Vzpomínka na Michaela Daviese – vzpomínka na přítele

Nikdy bych neřekl, že od té chvíle, kdy Michael Davies předstoupil před Boží soud, již uběhlo dlouhých jedenáct let. Nejen proto, že mi ten čas s přibývajícím počtem dětí tak rychle uběhl, ale že se mi tento můj dávný přítel vtiskl do paměti jako málokdo. Na Michaela Daviese, o více jak třicet let staršího Brita (hrdého na svoje velšské kořeny), původně učitele na základní škole, milovníka skotské whisky, českého piva a ragby, vzpomínám rád a často. Nebýt jeho, kdo ví, zda by se ze mne stal „katolický tradicionalista“. Coby produkt Halíkova chovu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let jsem měl značné mezery v katolické nauce, pokud jsem však měl něco za pravdivé, okamžitě jsem k tomu tíhl. Někdy v polovině devadesátých let se mi při jedné z cest do USA dostal do rukou čtvrtletník The Latin Mass. Věděl jsem, že mešní liturgie bývala v latině, o čem jsem však až dosud neměl sebemenší tušení, byla myšlenková revoluce, jež byla s nahrazením latiny mateřskou řečí spojena. A byl to právě Daviesův článek ve zmíněném časopise, který mne na tuto souvislost poprvé upozornil.

Vzpomínám si, jak jsem se s tímto svým objevem zašel svěřit svému dosavadnímu „duchovnímu vůdci“. Vysmál se mi. Byl jeden z rozhodujících okamžiků mé cesty od neuvědomělého polomodernismu k pravé katolické víře se vším, co k ní patří.

Ještě mi však necelé dva roky trvalo, než jsem se osmělil a přes vydavatele The Latin Mass Rogera McCaffreyho, s nímž jsem se mezitím spřátelil, poslal Michaelu Daviesovi dopis. Obrátil jsem se na něj s otázkami, jež mně tehdy nepřestávaly zaměstnávat mysl. Snad jsem ani příliš nečekal, že by mi na dopis odpověděl. A přeci se tak stalo. Navíc pěkně postaru – tedy žádný rychle sesmolený email, ale čtyři listy ručně psaných hutných myšlenek, spolu s několika jeho brožurami, vydanými nakladatelstvím TAN. Ležel jsem v nich vždy hluboko do noci po celý následující týden. Cítil jsem se podveden. Nikoli Daviesem, pochopitelně, ale těmi, kteří nám, pokoncilním konvertitům, zapřeli takový poklad, jakým je tradiční mešní ritus a vše, co je s ním integrálně spojeno. Rozchod nejen s halíkovskou větví „koncilové církve“ byl dokonán.

Michael Davies stál tou dobou v čele mezinárodní laické organizace Una Voce, usilující o co největší rozšíření tradiční liturgie. Když mne v jednom z dopisů vyzval k tomu, abych v České republice založil její pobočku, dlouho jsem neváhal. Navíc to byla příležitost k tomu, aby nás, zprvu jen malý hlouček podobně smýšlejících katolíků, přijel navštívit. Jeho první pražská přednáška měla na tehdejší české poměry vysokou účast. Nebýt solidnosti tehdejšího děkana Fakulty tělovýchovy a sportu UK, na jejíž půdě se přednáška konala, musely by se pro ni hledat náhradní prostory. Důvod? Zásah kardinála Vlka. „Sporťáci“ si koncem roku měli volit nového děkana. Pražský arcibiskup děkanovi hrozil, že pokud pořádání přednášky nezruší, tak mu prostřednictvím svého vlivu v univerzitním prostředí cestu ke znovuzvolení zahradí. Děkan svou funkci nakonec obhájil a kardinál Vlk si – plným právem – uřízl kus pořádné ostudy.

S Michaelem Daviesem jsem však neměl tu čest vídat se jen v Praze, ale i na různých setkáních a katolických konferencích v Evropě či USA. Zvlášť nezapomenutelná jsou pro mne sympozia, každoročně pořádaná profesorem historie Johnem Rao a jeho Římským fórem v nádherném prostředí malého italského městečka na břehu Lago di Garda. Způsob, jakým Davies přednášel o různých osobnostech církevních dějin, zaměstnával představivost posluchače natolik, že si přestával být jistý tím, v které době vlastně žije. Nebyly to však jen přednášky, pro něž byl na podobných akcích vyhledávaným společníkem. Jeho smysl pro humor – především ten suchý – byl doslova pověstný. Bylo jen málo večerů, kdy se chodilo na kutě před půlnocí. A troufnu si tipnout, že Michael odcházel skoro vždy jako poslední.

