Pojetí smrti a její příčiny

Knihy Písma svatého ukazují život člověka ve dvou fázích: zde na zemi a po smrti na věčnosti. Nynější život je ve světle Božího zjevení přípravou na život budoucí.

Na zemi jsme „hosté a příchozí jako všichni otcové naši. Dni naše na zemi jsou jako stín a není žádného stání“ [1 Par 29, 15]. „Neboť zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí,“ říká apoštol sv. Pavel.

Přechodem z tohoto života do věčného je smrt. Ta ukončuje bytí člověka v onom způsobu trvání, který nazýváme časem (tempus). V okamžiku smrti ale umírá pouze tělo. Kdežto rozumná duše, jakožto substance ve své podstatě neměnná a podléhající toliko případkovým změnám, je z její přirozenosti vlastní způsob trvání, který se nazývá věkovitostí (aevum, aeviternitas)[1]. Po věčnosti Boží (aeternitas), jíž, jak praví Boëthius, přísluší „najednou nezkrácená plnost nekonečného života“ (interminabilis vitae tota simul et perfecta possessio)[2], je věkovitost nejdokonalejším způsobem trvání jsoucen. Takovýto druh trvání je vlastní andělům a rozumným lidským duším.

V Písmu svatém se setkáváme s různými pojmenováními smrti. Nejednou je nazývána spánkem, a to s ohledem na budoucí zmrtvýchvstání; zemřelí jsou pak označováni za ty, kdož spí.[3] Kristus např. hovoří o zemřelém Lazarovi, kterého měl vzkřísit, následovně: „Lazar, náš přítel, spí; ale jdu jej ze sna probudit“ [Jan 11, 11]. „Ježíš to řekl o jeho smrti“ [11, 13]. Sv. Pavel pak psal Soluňanům: „Nechceme však, bratří, abyste byli v nevědomosti o těch, kdož zesnuli, abyste netruchlili jako ostatní, kteří nemají naděje. Věříme-li totiž, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak věříme, že Bůh skrze Ježíše s ním přivede k sobě i zesnulé“ [1 Sol 4, 13–14]. Ve světle pravdy víry o vzkříšení těl je smrt spánkem, po kterém jednou přijde probuzení do nesmrtelného života. Zemřelé nazývá apoštol „těmi, kdož zesnuli“, a to proto, abychom – jak krásně praví sv. Augustin – „neměli nejmenších pochyb, že se probudí do života ti, o kterých slyšíme, že zesnuli“ (ut cum dormientes audimus, evigilaturos minime desperemus)[4]. Tu zas Bohem vedení svatopisci nazývají smrt „zbouráním pozemského domu“ [2 Kor 5, 1], „vystěhováním se z těla“ [2 Kor 5, 8] či „odchodem odtud“ [Fil 1, 23]; označují smrt rovněž za „čas propuštění“ [2 Tim 4, 6] nebo také „svinutí stanu“ [2 Petr 1, 14].

Platón pojímá smrt jako oddělení duše od těla: „Smrt není, jak se mi zdá, nic jiného než rozloučení dvou věcí, duše a těla, od sebe navzájem.“[5] Taktéž hovoří o smrti sv. Augustin: „Smrt je určitou věcí… Smrt je oddělením duše od těla.“[6] Tento jev je běžný; je nevyhnutelností a zákonem lidské přirozenosti, „jistým údělem smrti“ (certa moriendi conditio) [7]. Člověk se totiž skládá z hmotného těla a nehmotné duše. Ony dvě skladební části se mohou od sebe oddělit. Neboť hmota, která tvoří lidský organismus, se může rozložit a podlehnout zkáze; a skutečně, dříve či později jí podléhá. Jestliže již tedy lidský organismus není následkem vnitřních či vnějších příčin schopen udržet život, který mu udílí duše jako jeho substanciální forma a životodárný princip, pak následuje smrt, tedy oddělení duše od těla. Smrt je tudíž přirozenou nutností člověka jakožto bytosti, jejíž skladební částí je hmotné tělo. Skutečnost, že je lidské tělo složeno z hmotných částí a podléhá zkáze, která je mu z přirozenosti vlastní, představuje vzdálenou příčinu smrti (causa remota).

Kromě vzdálené příčiny je zde navíc bližší příčina smrti (causa proxima), jmenovitě hřích.

