Newman: Navzdory pomíjivosti

Svět zařídil, aby se zapomnělo, že lidé mají duši, dívá se na ně, jen jako kdyby byli částečkami nějakého velikého viditelného soustrojí, které se neustále pohybuje; jemu svět připisuje jistý druh života a osobnosti. Když jeden či druhý z jeho členů zemře, nahlíží na to jen jako na vyřazení ze soustrojí, jakési vynulování. Možná na ně chvilku se smutkem vzpomíná, a pak je opustí – opustí navždycky. Upírá svůj zrak na viditelné a časné věci. Pravdou je, že kdykoliv umírá člověk, ať už bohatý, či chudý, nesmrtelná duše předstupuje před soud; avšak když si tak čteme o smrti lidí, které jsme z vidění nebo z doslechu znali, nikdy se s touto myšlenkou nesetkáme. Tak svět skutečně zbavuje lidí duší a uznávaje jenom jejich těla vede k pohledu, že „stejně hyne člověk i zvíře, a stejný obou jest osud: jak umírá člověk, tak umírá též ono; jednostejně dýchají oba, a nic nemá člověk nad zvíře; neboť všecko poddáno jest marnosti“ [Kaz 3, 19].

Následujme však duši, která opouští svět, byvši světem dříve opuštěna. Vydává se jako cizinec na svou pouť. Zdá se, že člověk zemře a už není, zatímco on nás pouze opustil a začíná opravdově žít. Vidí věci, které si dříve nedokázal v mysli ani představit, a svět pro něj znamená dokonce méně, než on znamenal pro svět. Ještě před chvílí ležel na smrtelném loži, ale jaká hrozná změna se s ním okamžikem smrti udála! Jak veliký je to pro něj přelom! V pokoji, který jej dříve držel, je stále ticho; ale už tam nemá co pohledávat, neboť odešel, teď patří k jiným; teď patří zcela Pánu, jenž ho vykoupil; k němu se vrací. Ale to, zda bezpečně spočine v jeho domě, nebo bude v onen slavný den uvězněn, je jinou otázkou; to záleží na skutcích, které činil v těle, zda byly dobré, či zlé. Na co teď myslí? Jak neskutečně důležitá se teď zdá být hodnota času, teď, když čas pro něj nic neznamená! Nic; a byť by strávil staletí čekáním na Krista, nemůže už nyní změnit svůj stav, přejít od zla k dobru nebo od dobra ke zlu. Takovým, jaký zemřel, bude muset být navěky; jak strom padne, tak zůstane ležet. To je útěchou pravým Božím služebníkům a prokletím těm, kteří překračují zákon.

John Henry Newman

 

Úryvek kázání z Parochial and Plain Sermons, sv. 7. Londýn 1908.
Přeložil Edmund Kříž.

Část textu, který vyšel v Te Deum 4/2015.

Přidej komentář jako první k "Newman: Navzdory pomíjivosti"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*