Malý: Proč Židům nesmí být hlásána spása v Ježíši Kristu a „komplex viny“

Vatikánská Komise pro náboženské vztahy s judaismem vydala u příležitosti 50. výročí deklarace II. vatikánského koncilu Nostra aetate dokument podepsaný předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinálem Kurtem Kochem (www.radiovaticana 10.12.2015). Týká se tzv. židovsko-křesťanského dialogu a mimo jiné se v něm tvrdí: „Židé a křesťané věří v Boží slovo, ačkoli je jinak interpretují. Skrze Krista mají všichni lidé podíl na vykoupení, včetně Židů, ačkoli nepřijímají Kristovo dílo vykoupení. Jak totiž učí sv. Pavel, ‚dary milosti a Božího povolání jsou neodvolatelné‘. V dialogu s vyznavači judaismu katolíci vydávají svědectví své víry v Ježíše Krista, to však neznamená, že by vůči nim vedli institucionalizované misie.“

Jinými slovy tedy: Není vhodné vyvíjet misijní činnost mezi Židy, katolíci mohou pouze soukromě prezentovat před nimi své přesvědčení, že Ježíš je Syn Boží. Alfons Ratisbonne, sv. Edith Steinová a Israel Eugenio Zolli, velcí židovští konvertité ke katolické víře, kteří celý život po svém obrácení věnovali právě tomu, co jmenovaný dokument nazývá „institucionalizovanými misiemi“, by nad ním zaplakali. Zříci se tzv. „institucionalizovaných misií“ znamená také pohrdnout příkladem prvotní církve po seslání Ducha Svatého, která zaměřila právě svoji institucionalizovanou činnost na misii mezi Židy, dokladem budiž např. svatodušní kázání Petrovo (Sk 2, 14n), řeč jáhna Štěpána (Sk 7, 1n) aj. Dokument cituje slova sv. Pavla o neodvolatelnosti Božího povolání židovského národa, zamlčuje však, že podmínkou toho je, aby uvěřili v Ježíše Krista jako vtěleného Boha-Vykupitele. Pavel mluví jasně: „My jsme přece rodem Židé… Poněvadž však víme, že člověk nebývá ospravedlněn skutky podle zákona (mojžíšského – pozn. autora), nýbrž vírou v Ježíše Krista, také my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni vírou v Krista a ne skutky podle zákona; neboť skutky podle zákona nebude ospravedlněn žádný člověk…“ (Gal 2,15-17).

Velkou iluzí, jíž uvedený dokument podléhá, je přesvědčení, jež bylo vyjádřeno už v mnoha předchozích podobných tezích v rámci katolicko-židovského dialogu, že dnešní Židé jsou pokračovateli starozákonní tradice a víra biblických patriarchů a proroků je identická s náboženstvím dnešního synagogálního judaismu. To není pravda! Judaismus po zničení jeruzalémského chrámu Římany r. 70 přijal za svoji posvátnou knihu Talmud, kterou klade přinejmenším na stejnou úroveň, ne-li výš, než Tóru a proroky. V Talmudu existuje řada pasáží vyjadřujících se o Ježíši Kristu a Panně Marii nejen odmítavě, ale přímo urážlivě. Nežidé jsou „gojim“ (kladení mnohdy na roveň zvířatům), vůči nimž je dovoleno všechno.

Katolicko-židovský dialog má smysl pouze tehdy, když se judaisté jasně distancují od nenávistných a rasistických výroků Talmudu. Není ale znám žádný jejich dokument, jímž by to udělali. Jejich víra není na rozdíl od víry Abraháma, Mojžíše či Izajáše zaměřena k očekávání Mesiáše, ale k odmítnutí Ježíše jakožto Mesiáše, i když mluví o tom, že na svého Mesiáše stále čekají. Víra Talmudu je jasně deklarovanou nevírou v Ježíše Krista jako Mesiáše, setrváváním na pozici Kaifáše, Annáše a dalších představitelů Sanhedrinu, kteří prohlásili Bohočlověka za rouhače a vydali ho na smrt. Takže jakýpak dialog? Jakýpak „podíl na vykoupení“, o němž píše jmenovaný dokument? Vykoupení je možné pouze pro toho, kdo uzná Ježíše za Syna Božího, jak je jasně napsáno na mnoha stránkách Nového zákona.

