Ponořme se do latiny 32 – Druhá osoba plurálu

Druhou osobu množného čísla dostaneme z první osoby množného čísla tak, že koncové –mus nahradíme –tis. Platí to pro indikativ i pro konjunktiv, včetně délky samohlásek před uvedenou záměnou. Takže dostáváme[1] např. laudátis (chválíte) a laudétis (ať chválíte) pro a-časování, gaudétis (radujete se) a gaudeátis (nechť se radujete) pro e-časování, benedicitis (dobrořečíte, pozor na přízvuk, je na –di–) a benedicátis (abyste dobrořečili) pro ei-časování a audítis (slyšíte) a audiátis (ať slyšíte) pro i.časování. Bylo by možno říci, že  tvary druhé osoby plurálu dostaneme, když v druhé osobě singuláru nahradíme koncovku –s koncovkou –tis, včetně délek, ale tento postup komplikují přízvuky, tak ho opusťme.

Jestliže si čtenář v minulé lekci po upozornění uvědomil, jak zřídka se v liturgických textech vyskytují tvary 2. osoby jednotného čísla indikativu, pak asi čeká, že ještě horší je to s množným číslem. A oprávněně. Přece se však lze s několika výskyty setkat, a to i při mších svatých, celebrovaných o důležitějších příležitostech. Jako příklad uveďme tvar quaeritis (hledáte, podléhá ei-časování), který se vyskytuje vícekrát: jednak ve větě Quem quaeritis (Koho hledáte), vyslovené Kristem při zatčení v Getsemanské zahradě (viz velkopáteční pašije), jednak ve větě Jesum quaeritis Nazarenum (doslova: Ježíše hledáte Nazaretského) vyslovené andělem u prázdného hrobu, která se čte v Markově evangeliu o Hodu Božím velikonočním, a také v podobné, avšak gramaticky komplikovanější větě v Matoušově evangeliu, čteném o velikonoční vigílii; tatáž věta je pak ve zjednodušeném tvaru Quem quaeritis, surrexit (Kterého hledáte, vstal) interpretována v Communiu pro první neděli po velikonocích. A další příklad je habétis (máte, totiž něco, co se jí) v Kristově dotazu zachyceném v Lukášově evangeliu čteném o velikonočním úterý.

Popis události, které jsme se právě dotkli, totiž jak se Kristus objevil mezi apoštoly v zamčené místnosti, má i sv. Jan a doplňuje ho poučením, že všechno to je zapsáno, „abyste uvěřili“ (ut credátis) a „abyste život měli ve jménu jeho“ (vitam habeátis in nomine ejus); tyto konjunktivy slyšíme v závěru evangelia o první neděli po velikonocích.

Stejné pravidlo jako výše (koncovku –mus nahradíme –tis a v plurálu dostaneme z první osoby druhou) platí i pro konjunktiv slovesa esse: dostáváme sítis (první –i– je dlouhé). Avšak pozor, opět to neplatí pro indikativ: jeho první osobu plurálu už známe jako sumus, kdežto druhá osoba je dosti odlišná – estis. Oba tvary slyšíme brzy po začátku epištoly na Hod Boží velikonoční, v níž sv. Pavel nabádá Korinťany: Expurgáte vetus fermentum (Vyčisťte starý kvas) ut sítis nova conspersio (abyste byli nové těsto), sicut estis azymi (tak jak jste čerství[2]). Indikativ estis slyšíme ve slovech Beati estis… (blažení resp. blahoslavení jste…) na konci Kristova výčtu blahoslavenství, které se čte např. v evangeliu o svátku všech svatých, dále na příklad ve slovech Mortui enim estis (mrtvi totiž jste) epištoly pro velikonoční vigílii a v epištole pro 14. neděli po sv. Duchu, kde sv. Pavel sděluje Galaťanům non estis sub lege, tj. nejste pod zákonem a ve větách Et vos mundi estis (A vy čistí jste) a Non estis mundi omnes (Nejste čistí všichni), které slyšíme v evangeliu na Zelený čtvrtek. V evangeliu určeném pro vigílii svátku sv. apoštola (Jan, 15, 14) říká Kristus apoštolům Vos amici mei estis, slovo za slovem: Vy přátelé moji jste. A v první části evangelia čteného na Smrtelnou neděli říká Kristus židovským protivníkům Propterea vos non audítis, quia ex Deo non estis, slovo za slovem: Proto vy neslyšíte, protože z Boha nejste.

Evžen Kindler

 

[1] V tomto výčtu značí čárka nad písmenem délku i přízvuk.

[2] Fermentum (kvas) se skloňuje jako verbum a conspersio jako remissio (viz 8. lekce); vetus známe už od 22. lekce. Přídavné jméno azymus řeckého původu znamenající nekvašený zde znamená, že adresáti Pavlova dopisu jsou metaforicky chápáni jako těsto čerstvé, totiž nejen nepokažené stárnutím ale i – lze říci – nenastavované kvasem.