Michael Davies byl člověkem štědrého a širokého srdce. Přestože nebyl nikterak zámožný, nezištně pomáhal čerstvým konvertitům ke katolické tradici. Daroval jim své knihy či jim hradil různé výlohy při zajišťování „tradicionalistických“ akcí. Nešlo o žádnou půjčku, prostě to považoval za dobrou investici do společného zápasu o katolickou tradici.

Když už jsem u těch knížek: Ty Daviesovy patří k těm, jejichž argumentační kvalitě není příliš co vytknout. Mám především na mysli jeho slavnou trilogii věnovanou pokoncilní liturgické revoluci. Zásadním dílem je i jeho práce o náboženské svobodě, v níž přesvědčivě dokládá, že koncilový dokument Dignitatis humanae je v rozporu s katolickou naukou o náležitém vztahu mezi Církví a státem. Zájemci o slavné a současně tragické okamžiky dějin křesťanských národů určitě neprohloupí, sáhnou-li po jeho knize o kontrarevolučním povstání víře věrných sedláků ve Vendée či o příkladném životě mučedníka pro pravou víru anglického biskupa sv. Johna Fishera. V sepsání další knihy, jež by neměla uniknout pozornosti polemicky laděných katolíků, „má prsty“ Daviesova žena Maria. Byla to vzhledem ke svému chorvatskému původu ona, kdo svého manžela upozornila na fenomén Medžugorje. Po jeho důkladném studiu dospěl Davies k závěru, že se nemůže jednat o pravé mariánské zjevení.

Cením si i velkého množství odborných článků a pravidelných „Dopisů z Londýna“, publikovaných v americkém čtrnáctideníku The Remnant. Trefně v nich glosoval dnešní církevní krizi, zásadně však s vtipem a nadhledem. Nebyl v něm ani stín „ošklivého tradicionalisty“, jenž svým škarohlídstvím a šířením apokalyptické nálady od katolické tradice spíše odrazuje, než přitahuje. Asi nejhlubší dojem na mne učinil jeho poslední sloupek, v němž se se čtenáři časopisu loučí. S typickou britskou poeticky vyznívající úsečností v něm oznámil, že v důsledku neodstranitelného zhoubného nádoru v průběhu několika příštích měsíců zemře. Odložil tedy již na věky své břitké pero a zbývající čas svého pozemského života věnoval již výhradně tomu, aby se na setkání s Pánem připravil.

Nemá smysl předstírat, že jsem s ním vždy ve všem souhlasil. Za principiálně špatnou jsem považoval politiku Una Voce a všech „indultně“ orientovaných spolků, požadujících rozšíření možností sloužení „tridentské“ mše svaté v jednotlivých diecézích na základě argumentu, že se tím vytvoří konkurence vůči místně působícímu „schismatickému“ Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX). Nesouhlasil jsem s tímto postupem již v době, kdy jsem bohoslužby FSSPX – z důvodu mylného přesvědčení, že to není katolíkovi dovoleno – ještě nenavštěvoval. Nejvíc mne však zaráželo, že mnozí z těch, kteří se k této vyjednávací taktice uchylovali, přitom na mše svaté v kaplích FSSPX s čistým svědomím docházeli. Prostě „schíza“ jako řemen. To i jiné důvody mne nakonec vedly k tomu – přes všechny moje sympatie k Michaelu Daviesovi –, že jsem řady Una Voce krátce po roce 2000 opustil.

Dobrými přáteli jsme však zůstali až do konce jeho časné pouti. Zažil jsem ve svém životě málo katolických laiků, kteří pro lásku k Církvi bojovali za integritu katolické víry a posvátné liturgie s takovým zápalem jako Michael Davies. Pevně doufám, že i toto jeho plné nasazení v zápase o pravdu Kristovu přispělo k tomu, že se dnes účastní věčné liturgie nebeské.

Michal Semín

 

Vyšlo v Te Deum 4/2015.