Fra Angelico (18. 2.)

„Nikdy jsem nedosáhl toho, co Beatus Angelicus, protože jsem neměl v sobě takovou čistotu jako on,“ prohlásil veliký Michelangelo. Možná by k povídání o dnešním světci stačila jediná věta tohoto velikána světového umění. Řekne-li to totiž tento gigant zanechavší za sebou tak mimořádné, ale opravdu mimořádné dílo, o něčem to svědčí.

Beatus Angelicus, zvaný též Fra Angelico, poprvé nasál vzduch do svých plic jako Guido (Kvído) di Pietro v toskánském Castello Vechcio někdy r. 1387. Co byli jeho rodiče zač, není známo, má se však za to, že patřili k těm vcelku solidně zajištěným. Všimli si, že když si jejich malý synek kreslí, je z těch jeho malůvek celkem i poznat, co to má být. Navíc k malování dosti přilnul. Dali ho proto do malířského učení k maestru Monacovi do Florencie. Zhruba ve dvaceti pocítil Kvido povolání do řádu. Šel mu vstříc. Ve Fiesole nedávno vybudoval dominikánský konvent blah. Jan Dominici. Od něho přijal nejen černobílý hábit, ale i řádové jméno: „Jeho jméno je Jan,“ prohlásil jeho představený. A Jan z Fiesole, jak se mu bude také říkat, složil r. 1425 sliby.

Původně spolu se svým starším bratrem Benediktem (taktéž dominikánem) iluminoval rukopisy, pak dostal první zakázku oltářní obraz – u kartuziánů ve Florencii, který se ovšem nedochoval, stejně jako některé jiné jeho rané práce. A pak přišel rok 1436…

…a s ním stěhování části komunity bratří do fungl nového kláštera sv. Marka ve Florencii – městě umělcům zaslíbeném. Však si ho taky oblíbil nejvlivnější sponzor tamní signorie – Cosimo de Medici. Ten si nechal v klášteře pro jistotu vybudovat celu, kdyby ho snad někdy najednou přestal bavit svět a on se rozhodl zbytek života strávit za zdmi kláštera. Ale ježto měl rád pěkné věci, nechal si celu vymalovat – ne však nějakým pokojovým malířem s válečkem a štětkou v ruce, nýbrž právě Janem z Fiesole. Váček s penězi tohoto sponzora byl prakticky bezedný, proto mohl nadaný malíř ozdobit vchody do cel asi dvaceti dalších bratří. R. 1439 pak dosáhl svého prvního vrcholu, když namaloval oltářní obraz Panny Marie obklopené světci a anděly. Nebudu vás unavovat rozbory, které jsem stejně vyčetl, podotknu jen, že mají pravdu – je to neskutečně živý obraz. Člověk se přistihne, že čeká, kdy se ty postavy pohnou. Žádná strnulost, jaká se objevuje na dřívějších plátnech, nic takového. Tam to prostě pulsuje, dýchá, tam to žije.

A nebudu vás unavovat ani dlouhatánským výčtem jeho děl, uvedu jen nejznámější – fenomenální cyklus ze života sv. Štěpána a sv. Vavřince v soukromé kapli papeže Mikuláše V., úchvatné Korunování Panny Marie nebo několik variant obrazů Zvěstování. Očima laika řečeno – nádhera. Světlo, které neoslepuje, světlo, po jehož dosažení abnormálním způsobem toužíte, světlo, které pochází odněkud z neznáma, přitom však všemi póry těla tušíte, odkud. Světci se nešklebí nepřirozeným způsobem v jakémsi vytržení, ale tváří se jako každý z nás, jen mají v tváři cosi vědoucího. Když jako snad první umělec ztvárňuje chátru z ulice, vidíte jejich nuznost, ubohost a špínu. Slepcům věříte jejich slepotu a chromým jejich ochromení. Postavy na jeho malbách jsou skrz na skrz produchovnělé, což neznamená, že by třeba v případě obyčejných lidí šlo o nějaké éterické bytosti. Naopak, jsou lidské, jak jen lidské můžou být. Přídomek Fra Angelico, tedy „Andělský“, hovoří za vše. Pokud můžete, najděte si někde něco z toho, co vytvořil, stojí to za to. Je to úžasné, velkolepé, nádherné.

Skrze obrazy tohoto dominikána skutečně mluví Bůh. On sám to taky tak vnímal. Všechna díla, jež vytvořil, jsou výsledkem, takříkajíc, jednoho tahu. Fra Angelico obraz namaloval a už se k němu nikdy nevracel, nikdy nic neopravoval, nepřidělával, zkrátka ho ponechal vždy tak, jak byl. Věřil totiž, že jeho ruku vedl Bůh a že případné zásahy už by byly jeho, tedy lidské. Neexistovalo, aby se před započetím díla nepomodlil, byť by šlo třeba jen prťavou čárečku. „Než začnete tvořit, musíte mít v duši andělský mír, musíte se smířit s Bohem i s lidmi,“ odpovídal na otázky stran toho, jak je možné takto malovat. Když zpodobňoval Ukřižování, prožíval to tak, že u toho prý vždy slzel. Čistá duše dominikánského bratra, později dokonce i převora, byla výsledkem toho, co řekl Michelangelo. Každým skutečným umělcem promlouvá k lidem Bůh, ovšem jde-li tomu tento kumštýř vstříc jako právě Fra Angelico, vane na vás z jeho děl neskutečná síla, byť jsou třeba jiná díla z uměleckého hlediska kvalitnější. Neznamená to však, že by kdejaký mazal, shodou okolností věřící, po jednom Otčenáši přiváděl na svět převratná díla jen proto, že je věřící. Musí mu být dáno, což v případě tohoto muže platí stoprocentně.

Když mu papež Evžen IV., který byl z jeho fresek úplně hotový, nabídl uprázdněný post florentského arcibiskupa, odmítl. Dividendy s tím spojené ho nelákaly. „Pravé bohatství je spokojenost s málem,“ říkával. Možná v tom byla i touha ohánět se i nadále štětcem místo arcibiskupskou berlou, ale ještě více tam byla jeho pokora. „Je méně namáhavé, když člověk poslouchá druhého, neudělá tak ani tolik chyb,“ nechal se slyšet.

„Il Beato Angelico“ zněl jeho další přídomek. Skromný, prostý a pokorný mnich, v kteréžto oblasti nikterak nezaostával za svým uměleckým nadáním, jak podotkl jeho životopisec G. Vasari, zemřel při práci – během výzdoby soukromé papežovy kaple – 18. února r. 1455. Pohřben byl v chrámu Santa Maria sopra Minerva.

Přestože v širokém povědomí dávno figuroval jako blahoslavenýAngelico, oficiálnímu připsání tohoto titulu se mu dostalo až r. 1982 papežem Janem Pavlem II., který jej zároveň pasoval do role patrona umělců – confirmatur… Patronus… artem pictoriam profitentium.

Libor Rösner

3 Komentáře k "Fra Angelico (18. 2.)"

  1. david | 23.2.2016 z 14:46 |

    Třeba ho zase otevřou, až tam budou na výzvu našeho nejvyššího pontifika ubytovávat uprchlíky…

  2. Zuzana Kupková | 13.10.2016 z 13:50 |

    Je to tak, z jeho děl dýchá život a pohyb.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*