Sv. Bernard: Čtyři Spasitelovy prameny

Svátek narození Páně je vskutku velikým a slavným dnem, avšak krátkým, a krátký den volá po krátkém kázání.

Nedivte se, budu-li hovořit méně, neboť i Bůh Otec umenšil své Slovo. Chcete znát jeho míry? Ono Slovo praví: „Nebe i zemi já naplňuji“ [Jer 23, 24], ovšem nyní „Slovo tělem učiněno jest“ je vměstnáno do těsného žlabu. Žalmista volá: „Od věků až do věků ty, Bože, jsi“ [Žalm 89,2], ale vizme, On je dítětem vezdejšího dne! A proč? Jaká nutnost vedla nejvznešenějšího Pána, aby se tak zmařil, tak pokořil, tak umenšil, ne-li to, aby nám ukázal, že i my máme takto činit? Teď příkladem hlásá, co bude jednoho dne kázat slovy: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ [Mt 11, 29], a naplňovat skutky, takže evangelista nanejvýš po právu o tomto Slovu napíše: „Ježíš činil a učil od počátku“ [Sk 1, 1].

Proto vás co nejnaléhavěji zapřísahám, abyste tento převzácný příklad, jenž máte před očima, nepřehlíželi.

Následujte ho, a dostane se vám v hlubinách duše odměny. Oblečte pokoru, která je základem a strážcem všech ctností. Jednejte podle ní, neboť jenom ona může spasit vaši duši. Co může být odsouzeníhodnějšího, strašnějšího, závažnějšího, ne-li to, že člověk vida, kterak se Bůh stal Dítětem, sám sebe na této zemi nadále vyvyšuje? Je to trestuhodná nestoudnost, když se pozemský červ nadýmá a naparuje, zatímco vznešený Bůh se ponížil. Jako zadostiučinění za onu pýchu ten, který byl svou podstatou roven Bohu Otci, „sám sebe zmařil přijav způsobu služebníka“ [Fil 2, 7]. Sám sebe zmařil, ano, co se jeho vznešenosti a moci týče, nikoliv pokud jde o jeho milosrdenství a dobrotu, neboť apoštol dí: „Dobrota a lidumilnost Spasitele našeho se ukázala“ [Tit 2, 4]. Jeho moc se projevila ve stvoření světa. Jeho moudrost se stále projevuje v jeho spravování, avšak nyní v jeho člověčenství jsou jeho dobrota a milosrdenství ještě více a zvláštním způsobem patrny. Ukazoval Židům svou moc ve znameních a zázracích, proto v písmech Starého zákona často najdete taková vyjádření jako „já jsem Hospodin“, „já jsem Bůh“. Filosofům oplývajícím moudrostí dal rovněž poznat svou vznešenost, dle oněch apoštolových slov: „Neboť vědomost o Bohu jest v nich zjevna; Bůh totiž ji zjevil jim“ [Řím 1, 19]. Židé byli stejnou mocí podmaněni; filosofové, badatelé vznešenosti, slávou přemoženi. Moc vyžaduje podřízenost, sláva vzbuzuje úžas, ale ani jedno nezavazuje k následování. Nechť se tvá dobrota, ó Pane, nyní projeví, aby se jí člověk, který je stvořen k tvé podobě, mohl řídit; jelikož moc, vznešenost ani moudrost nejsou tím, čeho bychom mohli následovat nebo co by bylo přiměřené našemu napodobování. Jak dlouho ještě bude tvé milosrdenství prodlévat pouze mezi anděly, zatímco celé lidské pokolení čeká tvůj soud? „Hospodine, až k nebi jde tvá milost, a tvá věrnost jde až pod oblaky“ [Žalm 35, 6], soudí veškerý okrsek zemský i vzdušné mocnosti. Nechť milosrdenství rozšíří své panství, nechť se mohutně rozprostírá od jednoho konce k druhému a vše sladce uspořádá. Uvolni opasek, jenž dosud, Pane, svíral tvé nitro spravedlností, ať jsme nyní zaplaveni soucitem a přetékající láskou.

