De Mattei: Neúspěšná synoda. Prohráli všichni, především katolická morálka

Den po ukončení čtrnácté řádné synody věnované rodině se zdálo, že všichni vyhráli. Vyhrál papež František, jelikož dokázal nalézt kompromisní text mezi protikladnými postoji. Vyhráli pokrokáři, protože schválený text připouští přístup znovusezdaných rozvedených k eucharistii. Vyhráli konzervativci, neboť dokument neobsahuje vyloženou zmínku o svatém přijímání pro rozvedené [a znovusezdané] a odmítá „homosexuální manželství“ a genderovou teorii.

Abychom lépe pochopili, jak to bylo ve skutečnosti, musíme se vrátit k večeru 22. října, kdy synodní otcové obdrželi závěrečnou zprávu. Tu vypracovala komise ad hoc na základě pozměňovacích návrhů, které k Instrumentum laboris předložily pracovní skupiny (circuli minores) rozdělené podle jazyků.

K velkému překvapení synodních otců byl text, který jim byl ve čtvrtek večer předán, pouze v italštině, přičemž bylo zcela zakázáno o něm mluvit nejen s tiskem, ale také s jednapadesáti auditory a dalšími účastníky synody. Text nevzal vůbec v úvahu 1355 pozměňovacích návrhů podaných v průběhu předchozích tří týdnů. V podstatě se jednalo o další pokus zavést do života Instrumentum laboris, včetně odstavců, které v aule vzbudily největší kritiku – odstavec o homosexualitě a odstavec o znosudezdaných rozvedených. Diskuse následující den ráno se tedy týkala textu předloženého v jazyce, jenž ovládala pouze část synodních otců, přičemž na přípravu nových pozměňovacích návrhů měli jenom jedinou noc. Avšak 23. října ráno papež František, který práci stále pečlivě sledoval, zjistil, že stojí před neočekávaným odmítnutím dokumentu vypracovaného komisí.

Diskuse se skutečně zúčastnilo 51 synodních otců, z nichž většina byla proti textu, který zaštítil Svatý otec. Mezi těmito kardinály byli: Marc Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy; Joseph Kurtz, předseda Biskupské konference USA; Angelo Bagnasco, předseda Italské biskupské konference; Jorge Liberato Urosa Savino, arcibiskup z Caracasu; Carlo Caffarra, arcibiskup boloňský, a dále biskupové Zbigniew Gądecki, předseda Polské biskupské konference; Henryk Hoser, arcibiskup varšavsko-pražský; Zbigniew Stankiewicz, arcibiskup rižský; Tadeusz Kondrusiewicz, arcibiskup z Minsku-Mohyleva; Ignace Bessi Dogbo, biskup z Katioly (Pobřeží slonoviny); Hlib Lončyna, biskup eparchie Svaté rodiny v v Londýně, a mnoho dalších. Všichni různým způsobem vyjadřovali svůj nesouhlas s textem.

Dokument jistě nemohl být následující den znovu předložen v hale bez rizika, že neprojde a způsobí velké rozdělení. Kompromisní řešení bylo nalezeno metodou, kterou nastínila německá skupina, do níž patřila ikona progresismu kardinál Kasper i prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller. Mezi pátečním odpolednem a sobotním ránem komise text upravila a nová verze byla v aule přečtena v sobotu 24. října ráno. Odpoledne se pak o ní hlasovalo, přičemž každý z 94 odstavců získal dvoutřetinovou kvalifikovanou většinu, která při počtu 265 přítomných synodních otců činila 177 hlasů.

