou méně vznešené než manželský slib, protože z nich lze vyvázat.[26] Zejména v pokoncilním období mohou být poměrně snadno dispenzovány, což snižuje jejich postavení na úroveň, která je vzhledem k trvalému společenství života v manželství nižší.

Vhodnost nerozlučitelnosti manželství, úzce související s monogamií, lze doložit také na základě sociologie, demografie a psychologie, a to jak z pohledu prospěšnosti, tak i mravnosti. Hlavní důvody jsou mj. dány přibližně stejným počtem mužů a žen schopných založit rodinu, společenskou potřebou nového pokolení, nutností zajistit výchovu dětí a usměrňovat proměnlivé lidské vášně. I kdybychom ponechali stranou otázku svátostnosti manželství a Božího zákona, tak hlavní důvod pro nerozlučitelnost manželství je hluboce duchovní. Manželství je naprostým darováním sebe sama druhému člověku, kdy se dva lidé různého pohlaví sjednocují natolik, nakolik je to, dle zdravého rozumu, možné. Tato jednota předpokládá lásku, kterou jsou si všichni lidé, nehledě na pohlaví, navzájem povinováni, a přidává k tomu přirozenou přitažlivost mezi mužem a ženou.

Naše úvahy můžeme shrnout do dvou závěrů. Za prvé, nerozlučitelnost manželství je důsledkem monogamie, a monogamie důsledkem naprostého sebedarování dvou lidí, jednoho muže jedné ženě[27]. Tato úplnost je v posledku obrazem plnosti Boží lásky. Za druhé, jelikož jsou rozvody ústupkem lidským žádostivostem a, můžeme-li to tak říci, vyhovují padlé lidské přirozenosti, tak jejich církevní zákaz je důkazem božského původu Církve a její věrnosti pravdě. Církev zachovává a hlásá mravní nauku, která je vyšší a dokonalejší než u jiných náboženství a filosofií, jež považují vysoké zásady Církve za neuskutečnitelné. Avšak Církev takovéto zásady stanovuje, protože vyznává vznešenější a čestnější pojetí lidství, které je schopno nejvyšší mravní dokonalosti.[28] Tato myšlenka vychází z vědomí její mravní převahy, která nejenže vyžaduje vysoké mravní zásady, ale zároveň dává schopnost a odvahu jim dostát.

Romano Amerio

 

Převzato z Iota unum, Sarto House, Kansas City 1998.
Přeložil Mikuláš Spurný.

Vyšlo v Te Deum 3/2011.

 

Italský filosof prof. Romano Amerio se narodil v roce 1905 ve švýcarském Luganu. V roce 1927 obdržel na Katolické univerzitě v Milánu doktorát z filosofie. Později se stal čestným občanem města Lugana, kde v letech 1928–1970 přednášel na místní univerzitě filosofii, řečtinu a latinu. Byl uznávaným odborníkem na dílo Rosminiho, Campanelly a zejména Manzoniho, o němž vydal obsáhlou a dodnes nepřekonanou kritickou studii.

Luganský biskup Mons. Angelo Giuseppe Jelmini si ho vybral jako poradce do ústřední přípravné komise II. vatikánského koncilu. Později se prof. Amerio stal neúnavným kritikem neblahých trendů souvisejících s některými koncilními dokumenty a následným vývojem v Církvi. Jeho práce Iota unum vyšla poprvé v roce 1985 u známého nakladatelství Riccardi a ihned upoutala velkou pozornost. Deník Il Tempo u této příležitosti napsal: „V době nepopiratelné krize je nejlepším darem Církvi, který jí může zasloužilý věřící dát, jasné slovo.“

Prof. Romano Amerio zemřel v roce 1997 ve věku devadesáti dvou let.

 

[1] Španělská poslanecká sněmovna přijala rozvodový zákon 22. června 1981. – Pozn. překl.

[2] Viz Iota unum, par. 89. – Pozn. překl.

[3] Nejmenovaným benátským patriarchou byl tehdy Mons. Albino Luciani, budoucí papež Jan Pavel I. – Pozn. překl.

[4] L’Osservatore Romano 16. února 1975.

[5] L’Osservatore Romano 1. října 1965.

[6] L’Osservatore Romano 5–6. října 1965.

[7] Viz Iota unum, par. 50.