Ó člověče, čeho se strachuješ? Proč se třeseš před tváří Pána, který přichází? Vždyť nepřichází svět soudit, nýbrž jej spasit! Neutíkej, neboj se! Nepřichází ve zbrani, nepřichází trestat: přichází, aby ti vydobyl spásu. Alespoň nyní bys neměl říkat: „Slyšel jsem tvůj hlas, a skryl jsem se“ [Gn 3, 10], vždyť, hle, přichází jako nemluvně, jehož nářek vzbuzuje soucit, nikoliv hrůzu. Má-li někomu nahnat hrůzu, pak ne tobě. Stal se maličkým, panenská Matka mu ovinula jeho něžné údy plénkami, a ty se stále chvěješ hrůzou? Z toho bys měl seznat, že tě nepřišel zahubit, nýbrž zachránit; nikoliv spoutat, ale osvobodit. Pokud se chopí meče, bude to proti tvým nepřátelům; již nyní toto Dítě, které je samou mocí a moudrostí Boží, šlape na šíji pyšných a mocných. Máme dva nepřátele: hřích a smrt, tedy smrt duše a smrt těla. Ježíš přišel, aby přemohl obojí a z obojího nás vykoupil. Hřích přemohl už ve své osobě, přijímaje na sebe lidskou přirozenost bez poskvrny hříchu. Tím byla hříchu zadána těžká rána, a on sám si uvědomoval, že byl poražen, když lidskou přirozenost, jejíž celkovou nákazou a obsazením se pyšnil, shledal v Kristu zcela prostou své nadvlády. Od teď bude Kristus naše nepřátele pronásledovat a potlačovat, a nespočine, dokud v nás nebudou přemoženi. Jeho celý pozemský život je válkou proti hříchu, kterou vedl slovem a příkladem; ale bylo to v jeho utrpení, kdy se střetl s ozbrojeným silákem, spoutal ho a odebral mu kořist. Kristus porazil rovněž i našeho druhého nepřítele, smrt. Přemohl ji nejprve v sobě svým zmrtvýchvstáním jako prvotina zesnulých a prvorozený z mrtvých, následně ji stejně přemůže v nás všech, až vzkřísí smrtelná těla z prachu a zničí tak našeho posledního nepřítele. Když tedy Kristus vstal z mrtvých, oděl se nádherou, nikoliv hadříky, jako při svém narození. Ten, jenž prve oplýval milosrdenstvím, nikoho nesoudě, se při svém zmrtvýchvstání opásal spravedlností, jako by od té chvíle krotil své přehojné milosrdenství v přípravě na soud, který bude následovat po našem zmrtvýchvstání.

Nyní ale při svém narození přichází jako Děťátko a nešetří milosrdenstvím, aby tak milosrdenství předcházelo soudu a mohlo zmírnit přísný výrok spravedlnosti. Ačkoli přichází jako maličký, dary, které přináší a rozdává, malé nejsou. V první řadě přináší milosrdenství, což apoštol dosvědčuje slovy: „Podle svého milosrdenství spasil nás“ [Tit 3, 5]. A tato dobra se netýkají jen těch, mezi nimiž žil. Kristus Pán je nevyčerpatelným pramenem. Pramenem, v němž může být smyt náš hřích, jak je psáno: „Ten, jenž nás miluje a nás obmyl od hříchů“ [Zjev 1, 5]. Ale voda nesmývá pouze naši špínu, hasí i naši žízeň. To je druhý účel pramene. Mudrc praví: „Vodou moudrosti spasitelné bude ho napájet“ [Sir 15, 3]. Správně se hovoří o „moudrosti spasitelné“, neboť moudrost těla je smrt a moudrost světa nepřítel Boží. Jedinou spasitelnou moudrostí je moudrost pocházející od Boha, která je, slovy sv. Jakuba, „předem čistotná, potom pokojná“ [Jk 3, 17]. Moudrost těla je rozkošnická, nikoliv čistá. Moudrost světa je hlučná, nikoliv pokojná. Avšak moudrost pocházející od Boha je zaprvé čistá, neusiluje o své vlastní věci, nýbrž o to, co je Kristovo; nechť se tedy nikdo nesnaží prosadit vlastní vůli, ale rozvažuje, jaká je vůle Boží. Je pak pokojná, neutápí se ve vlastním rozumování, nýbrž je ochotna přijmou radu či úsudek druhého.

Třetím účelem vody je zavlažování. Toho je zvláště zapotřebí mladým rostlinám, jinak zakrní v růstu nebo zchřadnou nedostatkem vláhy. Nechť tedy každý, kdo chce zasévat símě dobrých skutků, usiluje o vodu zbožnosti a čerpá z pramene milosti, aby zahrada neusychala, ale prospívala. Prorok tudíž v modlitbě praví: „Celopal tvůj mu budiž milý“ [Žalm 19, 4]; což, jak čteme v Písmu svatém, byl i v Áronův chvalozpěv, kdy oheň spaloval každodenní obětinu. Ovšem tyto výrazy neznamenají nic jiného, než že všechny naše dobré skutky musejí být okořeněny horoucností zbožnosti a sladkostí duchovní milosti.