Jsou ale i pozitivní náznaky. Mezi Židy ve světě i v samotném Izraeli narůstá počet tzv. mesiánských Židů, kteří sice nekonvertují ke křesťanství, nicméně přijímají Ježíše jako Mesiáše židovského národa. I někteří rabíni připouštějí možnost, že Ježíš je opravdovým Mesiášem. Nicméně předpověď sv. Pavla, že nakonec Izrael dojde spásy, je jednoznačně vázána na jeho přijetí víry v Ježíše Krista. Jinak bychom totiž museli škrtnout Pánova slova „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen…“ (Mar 16,16). To, že nakonec „Izrael dojde milosrdenství“ (Řím 11,31) znamená, že jednou oficiální náboženská reprezentace vyvoleného národa slavnostně prohlásí Ježíše za Božího Syna, přijme zjevenou katolickou nauku a tím anuluje jak rozsudek Sanhedrinu za předsednictví Kaifáše, který jej poslal na smrt, tak i příslušné rouhačské pasáže Talmudu. Pavel sám píše: „Čím bude jejich (Židů – pozn. autora) přijetí, ne-li životem z mrtvých?“ (Řím 11,15). V Pavlově terminologii na mnoha místech „život (vzkříšení) z mrtvých“ znamená právě víru v Ježíše Krista a v důsledku toho osvobození od hříchu.

Za tohoto stavu věcí je proto nezbytné institucionalizované misie nikoli opouštět, ale naopak zintenzívnit a pomoci tak izraelskému národu dospět k pravé víře Kristově. Vzdát se toho je podle slov polského katolického kněze a odborníka na judaismus P. prof. Waldemara Chrostowského „nejhorším projevem antisemitismu“, tj. nenávisti vůči židovskému národu, neboť se mu upírá nejvyšší dobro, tj. věčná spása.

Katolický „komplex viny“

Citovaný dokument Komise pro vztahy s judaismem samozřejmě nemá žádnou věroučnou závaznost, nicméně nelze popřít, že je projevem tendence, která zde existuje už od II. vatikánského koncilu. Od té doby žel tady máme celou řadu podobných vyjádření ze strany oficiálních církevních míst, která odmítají jakoukoliv misijní aktivitu mezi Židy s nepřímým poukazem na to, že oni budou spaseni i bez přijetí víry v Ježíše Krista.

Tento postoj se neobjevil náhodou. Krystalizoval už od konce II. světové války. Zednářům, liberálům, staro- i neomarxistům se bohužel podařilo katolíkům vsugerovat, že na vyhlazení 4–6 milionů Židů mají hlavní vinu právě oni a nikoli novopohanský nacismus, který mimo jiné brutálně pronásledoval i katolíky s neskrývaným úmyslem vyhladit křesťanství. Mediálně-ideologická masáž vykonala své, katolíci přistupují k Židům s komplexem viny, což psychologicky znemožňuje jakoukoliv evangelizaci. Fakta, že Sv. Oficium rasisticky motivovaný antisemitismus odsoudilo s věroučnou závazností už r. 1928, kdy ještě nic nenasvědčovalo, že Hitler bude říšským kancléřem, že v nacistickém Německu média neustále napadala Církev jako hlavního „pomahače Židů“, což  Hitler osobně vmetl do tváře mnichovskému kardinálu Faulhaberovi, že církevní instituce v celé Němci obsazené Evropě Židy ukrývaly, že po válce rabín Israel Zolli v rozhlase vroucně děkoval papeži Piovi XII. za záchranu sedmi tisíc římských Židů, že izraelská ministryně zahraničí G. Meirová r. 1958 poděkovala na půdě OSN papeži Piovi i celé Katolické církvi za vše, co udělali za války pro židovský národ, že rabín Pinchas Lapide vypočetl počet Židů zachráněných katolickými institucemi s přímým nebo nepřímým vlivem papeže na více než 800 tisíc, že Pius XII. i jiní církevní hodnostáři dostali po válce desítky tisíc děkovných dopisů od židovských organizací i jednotlivců za obětavou pomoc, která byla spojena s rizikem zatčení nebo i smrti (což se stalo v mnoha případech realitou), byla definitivně zapomenuta v rámci „politické korektnosti“, kdy se stala směrodatnou Hochhutova divadelní hra Náměstek, jež viní papeže a Církev ze spoluúčasti na šoa bez jakéhokoliv odvolání se na prameny a s totální ignorancí zdokumentovaných faktů.