[8] Cit. Informations catholiques internationales 1. dubna 1967, str. 11: „Dans l’Eglise catholique il se trouve des cas d’injustice vraiment révoltante, qui condamnent des êtres humains, dont la vocation est de vivre dans l’état commun du mariage… et qui en sont empêchés sans qu’il y ait de leur faute et sans qu’ils puissent, humainement parlant, supporter toute leur vie cet état anormal.“

[9] Zásadní literaturou k této otázce je práce Henriho Crouzela L’Eglise primitive face au divorce, která vyšla v Paříži roku 1971. Jediný postoj v neprospěch nerozlučitelnosti manželství nacházíme u anonymního spisovatele známého jako Ambrosiaster, a v dvojznačném a pravděpodobně nepravém úryvku ze sv. Epifana.

[10] Eudaimonologie – nauka o blaženosti, spokojenosti a štěstí. Zde se jedná o tzv. „příjemné dobro“, známé z morální teologie. – pozn. překl.

[11] Tj. zcela přehlíží nadpřirozenou rovinu. – Pozn. překl.

[12] Seneca, De Providentia 2, 1: „Nihil accidere bono viro mali potest.“

[13] Benedetto Croce, Filosofia della practica, Bari 1968, str. 223.

[14] Sv. Augustin, Enarratio in psalmum 127: „Feliciter infelices.“

[15] Řím 8, 18.

[16] 2 Kor 4, 17.

[17] Mt 19, 10 a 26.

[18] Tedy k určitému člověku, ale ne o věci jako takové. – Pozn. překl.

[19] Takový přístup k věci je ovlivněn dílem italského romantického spisovatele Alessandra Manzoniho Osservazioni sulla morale cattolica.

[20] Cit. Informations catholiques internationales 1. května 1967, str. 79.

[21] Pius IX., Sylabus: „67. Podle práva přirozeného není manželský svazek nerozlučitelný, a světská autorita může v rozličných případech schváliti a potvrditi rozluku ve vlastním slova smyslu.“

[22] Je rovněž omylem tvrdit, že katolík-občan, který požaduje, aby jeho manželství bylo v oblasti civilního práva nerozlučitelné, narušuje svědomí těch, kteří chtějí, aby bylo rozlučitelné. Jestliže stoupenci rozvodů mají právo zrušit občanské manželství, pak katolík může vymáhat stejná práva i pro nerozlučitelné manželství. Pokud mu zákon tuto možnost nedává, znamená to, že je mu méně nakloněn než zastáncům rozvodů. Jeho občanské manželství nebude ve skutečnosti zrušeno (protože si to nepřeje), ale podle zákona nebude nerozlučitelné, čímž vzniká zákonná nerovnost mezi těmito dvěma proudy myšlení.

[23] Ef 5, 23.

[24] In puris naturalibus.

[25] Dante, Ráj 5, 29–30, překlad Vladimíra Mikeše. V originále: „Vittima fassi… e fassi col suo atto.“ – Pozn. překl.

[26] Autor hovoří o vznešenosti slibu vzhledem k jeho platnosti, nikoli o vznešenosti zasvěceného života či manželského stavu jako takového. – Pozn. překl.

[27] Solus ad solam.

[28] Viz Antonio Rosmini, Filosofia del diritto, str. 1107.

8 Komentářů k "Amerio: Rozvod"

  1. Libor Rösner | 30.10.2015 z 9:02 |

    Výcuc z fronda.pl:
    Kardinál Kasper se raduje, že „synoda otevřela dveře možnosti, aby rozvedení v některých případech mohli přistupovat ke svátostem, neotevřela je však dokořán“. Synoda podle něj Církev změnila, nastala éra „širokého dialogu“, dotazování se na názor laiků, přičemž zdůraznil, že Církev není „přísnou učitelkou, která se vztyčeným palcem kritizuje, cenzuruje a odsuzuje, ale milosrdnou a respektující matkou, která je otevřena všem“.

    A teď já: Tam, kde se matka namísto vychovávání a vedení svých dětí ptá na jejich názor, bude docházet k tomu, že se bude řídit jejich rozmary a momentálními potřebami. Odpovídá to duchu doby, kdy se děti berou jako malé božstvo, jemuž náleží úlitba při každé příležitosti. Ono to milosrdenství a láska se podle mne projeví nejvíce právě tam, kde milující matka nedovolí dítěti dělat to, co by je mohlo zahubit, popř. mu jakkoli ublížit, a nedovolí mu to navzdory jeho umíněnému „já to chci“. Nicméně Kasper aspoň přiznal to, co on sám a jeho křídlo vidí ve výsledcích synody a co vypadá nejednoznačně – matka bude dávat zmrzlinu těm, co jsou nachlazení…

  2. Evžen Kindler | 31.10.2015 z 23:01 |

    Myslím, že v první větě je přepis, že místo 1947 má být 1974; byl jsem v Itálii
    v letech 1969-70 a tehdy tam ještě rozvody nebyly povoleny a moc se o nich diskutovalo.