Kardinál Schönborn na sobotní tiskové konferenci již předjímal výsledek v nejdiskutovanější záležitosti rozvedených a znovusezdaných. „Hodně se o tom mluví, a s velkým zájmem, ale klíčové slovo je ‚rozlišování‘, a já vás všechny vyzývám, abyste měli na paměti, že nic není černé nebo bílé, žádné jednoduché ‚ano‘ nebo ‚ne‘, jde o ‚rozlišování‘. To je přesně slovo, které použil sv. Jan Pavel II. ve Familiaris consortio: povinnost rozlišovat, protože situace se liší. A papež František se jako dobrý jezuita již v mládí naučil, že je třeba rozlišovat: rozlišování znamená snažit se pochopit situaci toho či onoho člověka nebo manželského páru.“

Nadpis odstavců 84, 85 a 86 zní „Rozlišování a začleňování“. Nejkontroverznější odstavec 85, který představuje otevření cesty pro možnost přijímání svátostí rozvedenými žijícími v nových svazcích, byť svaté přijímání výslovně nezmiňuje, byl schválen 178 hlasy pro, 80 se vyslovilo proti a 7 se zdrželo. O jediný hlas nad požadovanou dvoutřetinovou většinu.

Nezdálo se, že by obraz papeže Františka po skončení shromáždění biskupů posílil, jevil se spíše zašlý a oslabený. Ráno 23. října byl jeho „černý den“, kdy většina synodních otců odmítla dokument, který zaštítil. Závěrečný projev papeže Bergoglia nevyjadřoval naprosto žádné nadšení ze závěrečné zprávy, zato opakoval nelibost nad synodními otci, kteří hájili tradiční postoje.

Papež tehdy v sobotu večer kromě jiného řekl: „[na synodě] šlo také o odhalení uzavřených srdcí, která se dokonce často skrývají za nauku Církve nebo dobré úmysly, usedají na stolici Mojžíšově a soudí, někdy s povýšeností a povrchností, obtížné případy a zraněné rodiny. […] Bylo to o snaze otevřít širší obzory, pozvednout se nad spiklenecké teorie a omezené postoje, bránit a šířit svobodu Božích dětí a předávat krásu křesťanské novosti, někdy uvězněnou v jazyce, který je zastaralý nebo prostě nesrozumitelný.“ Tvrdá slova, která svědčí o hořkosti a nespokojenosti, a jistě ne slova vítěze.

Pokrokáři byli rovněž poraženi, neboť nejenže byla odstraněna kladná zmínka o homosexualitě, ale také otevření cesty pro rozvedené a znovusezdané je mnohem méně výrazné, než by si byli přáli. Přesto ani konzervativci nemohou oslavovat vítězství. Jestliže 80 synodních otců, třetina shromáždění, hlasovalo proti odstavci 86, znamená to, že s ním nebyli spokojeni. Skutečnost, že tento odstavec o hlas prošel, nic nemění na jedu, který obsahuje.

Podle závěrečné zprávy se účast rozvedených a znovusezdaných na životě Církve může projevovat „různými službami“: proto je nutné rozlišovat, jaké z různých podob vyloučení, k nimž v současnosti dochází v oblasti liturgie, vzdělávání, pastorace a v rámci církevních struktur, lze překonat. Nejenže by si neměli připadat exkomunikováni, ale měli by žít a dozrávat jako živí členové Církve (84); „cesta doprovázení a rozlišování nasměruje tyto věřící, aby si uvědomili svoji situaci před Bohem. Rozmluva s knězem na vnitřním fóru spolupůsobí při vytváření správného úsudku o tom, co brání plnější účasti na životě Církve, a o krocích, které by napomáhaly a vedly k jejímu růstu“ (86).

Ale co znamená být „živým členem“ Církve, ne-li být ve stavu milosti a přistupovat ke svatému přijímání? Copak „plnější účast na životě Církve“ u laika neznamená účast na svátosti eucharistie? Říká se tu, že současné podoby vyloučení, k nimž v současnosti dochází v oblasti liturgie, vzdělávání, pastorace a v rámci církevních struktur, lze překonat „případ od případu“, „via discretionis“ [tj. neveřejně]. Lze vyloučení od svatého přijímání překonat? Text to netvrdí, ovšem ani nevylučuje. Dveře nejsou otevřené dokořán, jen pootevřené, ale nelze popřít, že otevřené jsou.