Katolíci se pod touto mediální masáží postupně dostávali do pozice charakteristické pro některé oběti komunistických monstrprocesů, které se před soudem přiznávaly ke zcela smyšleným obviněním. Tato „doznání“ byla na nich vynucena fyzickým nebo psychickým násilím. Podobného druhu je i současný komplex viny katolíků na nacistickém vyhlazení milionů Židů, viny, která neexistuje, neboť Církev se na těchto zločinech nejen nepodílela, ale naopak postiženým aktivně pomáhala s nasazením života mnoha duchovních, řeholních osob i laiků. Aby tato neexistující „vina“ byla u katolíků vypěstována, k tomu už dnes není třeba mučíren bolševické tajné policie, stačí jen důkladná mediální masáž a cenzura v rámci politické korektnosti.

Bianchi označuje Fatimu za „podvod“

Papež František jmenoval nedávno konzultorem Rady pro jednotu křesťanů Enza Bianchiho, převora tzv. interkonfesijního kláštera v italské Bose. Bianchi, přítel nedávno zesnulého kardinála Martiniho je znám svými extrémně modernistickými názory. Před několika týdny prohlásil v souvislosti s fatimským zjevením Panny Marie, že se jedná o „obrovský podvod“ (informace čerpány z www.katholisches.info 9.12.2015). Proč? Panna Maria prý zde předpovídá pouze pronásledování křesťanů a nikoli vyhlazení šesti milionů Židů! „Bůh, který r. 1917 mluvil pouze o pronásledování křesťanů, ale zapomněl na šest milionů vyhlazených Židů, není žádný věrohodný Bůh,“ řekl Bianchi doslova.

Známý italský katolický žurnalista Vittorio Messori k tomuto Bianchiho výroku poznamenává: „Bianchi by si měl připomenout, že komunismus (Lenin uchopil moc právě r. 1917) má na svědomí nejméně sto milionů mrtvých a Hitler by se nikdy nedostal k moci, kdyby předtím nebyl Lenin.“

Bianchi se svým postojem k Fatimě není originální. Už r. 2000 francouzský dominikán Jean Cardonnel, zastávající podobné názory jako Bianchi, který se na něho odvolává a jehož si prý velmi váží, se vyjádřil úplně stejně. Dodejme jen, že pro tohoto dominikána, zemřelého r. 2009, byli životními vzory, idoly a světci masoví vrahové Mao, Che Guevara, Ho Či-min a dokonce kat poloviny kambodžského národa Pol Pot. Bůh fatimského zjevení je podle Cardonnela „bohem katolického rasismu, který uznává pouze mučedníky své katolické rasy, zatímco Ježíšův národ nechává upadnout do zapomnění“. Od obdivovatele komunistických masových vrahů taková námitka opravdu sedí.

