Papež František nedávno mluvil o „reformě Církve“, dosud však zůstává nejasné, co měl svými výroky ve vztahu k nauce na mysli.
Papež František se 10. listopadu v kostele Santa Maria del Fiore ve Florencii setkal s účastníky církevního setkání na téma „Nový humanismus v Ježíši Kristu“. František prohlásil, že pokušením, které maří skutečný křesťanský humanismus, je jak pelagianismus (hereze popírající prvotní hřích), tak gnosticismus (který popírá Kristovo božství).
V devětačtyřicetiminutovém projevu před asi 2200 účastníky z 220 diecézí František řekl, že si katolíci musejí uvědomit, že „neprožíváme éru změny, ale změnu éry“.
Jak papež sdělil věřícím, pelagianimus „odvádí Církev od toho, aby byla pokorná, nesobecká a svatá. A předstírá přitom, že je dobrý“. Dodal, že tento přístup „nám přináší důvěru ke strukturám, organizacím, k dokonalému plánování, jelikož je abstraktní“.
„Také nás vede k tomu, abychom přijímali ovládající, tvrdý, regulační styl,“ uvedl. „Zákon dává pelagiánskou jistotu, pocit nadřazenosti, přesné orientace. V tom je jeho síla, nikoli ve světle Ducha.“
„Když čelíme špatnostem nebo problémům v Církvi,“ řekl papež, „nemá smysl hledat řešení v konzervatismu a fundamentalismu, v obnově praktik a zastaralých forem, které už nemají smysl ani z kulturního hlediska.“
„Křesťanská nauka není uzavřený systém neschopný vyvolávat otázky, pochybnosti, otazníky, ale je živá, ví, že je proměnlivá, probuzená k životu. Má tvář, která není strnulá, tělo, které se pohybuje a roste, pružné tělo: jmenuje se Ježíš Kristus.“
„Reforma Církve, a Církev je semper reformanda [podléhající neustálé reformě]… tedy nekončí kdovíkolikátým plánem na změnu struktur,“ pokračoval papež. „Spíše znamená naroubovat se na Krista a vrůstat v něj, dát se vést Duchem – takže s talentem a kreativitou bude všechno možné.“
Druhým pokušením „mařícím“ křesťanský humanismus je gnosticismus, řekl dále papež. „Ten vede k důvěře v logické a jasné uvažování, ale ztratil ze zřetele citlivost k tělu bratra.“
„Rozdíl mezi křesťanskou transcendencí a jakoukoli formou gnostického spiritualismu spočívá v tajemství vtělení,“ dodal papež. „Neuvádět Slovo do praxe, neuskutečňovat ho v realitě znamená stavět na písku, zůstávat u teoretických myšlenek a degenerovat v podružnostech, které nenesou žádné ovoce a způsobují, že jejich dynamismus je neplodný.“
Co to znamená pro podstatu katolické nauky, která je sama o sobě neměnná?
Zdroj: sspx.org
„Také nás vede k tomu, abychom přijímali ovládající, tvrdý, regulační styl,“ uvedl. „Zákon dává pelagiánskou jistotu, pocit nadřazenosti, přesné orientace. V tom je jeho síla, nikoli ve světle Ducha.“
Obdivuhodná sebereflexe Svatého otce! I když, on jistě nemyslel svůj přístup ke katolíkům, kteří ještě nevyměnili rozum za šílenství a víru za modernistickou nevěru.
Chápu to jako připravování půdy pro brzké vyhlášení změn. Ti, co neuhnou od pravé nauky, jsou dopředu nazváni jako pelagiáni, aby se ti nerozhodní dopředu vyvarovali pochybovat o oprávněnosti daných změn a nebyli tak sami označeni – vždyť to říká sám papež, tak to musí být pravda…
Takže můžeme v dohledné době očekávat další „uvádění Slovo do praxe, uskutečňování ho v realitě“. Ve které oblasti? Změny v pojetí manželství jako svátosti? Vstřícnost k těm, co setrvávají v hříchu a v rámci „plodného humanismu“ je plácat po ramenou? Líbání ruky svým budoucím vrahům?
A s tou tváří je to dobrý příměr – člověk se umí přetvařovat a tvářit se tak, jak to vyžaduje daný okamžik, popř. užitek.
„nemá smysl hledat řešení v konzervatismu a fundamentalismu, v obnově praktik a zastaralých forem, které už nemají smysl ani z kulturního hlediska.“ Když rezignoval Benedikt XVI snesla se na jeho hlavu kritika z některých řad kritika, že utíká z boje. Kdyby František včera rezignoval, bylo pozdě. Ukončil by festival heretických postojů, dvojznačných frází, nesmyslných řečí, do kterých se zamotává, aniž to vůbec tuší. Vytváření dojmu, toho pravého vyváženého katolického středu, nauky a liturgie, který on hlásá, je skutečně k pláči.
Je to podivná forma gnosticismu. František hlásá nějakou víru, kterou mohou pochopit jen zasvěcení.
Martin R. Čejka
Ad Libor Rössner: Záviděníhodný vhled do situace. Já jsem se při překládání nějak celou dobu nedokázala rozhodnout, jestli jsem víc pelagiánka nebo víc gnostička. Celkem jistotu jsem měla jen v tom, že spadám do kategorie, která se nějak míjí s uvažováním Svatého otce, ale do které a jak přesně…
„…poddajné tělo: jmenuje se Ježíš Kristus…“ Nené, tohle neřekl. Viďte, že ne… To je ale moc ošklivý!
S tím překladem je potíž, neboť vy italštině je „carne tenera“, tedy něco jako „měkké tělo“ (patrně myšleno jako živé pružné tělo). Je pravda, že poddajné může u některých lidí vyvolávat zvláštní asociace. Uvidíme, jak se k tomu vyjádří překladatelka.
Martin R. Čejka
S poddajným tělem jsem měla taky problém, ale měkké tělo mi přišlo ještě horší. Pružné je mnohem, mnohem lepší řešení, tak kdyby to šlo vyměnit… Jako polehčující okolnost bych ráda uvedla, že tento problém nebyl jediný: rozklíčovat, co tím chtěl autor říci, je u některých autorů prostě potíž.
Opraveno.
MRČ