  3. Ano. Správný postřeh. Opraveno.

    MRČ

  4. Poutník | 1.11.2015 z 23:07 |

    Děkuji za tento článek. Už nám dnes často nedochází, jak v nedávné minulosti sama Církev vyklízela pole, jak se její (převelmi formální) členové s velikou radostí vrhali do právního stavu „liberálních svobod“. Toto jsou základy nynější krize…

    Dnešní (hlavně němečtí) modernisté už jen dovršují tento proces: z Církve si nakonec evidentně hodlají udělat cosi jako liberální politickou stranu, kde si časem začnou odhlasovávat i dogmata. Takže budeme svědky vzniku „národních katolických církví“ – podle vzoru protestantů, kde se na pravdách víry často nemohou dohodnout ani dva sbory téže náboženské organizace ze dvou různých míst?

    Je pozoruhodné, že architekty těchto „smělých experimentů“ jsou lidé, kteří se ani netají spojením s rotariány (o Rotary Clubech jako předsíních zednářských lóží naleznete mnoho kvalitních studií, jejichž autoři vykonávali i profesi exorcistů a dobře vědí, s kým v tomto případě mají tu čest).
    Rotariánem je kardinál R. Marx i sám nynější papež J. Bergoglio.

    – Ale mezi stoupenci „nové linie“ jsou i přímo svobodní zednáři – jako arcibiskup Georges Pontier, předseda francouzské biskupské konference (spolu s Marxem zároveň účastník podivného, pečlivě tajeného setkání „reformátorů“ na Gregoriáně ve Vatikánu o svatodušním pondělí tohoto roku), který nikdy nepopřel své členství ve Velikém Orientu francouzském. Kde je dnes dar rozlišování duchů – a kde Církev bojující?

    Naštěstí velikou čarou přes rozpočet těmto lidem, kteří od loňského roku „mohutně zkoumají“ problematiku sensu fidei, citu pro víru prostých věřících (evidentně s cílem zneužití dotazníkové akce, která měla být jakousi „bubnovou palbou“ předznamenávající obě synody) se stala petice Filial Appeal, která má dnes přes 850 000 podpisů. Toto je sensus fidei…

    Kromě modliteb o příchod Ducha Svatého jako toho, kdo posílí Církev v nynějším boji za její přežití, se nebojme mluvit nahlas. Modernisté jsou vždy překvapeni, že vůbec zazní nějaký oponující projev.
    A… – pišme do Vatikánu, jak nás k tomu vyzývá i kardinál Burke. 850 000 dopisů už půjde těžko přehlédnout…

    Teď už si nemůžeme dovolit ani naivitu, ani letargii.

  5. Gjbgjgg | 10.11.2019 z 9:21 |

    Kdybyste byl nucen nejmodernějším mučením, jemuž neodolá nikdo na světě, k rouhání, spáchal byste hřích? Vezměte si, že už středověké mučení, docela primitivní, vydržel jeden z tisíců. Kdybych použil moderní, jaké používají tajné služby, bylo by nefyziologické, abyste neuposlechl.

  6. Ad Gjbgjgg: Pokud by následkem mučení ztratil vládu nad svou vůlí (tj. došlo by k tzv. nepřičitatelnosti), pak pochopitelně nikoliv. Hřích je totiž úkonem vědomé vůle.

    MRČ

  7. Lucie Cekotová | 21.11.2019 z 12:26 |

    Ad Gj…: Z dějin Církve známe mnoho mučedníků, kteří „nefyziologicky“ odolali, s pomocí Boží milosti. Už v době, kdy nás nikdo nemučí, je třeba se modlit, abychom s Boží pomocí obstáli v každé zkoušce. Víme přece, že Bůh nikoho nezkouší nad jeho možnosti. Také je třeba nedělat kompromisy se světem v malých věcech, které člověka třeba nestojí mučení, ale „jen“ ztrátu zaměstnání či vězení (jak to dnes stále častěji vidíme na Západě), a tím se snažit trénovat, abychom obstáli, až půjde o ty větší.

  8. pepek | 24.11.2019 z 9:22 |

    máme příslib, paní Cekotová, že takový útlak jaký nás čeká, nezažili žádné generace na tomto světě a že kdyby tyto dny nebyly zkráceny, neodolal by žádný z nás, to nepíšu že bychom se neměli připravovat na boj se satanem, důležité je míti katolickou víru a znát tradici kc a hájit ji, v první řadě je třeba se rozloučit s novus ordo v jakékoliv formě která katolickou víru degraduje

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*