Vennari: Posvátné opice ve Vatikánu

Posvátné opice

„Ale maminko, kdo by si pomyslil, že to spolkne i s chlupama. Napovídala jsem mu toho ještě víc… o posvátných opicích ve Vatikáně… všelicos.“ Cordelia Flytová[1]

 

Ti, kdo znají Návrat na Brideshead Evelyna Waugha, si na tuto klasickou scénu jistě vzpomenou.

Julie Flytová, půvabná dcera britské aristokratky lady Marchmainové, má v úmyslu se provdat za světáka Rexe Mottruma. Rex žije ve světě politiky a velkých peněz, o náboženství nemá ani páru, a tak chodí na přípravu, aby se stal katolíkem. Ačkoli je mu katolicismus lhostejný, musí konvertovat, aby se mohla konat velká svatba v katedrále, což je jinak u smíšených manželství zakázáno.

Rex zná jen svůj malý svět a o většině ostatního nic neví. O mnoho let později ho smutnější, ale moudřejší Julie vystihne jako „kousek člověka, který se tváří, jako by byl celý“.

Otce Mowbraye, jemuž připadlo poučení konvertity, ustavičně ohromuje Rexova nijakost. „Zdá se, že nemá ani trochu duchovní zvídavosti, ani přirozené zbožnosti,“ říká kněz.

V jedné chvíli se ho otec Mowbray ptá, v kolika osobách je Bůh. Rex odpoví: „Právě v kolika řeknete, otče.“ Rexovy rozhovory s otcem Mowbrayem patří k nejzábavnějším momentům knihy.

Otec Mowbray vypráví lady Marchmainové, že mu Rex během katechetické přípravy sdělil, že mluvil s jistou zbožnou, vzdělanou katoličkou a dozvěděl se několik věcí, které otec Mowbray vynechal.

„Například,“ řekl Rex, „že musím spát s nohama obrácenýma k východu, protože tam vede cesta k nebi, a když člověk umře v noci, může se tam rovnou odebrat. … A jak je to s tím papežem, který udělal z jednoho svého koně kardinála? A jak je to s tou schránkou, kterou máte u vchodu do kostela – když do ní vložíte librovou bankovku s něčím jménem, dostane se do pekla? Já neříkám, že to všechno nemá snad nějaký dobrý důvod, ale měl byste mi o tom povědět a nenechávat mě, abych na to musel přijít sám.“

Když se otec Mowbray a lady Marchmainová diví, „jak na to ten chudák přišel?“, propukne nezbedná mladá Cordelie v smích: „Kdo by si pomyslil, že to spolkne i s chlupama. Napovídala jsem mu toho ještě víc… o posvátných opicích ve Vatikáně… všelicos.“

Co vypadalo naprosto absurdně psáno satirickým perem Evelyna Waugha, je dnes v pokoncilní Církvi realitou.

8. prosince, u příležitosti zahájení Františkova „Roku milosrdenství“, se na průčelí chrámu svatého Petra ve Vatikánu při ekologické světelné šou promítala nejrůznější zvířata a ohrožené druhy. Jejím cílem bylo s živou představivostí zobrazit Františkovu encykliku Laudato si. Environmentalismus fakticky pozvedá zvířata a celou přírodu do sféry „posvátného“ a tvrdí, že „všechno je propojeno se vším“, stromy, houby, červi, ryby, opice, člověk, Bůh. Evelyn Waugh je opět prorokem – posvátné opice ve Vatikánu.

V současnosti máme pokolení katolíků, z nichž mnozí jsou „kousek člověka, který se tváří, jako by byl celý“ a kteří stejně jako náš ubohý Rex nevědí téměř nic o pravé víře.

Tato nevědomost není nutně jejich vinou. Je především důsledkem nové koncilové orientace, kdy se už neučí skutečná katolická nauka. Tu zatlačují do pozadí falešné systémy ekumenismu, nepřetržitého aggiornamenta, sloganů o sociální spravedlnosti a ekologie.

Rex Mottrum je natvrdlý a naivní, a proto věří Cordeliinu hloupému žertu.

Naše současná generace katolíků typu Rexe Mottruma, kterou pokoncilní vedení vydalo všanc natvrdlosti a naivitě, se dojímá při Františkově ekologické světelné show – nejhloupějším a nejrouhavějším žertu ze všech.

John Vennari

 

Zdroj: cfnews.org

[1] Evelyn Waugh: Návrat na Brideshead (Praha: CASA, 1994), překlad Jarmila Utbánková.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*