Zpráva nepotvrzuje právo znovusezdaných rozvedených přistupovat ke svatému přijímání (a tedy právo cizoložit), ale de facto popírá právo Církve veřejně označit stav rozvedených, kteří žijí v nových svazcích, za cizoložný, přičemž odpovědnost za zhodnocení situace ponechává svědomí pastýřů a samotných rozvedených. Řečeno opět jazykem Dignitatis humanae, nejde o „pozitivní“ právo na cizoložství, ale o „negativní“ právo, kdy se člověku nebrání v jeho uskutečňování, jinými slovy o „ochranu před jakýmkoli donucováním v mravních záležitostech“. Stejně jako v Dignitatis humanae se zde ruší zásadní rozlišení „vnitřního fóra“, které se týká věčné spásy jednotlivých věřících, od „vnějšího fóra“, v němž jde o veřejné dobro společenství věřících.

Svaté přijímání ve skutečnosti není jen aktem jednotlivce, ale veřejným úkonem ve společenství věřících. Církev rozvedeným a znovusezdaným vždy zakazovala přistupovat k přijímání, aniž by tím vstupovala do vnitřního fóra, neboť jde o veřejný hřích spáchaný na veřejném fóru. Teď je mravní zákon tlumen svědomím, které získává nové postavení nejen z teologického a morálního hlediska, ale i z hlediska kanonického. V tomto ohledu se závěrečná zpráva dobře zapadá ke dvěma motu proprio papeže Františka, jejichž význam v listu Corriere della Sera z 23. října objasnil jistý historik tzv. Boloňské školy[1]: „Bergoglio tím, že vrátil biskupům právo soudit ve věci neplatnosti [sňatků], nezměnil postavení rozvedených, ale potichu učinil obrovský krok k reformě papežství.“[2]

Udělit diecéznímu biskupovi jako samosoudci pravomoc řídit zkrácený proces podle vlastního uvážení a vydat rozhodnutí je totéž jako udělit mu pravomoc rozlišovat mravní stav rozvedených a znovusezdaných. Jestliže místní biskup usoudí, že cesta duchovního růstu a prohlubování člověka, který žije v novém svazku, je u konce, tento člověk bude moci přistupovat ke svatému přijímání. Projev papeže Františka na synodě dne 17. října, jehož heslem byla „decentralizace“, svědčí o uplatňování morálky založené na hodnocení „případ od případu“ v ekleziologii. Papež to potvrdil i 24. října: „Rovněž jsme viděli, že – kromě dogmatických otázek jasně definovaných magisteriem Církve – co se zdá biskupovi z jednoho světadílu normální, považuje biskup z jiného kontinentu za podivné a téměř pohoršující, co jedna společnost pokládá za porušení práva, je v jiné společnosti zřejmým a neporušitelným pravidlem, co je pro jednoho svobodou svědomí, je pro jiného prostě zmatkem. Kultury jsou ve skutečnosti značně rozdílné a každé obecné pravidlo, má-li být dodržováno a aplikováno, je třeba začlenit do dané kultury.“

Morálka inkulturace, onen „případ od případu“, relativizuje a rozřeďuje mravní zákon, který je z definice absolutní a všeobecný. Neexistují žádné dobré úmysly, žádné polehčující okolnosti, které špatný skutek mohou změnit v dobrý nebo naopak. Katolická morálka nepřipouští výjimky: je absolutní a všeobecná, v opačném případě se nejdná o žádný mravní zákon. Nemýlily se proto noviny, které závěrečnou zprávu uvedly titulkem „Absolutní zákaz svatého přijímání pro rozvedené a znovusezdané padl“.

Závěr tedy zní, že stojíme před nejednoznačným a rozporuplným dokumentem, který umožňuje každému oslavovat vítězství, přestože nikdo v ničem nevyhrál. Všichni byli poraženi, v první řadě katolická morálka, kterou 24. října ukončená synoda o rodině hluboce potupila.

Roberto de Mattei

 

Zdroj: rorate-caeli.blogspot.com
Přeložila Lucie Cekotová.