Člověk je ze své přirozenosti bytostí smrtelnou. Z pramenů Božího zjevení však seznáváme, že Stvořitel milostí vyňal ze zákona smrti první obyvatele země a učinil je nesmrtelnými. Pozvedaje je do nadpřirozeného řádu, udělil jim zároveň mimopřirozený dar nesmrtelnosti těl, osvobodil je od smrti a dokonce ode všech bolestí a utrpení, které jsou jistým předpokladem rozkladu lidského těla skrze smrt. „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a k obrazu podstaty své ho učinil“ [Moud 2, 23], praví Bohem vedený autor Knihy moudrosti. Sv. Tomáš učí, že „Bůh při ustavování lidské přirozenosti přidělil lidskému tělu něco nad to, co mu náleželo z přirozených základů, totiž jakousi neporušitelnost, skrze kterou by se vhodně uzpůsobilo své formě, aby, jako je život duše věčný, také tělo mohlo skrze duši neustále žít. Byť by takováto neporušitelnost nebyla něčím přirozeným co do činného základu, přesto by byla nějak přirozená z uspořádání k cíli, že totiž hmota by se úměrně uzpůsobila své přirozené formě, která je cílovou příčinou hmoty“[8]. Celé lidské compositum, tedy tělo jako materie a duše jako substanciální forma těla, mělo být nesmrtelné. S ohledem na onu nesmrtelnost měla v lidském compositum odpovídat materie formě.

Podle Andělského učitele nebylo tělo prvního člověka „nerozkladné z nějaké síly nesmrtelnosti v něm jsoucí, ale byla v duši nějaká síla nadpřirozeně Bohem daná, skrze niž mohl tělo uchránit veškerého porušení, dokud ona zůstala Bohu podrobená“[9].

Zmíněná poddanost Bohu vyplývala pochopitelně z milosti posvěcující, skrze niž měli první rodiče účast na vnitřním životě svého Stvořitele a díky které vládl dokonalý soulad mezi nimi a Bohem.

První lidé se měli těšit nesmrtelností svých těl. Z časného života měli přejít do života věčného, aniž by bylo nutné zemřít. Tento Stvořitelův záměr se měl týkat všech lidí.

Bůh však onen dar podmínil tím, že lidé setrvají v poslušnosti jeho zákonu. „Se stromu poznání dobrého a zlého ať nejíš! Neboť kterýkoliv den s něho budeš jísti, jistě zemřeš“ [Gn 2, 17]. Jak víme ze zjevení, první rodiče překročili Stvořitelův zákon, čímž svolali trest na sebe i své potomstvo. Ztratili všechny nadpřirozené i mimopřirozené dary; připravili se rovněž i o dar nesmrtelnosti těla; stali se smrtelnými bytostmi, z piedestalu nesmrtelnosti spadli na zem, aby se zakrátko obrátili v prach.

S velkou bolestí v srdci musel první člověk přijmout přísný Boží soud: „Pro tento tvůj čin zlořečená budiž země; s námahou budeš se z ní živiti po všecky dny svého života. Trní a hloží bude ti plodit, ačkoli polní zeliny budou ti potravou. V potu tváře jísti budeš chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat. Ano, prach jsi, a v prach se navrátíš“ [Gn 3, 17–19]. Tento Boží rozsudek stále zní neobyčejně smutnou melodií po celé zemi, která spolu s člověkem nese strašlivé následky prvotního provinění a představuje hrůzyplný a neobyčejně ponurý obraz jednoho velkého bojiště a pohřebiště. Oprávněně byla země označena za „slzavé údolí“ (lacrimarum vallis) a o člověku bylo řečeno, že „krátce žije a je sycen mnohými bědami“ [Job 14, 1].

