Bývá nazývána též „Polská Marie Goretti“, protože stejně jako její slavnější italská družka raději zemřela, než aby se prohřešila proti šestému přikázání.
„Janek, masz córkę,“ řekla porodní bába pantátovi Kózkovi 2. srpna 1898 v polské vísce Wal-Ruda. „No to postaw wódkę,“ řekli mu sousedi. A Janek postawił wódkę, nalil sousedům po kalíšku a narození svého čtvrtého dítěte (z celkových jedenácti) s nimi zapil, jak se slušelo. Slušelo se však i dát toho malého tvorečka pokřtít, což jemu nemusel nikdo připomínat. Spolu s manželkou Marií byli opravdu bohabojní, žádná přetvářka a formality. Ryzí víra, ryzí život. Tak se mohla malá Karolína od koho učit. Zkrátka, malá měla všechno připraveno proto, aby z ní mohla vyrůst „Polská Marie Goretti“.
V rodině se pěstovala společná modlitba, společné rozjímání Písma, společné chození na poutě. Přidružovali se k nim i sousedi, v době vánoční zpívali v jejich chaloupce koledy, v době postní tzv. Gorzke Żale (Pobožnost probíhající v době postní, spojená s výstavem Nejsvětější Svátosti a postní homilií; pochází někdy z 18. stol. a v Polsku je velmi hojně navštěvovanou), četly se životopisy svatých, zkrátka farnost žila bohatým duchovním životem založeným na modlitbě. Nadto tu byl Karolínin strýc František coby velmi zapálený propagátor kultu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jako majitel vcelku slušné knihovny musel často otvírat dveře právě své neteři, která před jeho dveřmi nedočkavě stepovala, těšíc se na další knihu.
Když skončila školu, přidala si ještě jeden rok nášup, aby pod vedením kněze ještě více prohloubila své náboženské povědomí. Ve víře rostla jako z vody, na svůj věk byla prý duchovně vskutku vyspělá a měla velmi solidní rozhled. Umínila si, že zachová čistotu, aby mohla jednou přebývat s Pannou Marií v nebi. Brzy k tomu dostala příležitost.
Vypukla 1. svět. válka. 10. listopadu obsadila ruská vojska Wal-Rudu. Holky raději nevycházely, ruskije soldati vyhledávali vodku a právě „sýkorky, aby se s nimi mohli poveselit,“ jak by napsal Sienkiewicz. Jen 13. listopadu udělala Karolína výjimku – naposledy se vyzpovídala a přijala svátostného Krista.
18. listopadu vtrhl do jejich chalupy neznámý ruský vojín. Bylo devět hodin ráno, když vmašíroval do kuchyně. Zeptal se Karolíny, zda neví, kde jsou rakouská vojska. Ta zakroutila hlavou a poslala malou sestru Rozálii pro otce, který šel dát koním. Okamžitě přiběhl, a když dostal stejnou otázku, poznal, že je to jen zástěrka, a postawił Ivanovi wódkę a pozval ho ke stolu. Rus však stakan odmítl. Karolína se zatím chtěla nepozorovaně zdekovat, ale „Moskal“ jí zastoupil cestu a přikázal jí i otci, ať se obléknou a jdou s ním za velícím důstojníkem.
Přikázal dvojici před sebou, aby šli směr les, a popoháněl je ke spěchu. V lese pak přiložil otci hlaveň ke spánku a řekl mu, ať okamžitě zmizne, jinak ho zastřelí. Otec ho na kolenou prosil, ať pustí dceru, že on s ním půjde kamkoli, ale vojáka tím jen popudil, takže ten natáhl zámek pušky a už už se chystal vystřelit. Otec rezignoval a utíkal ke švagrovi. „V lese… Karolína… voják…“, opakoval přerývaným hlasem. Zburcovali celou ves a všichni se brali do lesa, aby dívku zachránili.
Karolína tedy zůstala s chlípným Rusem v lese sama. Ten ji postrkával hlavní zbraně, ona se vzpírala a neustále se ohlížela. Pak se mu vytrhla a utíkala dopředu. To vypověděli dva kluci, kteří celý výjev náhodou pozorovali. Poslední, co viděli, byla záda této dvojice.
Vesničané se snažili Karolínu najít, leč bezvýsledně. Otec si celé dny vyčítal, že svou dcerušku opustil. Až 4. prosince narazil jeden vesničan čirou náhodou na Karolínino tělo. Leželo asi 800 metrů od místa, kde byla viděna naposledy. Byla bosá, šaty měla roztrhané a byla poškrábaná, jak prchala trnitými křovisky před násilníkem. Její tělo bylo poseto ranami šavle. Lékař ohledávající její tělo pak konstatoval, že zůstalo neporušené. Bylo tedy vše jasné – Karolína zemřela v obraně své čistoty. Čistotu se jí podařilo uchovat, mohla tedy k Panně Marii do nebe.
Navzdory tuhé zimě a zuřícím bojům v okolí, přišlo na její pohřeb přes tři tisíce lidí, kteří byli přesvědčeni o heroickém počínání mladé mučednice, jakož i o jejím ctnostném životě. Namístě nálezu byl záhy vztyčen velký dřevěný kříž s nápisem: „Ku pamięci szesnastoletniej Karoliny Kózkównej zamordowanej 18 listopada 1914 r.“ – „Na památku šestnáctileté Karolíny Kózkové, zavražděné 18. listopadu 1914.“
10. června 1987 byla Karolína během mše na tarnowských Błoniach blahořečená svým rodákem na Stolci sv. Petra Janem Pavlem II. Ve svém projevu také řekl: „Tato nová blahoslavená hovoří k děvčatům i chlapcům, hovoří k ženám a mužům. Hovoří o velké hodnotě ženy, o hodnotě člověka. O hodnotě těla, jež je pomíjivé a podléhá smrti, stejně jako její tělo doznalo smrti z rukou vraha. Ale toto tělo v sobě chová nesmrtelnost, jaké člověk dosáhne v živém a věčném Bohu a jíž dosáhne skrze Krista.“
Libor Rösner
Je docela fascinující číst, že věřící považují znásilnění za jakési „znečištění“.
Je neuvěřitelně fascinující neustále dokola zjišťovat, že nevěřící neumějí číst.
Nicméně pokud se domníváte, že znásilnění ženu jaksi „očišťuje“ nebo že je jí lhostejné, zkuste se nějaké zeptat, až ji potkáte. (Mám na mysli nějakou živou, nikoliv ženy na obrázcích v počítači.)
Martin R. Čejka
Ad Josef – Nešlo o článek o hygieně, nýbrž o uchování si panenství, tj. čistoty navzdory hrozbě smrti.
Se smilstvem nesouhlasím, ale nebuďme ani trochu jako muslimové, kteří znásilněné ženy kamenují. Kdo si myslí, že kdo se podvolí hrozbě smrti a nechá se pod nátlakem znásilnit, přijde do pekla, čili se bude topit v roztaveném olovu apod., a s tímto přijitím do pekla souhlasí, je bezcitný.
@ýha: Nikdo neví, proč muslimové kamenují, když ty ženy sami předtím znásilnili… Nebo někdo možná ano, ale já ne.
Jinak Vaše přirovnávání dost kulhá za článkem, který je úplně o něčem jiném. Zkuste si článek několikrát pomalu přečíst.