 

[1] Boloňská škola se zaměřuje na dějiny a výklad II. vatikánského koncilu z krajně liberálních pozic. Tvrdí například, že jen některé z předchozích koncilů lze označit za „ekumenické“ a že všem koncilům po protestantské vzpouře by se mělo říkat „všeobecné koncily římskokatolické církve“. – Pozn. překl.

[2] Laberto Melloni, „Il modello di famiglia che esce dal sinodo“, Corriere della Sera 23. říjen 2015. – Pozn. překl.

12 Komentářů k "De Mattei: Neúspěšná synoda. Prohráli všichni, především katolická morálka"

  1. jaroslav | 4.11.2015 z 8:29 |

    Papež František: „… předávat krásu křesťanské novosti, někdy uvězněnou v jazyce, který je zastaralý nebo prostě nesrozumitelný.“;

    Proto je nutné jej nahradit jazykem nejednoznačným, který otevře prostor interpretacím umožňujícím rozlišit místně dobová specifika.

    Kardinál Schönborn: „Hodně se o tom mluví, a s velkým zájmem, ale klíčové slovo je ‚rozlišování‘, a já vás všechny vyzývám, abyste měli na paměti, že nic není černé nebo bílé, žádné jednoduché ‚ano‘ nebo ‚ne‘, jde o ‚rozlišování‘.“

    Jak v hlubším porozumění myslel Ježíš, vaše řeč budiž „ano, ano, ne, ne“, ale to budiž výsledkem nikolivě binární, nýbrž fuzzy logiky.

  2. Opět – je fascinující pozorovat, jak se dlouhé roky po koncilu posouvala víra, morálka k něčemu subjektivnímu, za mocné podpory Vatikánu, k „dospělému křesťanství“, které nechce jednoduché odpovědi na jednoduché otázky a dnes se tento maglajz vydává za argument, proč je třeba decentralisovat a nechat biskupy rozhodovat třeba i kontradiktorně.
    Celou dobu se systematicky podkopávalo katolické pojetí víry i morálky, aby se dnes použil výsledek, notně deformovaný, jako bič na katolické pravověrce.
    Ženiální!

  3. Dr. Radomír Malý | 4.11.2015 z 12:25 |

    Dobře, biskupové budou tedy „rozlišovat“ konkrétní případy znovusezdaných rozvedených, tj. koho lze rozhřešit a podat mu sv. přijímání a koho nikoliv. V praxi to ale zákonitě povede k tomu, že se bude podávat absolutně všem.
    Uvedu modelovou situaci: Muž se se ženou rozvedl, protože si našel milenku. Ta žena nevydržela samotu a znovu se vdala. Biskupství řekne: Ano, ona je obětí nevěry svého muže, není tou stranou, která má na rozpadu manželství vinu, připustíme ji proto ke svátostem. Jenže když se to dozví její zákonný manžel, tj. ten, který ji opustil a odešel za konkubinou, přijde na biskupství a udělá tam randál: „Jak to, že ona ke svátostem může a já ne, jak to, že ona je obětí, víte vy vůbec, co to bylo za strašnou saň a semetriku, vždyť život s ní byl pro mne peklem, to já jsem obětí, ne ona….“ a bude tak dlouho otravovat, až to i jemu povolí. Když se umožní jednotlivým biskupstvím tzv. „rozlišování“, potom se spustí lavina, kterou nikdo nezastaví, pak už se bude podávat sv. přijímání i několikrát rozvedeným a i těm nejhorším děvkařům, jako je tomu u většiny protestantských denominací.