Dejme ale opět slovo Messorimu:

„Mezi křesťany koluje přesvědčení, že nacistické pronásledování Židů v letech 1933–45 nesnese žádné srovnání a že žádné srovnání také není možné. Jedná se o absolutní zlo, o největší zločin celých dějin, o nejradikálnější příklad lidské zloby. Nacistická vina se jeví jako neodpustitelná, čemuž napomáhá mj. to, že i devadesátiletí nebo dokonce století pachatelé jsou ještě kvůli tomu soudně stíháni. Pro takové zločiny neexistuje žádné odpuštění a žádné promlčení. Proto je podle Cardonnela a Bianchiho nepředstavitelné, aby Bůh – který mluvil r. 1917 skrze Pannu Marii – nepředpověděl šoa a neproklel jeho pachatele. Takový Bůh není žádným věrohodným a pravým Bohem, kdyby jím byl, tak by přece musel výslovně odsoudit Osvětim,“ píše Messori. A pokračuje: „Hákovým křížem byl převrácen křesťanský kříž, což je odsouzeníhodné. Je ale absurdní odmítat Fatimu se zdůvodněním, že Matka Boží r. 1917 nepředpovídá a neodsuzuje ve jménu Syna a Boží Trojice německé tábory. 1917 byl rok, kdy se ujal moci v Rusku Lenin a otevřel dokořán na celém světě dveře komunistickému monstru, které vyhladilo minimálně sto milionů lidí a vyvolalo nejbrutálnější a nejkrvavější pronásledování náboženství v celých dějinách. To se dělo ve jménu ateistického státu, jakým Sovětský svaz a jeho satelité byly podle své ústavy.

Studie současného německého historika Ernsta Nolteho dokládá, že německý nacismus vznikl jako přímá reakce na marxismus-leninismus: Bez Lenina r. 1917 by nebylo Hitlera r. 1933. Bez říjnové revoluce v Petrohradě by se nevzedmula ideologie rakouského malíře a zůstala by omezena na malinkou skupinku v mnichovské pivnici. Když Matka Boží varovala před komunismem, varovala tak současně i před jinými smrtonosnými ideologiemi, které přímo nebo nepřímo na komunismus navazují.

A Bianchiho či Cardonnelův ‚katolický rasismus‘? Co je to za žvást! Hlavními obětmi sovětského ateismu od Lenina přes Stalina až po Gorbačova nebyli přece katolíci, nýbrž pravoslavní, kteří tvořili v Rusku absolutní většinu, nota bene masakrováni byli vedle pravoslavných a katolíků též rabíni, imámové nebo buddhističtí bonzové. To probíhalo všude, kde se komunismus, před jehož perverzní ideologií Matka Boží varovala, dostal k moci. Panna Maria demaskovala ve Fatimě krásně znějící slova o spravedlnosti, volnosti, rovnosti a bratrství, jako velký podvod démonů, který se koncentruje na slovo ‚socialismus‘. A termín ‚socialismus‘ měl ve svém názvu i německý nacismus: národní socialismus. Panna Maria tak jménem Božím odsoudila všechny systémy, které se takto označovaly, tudíž i hitlerovský nacismus.“

Není třeba nic dodávat k této Messoriho argumentaci, snad jen tolik, že nacistické vyhlazování Židů bylo motivováno výhradně rasově, proto obětmi šoa nebyli pouze ortodoxní Židé chodící do synagogy, ale i Židé ateisté a také Židé pokřtění, sv. Edith Steinová je jasným důkazem. Dodnes není dostatečně zmapován počet katolíků židovského původu, kteří zahynuli v nacistických lágrech nebo v ghetech, historické studie ale ukazují, že jich rozhodně nebyl zanedbatelný počet.

Bianchiho a Cardonnelův výpad proti Fatimě ukazuje, jak mediální masáž snažící se neustále pěstovat u katolíků pocit viny za šoa proniká hluboko i do nitra Církve. Tady nutno hledat kořen všech výzev různých teologických i jiných komisí odmítajících misie mezi příslušníky židovského národa. Opravdový katolík se tím ale nesmí nechat zmást. Písmo sv. a posvátná Tradice, zdroje zjevené a vždycky křišťálové víry (termín básníka Jana Zahradníčka), mluví jinou řečí – a ta je závazná.

Radomír Malý