Můžeme nalézt čtvrtý pramen, který by obnovil dávný ráj, z něhož vyvěraly čtyři řeky? Neboť pokud bychom ztratili veškerou naději na znovuzískání pozemského ráje, jak bychom mohli chovat naději na onen nebeský? „Jestliže jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, kterak uvěříte, povím-li vám věci nebeské?“ [Jan 3, 12] Jelikož viděním věcí vezdejších pevněji očekáváme věci příští, dostalo se nám mnohem lepšího a blaženějšího ráje, než byl onen našich prvních rodičů; naším rájem je Pán Ježíš Kristus. V tomto ráji jsme dosud nalezli tři prameny, a čtvrtý právě odkryjeme. Máme pramen milosrdenství smývající naše poskvrny, máme pramen moudrosti vydávající vody zdrženlivosti k ukojení naší duchovní žízně a máme pramen milosti a zbožnosti k zavlažování sazenic našich dobrých skutků; vydejme se tedy nyní hledat vřídlo, vroucí vody, na nichž bychom si uvařili svou potravu. Oním vřídlem jsou klokotavé vody lásky, které vaří a upravují naše sklony. Proto prorok praví: „Vzplálo mi srdce uvnitř a vznítil se oheň, když jsem o věci přemýšlel“ [Žalm 38, 4–5]. A dále: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje“ [Žalm 68, 10]. Láska ke spravedlnosti je tudíž vedena sladkostí zbožnosti a nenávist k nepravosti zápalem lásky. Nemluvil snad o těchto čtyřech pramenech Izaiáš: „Vážiti budeš vody s radostí z pramene Spasitelova“? [Iz 12, 3] A z toho, co následuje, je patrné, že se tento příslib vztahuje na nynější život, nikoli budoucí: „Tehdy pak řeknete: ‚Oslavujte Hospodina, vzývajíce jméno jeho!‘“ [Iz 12, 4] Vzývání se týká současnosti, jelikož je psáno: „Vzývej mne v den, kdy budeš soužen“ [Žalm 49, 15].

Tři z těchto pramenů odpovídají podle všeho zejména třem hlavním potřebám Církve. První je vlastní všem, neboť všichni mnohokráte klesáme, a proto potřebujeme pramen milosrdenství, ve kterém bychom smyli špínu hříchu. „Neboť všichni zhřešili a postrádají slávy Boží“ [Řím 3, 23]. Ať už pro preláty, Bohu zasvěcené či lidi ve stavu manželském platí, že „řekneme-li, že hříchu nemáme, sami sebe klameme“ [1 Jan 1, 8]. Není-li tedy nikdo bez poskvrny, každému je zapotřebí milosrdenství; se stejnou vyprahlostí se musejí k onomu prameni utíkat i Noe, Daniel a Jób.[1] Jób je navíc nucen uchýlit se k prameni moudrosti, neboť se nachází uprostřed nástrah nepřítele, a bylo by s podivem, kdyby unikl bez sebemenšího hříchu. A Daniel se neobejde bez pramene milosti, z něhož by načerpal zbožnost, aby zúrodnil skutky pokání a námahu odříkání. Pokud jde o nás, nejdůležitějším je konat vše s radostí, „neboť veselého dárce miluje Bůh“ [2 Kor 9, 7]. Nicméně tato zem, ať už žijeme kdekoliv, příliš neoplývá úrodou zvanou dobrým životem; navíc rychle vysychá, pokud ji často nezaléváme. Proto tuto milost nazýváme v modlitbě Páně svým denním chlebem. A máme k tomu dobrý důvod, chceme-li uniknout onomu hroznému údělu, o němž hovoří prorok: „Budou jako na střeše tráva, jež uschne dříve, než ji vytrhají“ [Žalm 128, 6]. Pramen pravé zanícenosti je zejména vhodný pro Noema, neboť to jsou především preláti, komu je zapotřebí horlivosti.

Tyto čtyři prameny nabízí Kristus všem, kteří jsou v zástupech živých na této zemi. Co se týče pátého pramene, jímž je život, prorok po něm vzdychá slovy: „Žízní duše má po Bohu silném, živém“ [Žalm 41, 2]. Snad jsou čtyři rány zadané Spasiteli na kříži, kdy ještě stále žil, znamením prvních čtyř pramenů; zatímco obrazem pátého je rána kopím, která probodla jeho bok, když odevzdal svého ducha. Kristus byl stále živ, když nám na svých probodených rukách a nohou otevřel čtyři prameny pro náš pozemský život; pátou ránu přijal poté, co vydechl naposledy, aby nám po naší smrti v sobě otevřel pátý pramen.

Hleďme, jak jsme se od přemítání o tajemství narození Páně dostali k tajemství jeho utrpení. Ostatně, není to nic divného, vždyť v Kristově utrpení nacházíme, co nám přinesl při svém narození. Pytel skrývající bohatství byl roztržen a poklady naší spásy se rozsypaly po světě.

Sv. Bernard z Clairvaux

 

Převzato z francouzsko-latinského vydání Œuvres complètes de Saint Bernard, sv. III. Paříž 1867.
Přeložil Edmund Kříž.

Vyšlo v Te Deum 5/2014.

 

[1] Sv. Bernard používá těchto starozákonních postav jako obrazů. Jób: trpělivé snášení protivenství; Daniel: povolání k dílu; Noe: výkon autority. – Pozn. překl.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*