„Slzy v kolébce a slzy u rakve, a od jednoho k druhému těžký kus cesty, nejednou slzami zkrápěný. Krátce naříkají mrňata nad malými neštěstími, ale dlouze a hluboce starší nad velkými; pláče holčička nad rozbitou panenkou, ale pláče i matka nad mrtvým dítětem. Arci není ještě největšího neštěstí tam, kde kanou slzy. Temné zoufalství zaplavuje a svírá nejedno lidské srdce, byť suché oči hledí na ztroskotané životní naděje. Rozkvetlé louky a půvabné zahrady neztělesňují slzavé údolí, ale výrazně o něm svědčí všechny nemocnice a lazarety, chudobince, starobince, blázince, útulky pro mrzáky a malomocné, studené a odporné suterény hmotné nouze, vězení a polepšovny pro mravně zkažené. A k čemu dochází v dobách všeobecných pohrom, válek, hladů a epidemií? Navzdory kvetoucímu dobrobytu země vypadá jako obrovské bojiště.“[10]

Tak se v letmých rysech jeví dramatické dějiny lidského života nakaženého hříchem a dějiny světa smýkaného pádem prvních lidí. „Jako skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět a skrze hřích smrt, a skrze hřích smrt, a tak na všechny lidi přišla smrt, poněvadž všichni zhřešili“ [Řím 5, 12]. A tedy „odplata hříchu je smrt“ (stipendia peccati mors) [Řím 6, 23]. Smrt a bolestné následky jejího panování nad hříšným lidským rodem lze přirovnat k apokalyptickému jezdci, jehož ničitelské dílo viděl sv. Jan v tajemném zjevení, když pobýval ve vyhnanství na ostrově Patmos. Hle, mrtvolně siný kůň, a jméno jezdce na něm – „Smrt“. „Místo zemřelých šlo za ním. Jemu byla dána moc nad čtvrtinou země, aby ji vyhubil mečem a hladem, morem a pozemskými šelmami“ [Zjev 6, 8].

Shodně s katolickou naukou o příčinách smrti sv. Tomáš učí, že „smrt je přirozená i pro povahu látky [tělesné], i je trestem kvůli ztrátě Božího dobrodiní uchovávajícího [člověka] od smrti“[11]. Člověk je tudíž z přirozenosti bytostí smrtelnou, neboť má hmotné tělo, které samo o sobě podléhá zkáze; v současných podmínkách je ale smrt následkem prvotního hříchu. „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a k obrazu podstaty své učinil ho. Ale závistí ďábla přišla smrt na svět, a zakoušejí ji ti, kteří patří jemu“ [Moudr 2, 23–24].

Smrt se vylíhla v temnotě hříchu; tam je třeba hledat její neblahý zrod. John Milton ve své básni Ztracený ráj píše o zrození smrti takto:

„Zem z útrob chvěla se, jak v mukách zas,
Příroda znovu lkala, obloha
hřmíc ztměla a na závěr smrtelného
prvního hříchu smutných krůpějí
pár uronila…

Pár pekelný v ráj zatím přezáhy
byl dospěl, Hřích již jednou činný tu
co moc, teď v těle sám, by bydlel zde,
usedlý osadník; Smrt za ním krok
co krok šla těsně…

V různou oba vyšli pouť,
druh všaký ničit spolně nebo brát
mu nesmrtelnost, by k zkáze dospěl
dřív či později.“[12]

P. Marcin Ziółkowski

 

Úryvek z knihy Eschatologia. Sandomierz 1963.
Přeložil N. N.

Vyšlo v Te Deum 4/2015.

 

[1] Věkovitost (aevum, aeviternitas) se vztahuje na trvání stvořených duchů, kteří sice mají ve své substanci počátek, ale žádný konec. Nutno odlišovat od věčnosti (aeternum, saeculum, sión, aiónion), jež je trváním bez počátku a konce, stálým „nyní“ (nunc stans). – Pozn. překl.

[2] Filosofie utěšitelka V, 6. Olomouc 1995. Překl. Josef Hrůša.

[3] Viz Dan 12, 2; Jan 11, 11; 1 Kor 15, 6; 1 Sol 4, 13–14.

[4] Sermo 172, c. 1.

[5] Gorgias, 524b. Praha 2000. Překl. František Novotný.

[6] Enarr. in psalm 49, s. 2.

[7] Missale Romanum, „Praefatio dedunctorum“. Překl. P. Marian Schaller.

[8] Summa contra gentiles IV., c. 81. Překl. P. Tomáš J. Bahounek OP. Mírně jazykově upraveno.

[9] ST I., q. 97, a. 1.

[10] B. Bojułka SJ, Czy go znasz? Nauki o Bogu, str. 157–158. Krakov 1933.

[11] ST II-II., q. 168, a. 1.

[12] Ztracený ráj, kn. 9 a 10. Praha 1910. Překl. Josef J. David.