  4. Libor Rösner | 4.11.2015 z 14:08 |

    Ad Jaroslav – To „ano, ano, ne ne“ bylo přece vyřčeno v úplně jiné době, dnes je doba jiná… I ty výroky ohledně styku dvou mužů v listě Římanům jsou dány tím, že sv. Pavel neměl psychologické vzdělání, dnes by mluvil jinak. A možná i Desatero by vypadalo jinak, přinejmenším ty formulace přikázání by nebyly tak ostré, ale plné pochopení a ohledu vycházely by vstříc lidským slabostem… 1. Najdi si nějakého boha 4. respektuj se se svými rodiči navzájem 6. Když na to máš, tak nesmilni…

  5. jaroslav | 4.11.2015 z 16:43 |

    ad Libor Rösner: Ono asi nemá mnoho smyslu spekulovat, jak by byli Mojžíš nebo apoštol Pavel formováni jinou dobou a kulturou, a pak na těchto spekulacích stavět dál, jako by nešlo o spekulace, ale o Zjevení. Nicméně pokud tímto způsobem uvažuje papež, nebylo by správnější, kdyby právě coby papež tyto své úvahy takto otevřeně vyjadřoval?

  6. Libor Rösner | 4.11.2015 z 17:35 |

    ad Jaroslav – tak já to myslel pochopitelně ironicky. Mojžíš i Pavel byli posláni přesně do doby, která k tomu byla nejvhodnější, a přinesli něco, co má trvalou, neměnnou hodnotu. I Ježíš přišel přesně podle Božího plánu a Jeho „ano, ano, ne, ne“ můžeme vyslovovat jedním dechem s větou sv. Pavla, že i „kdyby anděl z nebe přišel a hlásal vám jiné evangelium, budiž proklet.“To neříkám jako soud nad nikým, jen připomínám trvalou platnost Jeho slov, jak ji deklaroval sv. Pavel, i když neměl to psychologické vzdělání, že…

  7. jaroslav | 4.11.2015 z 17:57 |

    ad Libor Rösner: Že jste to myslel ironicky, to by mi možná došlo, kdybych si přečetl i nějaké jiné vaše příspěvky a měl bych tak už nějaké předporozumění o vašich názorech. Budiž mi tedy jakousi omluvou alespoň to, že v dnešní době bych v tom bez takového předporozumění nerozeznal ironii ani u papeže.

  8. Diktátor | 5.11.2015 z 20:51 |

    Ad Dr. Radomír Malý. „V praxi to ale zákonitě povede k tomu, že se bude podávat absolutně všem.“

    Já myslím, že se v praxi absolutně všem podává již delší dobu. Řekněte mi, kteří biskupové dodržují církevní dokumenty, rubriky apod. Nevím, zda znáte Prahu, ale tady není problém najít vícero kostelů, kde se na denním pořádku udílí rozhřešení a podává Pán Ježíš praktikujícím homosexuálům, kteří svoji orientaci netají… A to nejsme v Německu či Francii…

    V současné katolické hiearchii se dokumenty můžete ohánět sebevíc, ale nebude Vám to nic platné. Ještě by Vatikán mohl zveřejnit celkové finanční náklady na celý tento cirkus (na kterém se navíc, ke smutku mnoha nažhavených diváku, nic neodehrálo), aby dehonestace Církve v přímém přenosu dostala ještě malou třešničku na dort. 🙂

  9. ing.Jan Kubula | 5.11.2015 z 22:38 |

    Velice by mne zajímalo, jak na Synodě hlasoval biskup Vokál?
    Můžeme se to někde dozvědět??

  10. Renda | 6.11.2015 z 8:08 |

    Dr. Malý uhodil hřebík na hlavičku .

  11. Lucie Cekotová | 6.11.2015 z 20:50 |

    Pokud bychom chtěli vědět, jak hlasovali jednotliví účastníci synody, museli bychom se jich jedině zeptat. Vatikán zveřejnil jen počty, ne hlasování po jménech. Přece jen nejsme v parlamentu…

  12. Dr. Radomír Malý | 7.11.2015 z 12:57 |

    Ad Diktátor: U nás v Brně a na Moravě přece jen jsou kněží, kteří znovusezdaným rozvedeným a smilníkům neudělují rozhřešení a nepodávají sv. přijímání. Dokonce existuje mezi těmito hříšníky i jakýsu seznam kněží, „ke kterým nechodit!“

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*