Martin de Porres (3. 11.)

Lidí, kteří se s tímto pohanským jménem dostali až do nebeského království, je povícero. Kupř. jistý rodák z peruánské Limy. Martin, Martina, Marta – to vše jsou jména, jejichž nositelé bývali ve starověkém Římě zasvěcováni bohu války Martovi. Náš Martin však byl již odmala zasvěcen jedinému Bohu, což dosvědčil křest r. 1569 u stejné křtitelnice, u jaké byla sedm let dříve pokřtěna sv. Růžena z Limy.

Dětství neměl zrovna dvakrát lehké. Coby nemanželský syn mulatky Anny Velasquezové a španělského šlechtice Jana de Porres slýchával nejen od svých vrstevníků, že je „barevný“. Zhruba v osmi letech jej otec přece jen uznal za svého a poslal do školy v Ekvádoru, spolu s dcerou, kterou s Annou ještě měl. Po pěti letech dostal de Porres senior nabídku na post gubernátora Panamy, ovšem za předpokladu, že se zřekne nemanželských potomků a jejich matky. Udělal to. Platil sice nějaký čas jakési alimenty, aby mohl Martin dodělat školu, jenže nebyla to nic světoborného (některé prameny o přísunu peset z Panamy neříkají nic), takže Martin musel přerušit studium medicíny a farmaceutiky a věnovat se mnohem praktičtější činnosti – vyučil se holičem.

Ale dlouho brady svým sousedům nemydlil. V patnácti letech zahodil štětku i břitvu a hlásil se k dominikánům. Jenže byly tu předpisy, které v tom bránily – byl míšenec, navíc nemanželský syn. Bylo mu tedy doporučeno, ať se stane terciářem, časem se ukáže… Ukázalo, ale nejprve se ukazoval Martin. Plnil roli nejposlednějšího, vykonával ty nejhorší práce, dřel se skutečně „jako barevný“. Když se to jeho otec v Panamě dozvěděl, chtěl ho mermomocí z kláštera dostat, gubernátorský synek přece nebude otročit páterům, tvrdil. Ale Martin o tom nechtěl ani slyšet a ještě ve svém úsilí přidal. Bratři viděli, jaký poklad se jim v mladém Limanovi skýtá, a do řádu jej nakonec přece jen přijali. Bylo mu 24 let.

Záhy o něm věděla celá Lima, ba celé Peru. Za svého života se stal legendou. Jeho hlavním zaměstnáním byla péče o nemocné v klášterním špitále. Péče, při níž se rozdával na všechny strany, ze všech sil. Nedělal rozdíly mezi lidmi, bylo mu jedno, jestli je člověk bílý, červený nebo zelený. Byl to na svou dobu ojedinělý přístup. Když byly prostory kláštera nemocnými přehlcené, udělal lazaret z domu své sestry Jany. V askezi byl příkladem ostatním, nechával si nejnutnější minimum, zbytek rozdával chudým. Když docházely finance, nabídl se převorovi, ať jej prodá do otroctví a peníze dá potřebným. Měl rád i zvířata. Živil desítky psů a koček. Dokonce i myši měly u něj „pré“. Dle legendy se tak rozmnožily, že si s ním kvardián musel vážně promluvit. Ta havěť musí pryč, přikázal mu. Myši se prý seřadily a cupitaly za svým dobrodincem kamsi do polí. Od té doby se mu říkalo „advokát myší“.

Byl nadán darem nebývalé moudrosti. O radu k němu chodili lidé z daleka i z blízka, i sám arcibiskup Limy nejednou zaťukal na dveře jeho cely. Martin ho také uzdravil z těžkého zápalu plic, když už jej každý odepsal. Nebyl to jediný případ zázračného uzdravení, který nese podpis „spoluautora“ Martina de Porres. Uměl to s lidmi, proto jej představení využívali k různým pochůzkám. „Myší advokát“ nikdy nevynechal příležitost, aby nepřipomínal Peruáncům nutnost pamatování na Boží záležitosti. Jednou si to tak vykračoval lesem s menším rancem, v němž nesl vyzískané jídlo pro své chudé. Přepadli ho loupežníci a předvedli před svého náčelníka. To nebylo žádné pohádkové dobračisko, ale doslova a do písmene hrdlořez, jenž ze světa sprovodil pěkných pár lidí. Martin jej bezelstně požádal o nějaké drobné. „Jsi normální, nevíš, kdo jsem?“ zeptal se jej lapka. „Vím, slyšel jsem o tobě až až. Tím víc tě prosím o to, abys pomohl mým chudým.“ Užaslého banditu to tak překvapilo, že mu dal hrst mincí a propustil jej.

Martin dřel do úmoru, a když přes den kromě povinných společných modliteb už další nestíhal, modlil se v noci. Spal denně tak tři čtyři hodiny. Často se bičoval, aby tak odčiňoval hříchy své i svých bližních. Rozjímal o umučení Páně a jeho kontemplace nabyla takových rozměrů, že byl nesčetněkrát viděn zalitý slzami nebo vznášející se nad zemí. Uměl číst v lidských srdcích, byl dokonce viděn na dvou místech najednou. Nemocní jej milovali, trpělivost a laskavost v jeho poznání neznaly mezí.

Dne 3. listopadu 1769 zemřel na malárii. R. 1837 jej Řehoř XVI. prohlásil za blahoslaveného a r. 1962 Jan XXIII. za svatého. Je patronem ošetřovatelů, holičů, společenské spravedlnosti, proti potížím s hlodavci, je zobrazován jako dominikán s křížem, růžencem, kajícím náčiním, košem s myšmi, často sytí hladové.

Libor Rösner

1 Komentář k "Martin de Porres (3. 11.)"

  1. Velmi pěkné, děkuji. Máte talent na psaní krátkých a poutavých příspěvků.

    Píšu ale proto, že mi jedna paní, která byla v Peru několik let jako ošetřovatelka s řeholnicemi v nemocnici, vyprávěla příhodu, jak ji sv. Martin de Porres uzdravil. Ta paní ještě žije a každému by to mohla znovu vyložit.

    Stalo se, že jednou loupala artičok pro chudého k jídlu a tu se o něj píchla. Nedělala z toho žádnou vědu, ale prst jí natekl, a když šla večer spát, podívala se mimoděk na ruku a viděla, že má na ruce červený pruh – otrava krve. I když se nejhoršímu podařilo zabránit, prst se přece nehojil a tkáň odumírala. I po operaci byl problém pořád tu. Lékaři se rozhodli, že prst musí amputovat. Krátce před touto operací jí ovšem jistá sestra poradila, že si má dát pod ruku obrázek sv. Martina. Když ovšem došlo na amputaci, lékaři zjistili, že k tomu není důvod. Prst jí zůstal a uzdravil se. Viděl jsem ho! Nemůže ho zcela narovnat, protože předešlá operace odstranila asi něco šlachy, ale jinak je zdravý.

    Povídala mně, že v Peru, když zbožní rodičové neví jak pomoci svým vážně nemocným dětem, složí slib sv. Martinovi, a když se dítě uzdraví, je zavázáno rok nosit bílý oděv v něčem podobný dominikánskému. Údajně tam chlapců takto oděných běhá poměrně dost.

    Nebojte se tedy ctít světce – přátele Boží. Kdybychom i na našich ulicích viděli běhat malé „Martiny“ v bílém, vůbec by to neškodilo. 🙂

    PJ

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*