Ponořme se do latiny 35 – Shrnutí a přehled dosavadních znalostí o časování

Nyní už jsme toho řekli dost (i když zdaleka ne všechno) o slovesech, takže si v tom musíme udělat přehled. Umíme už aktivní přítomné časování pravidelných sloves (a slovesa býti-esse) jak v oznamovacím způsobu (jinými slovy: konjugaci presentu indikativu aktiva[1]) tak i v konjunktivu. Nějak tak cítíme, že k oznamovacímu způsobu patří infinitiv a imperativ. A tak si tyto tvary spolu s oznamovacím způsobem pěkně shrneme v jedné tabulce a tvary konjunktivu v druhé tabulce, která bude menší o ty tři položky infinitivu a imperativu.

Obě tabulky mají 6 řádků: první je záhlaví s připomínkami obsahu jednotlivých sloupců, další čtyři odpovídají jednotlivým časováním a poslední řádek obsahuje tvary slovesa esse. Sloupců v každé tabulce musí být nejméně sedm, aby první z nich připomínal náplň řádků a následujících šest obsahovalo postupně koncovky tří osob singuláru a tří osob plurálu. Takto s těmi sedmi sloupci vystačíme u druhé tabulky, zatím co k první je nutno přidat ještě sloupce tři: jeden pro koncovky infinitivu (ten je druhý, ještě před sloupci vztaženými k jednotlivým osobám) a dva pro imperativy (jsou na pravém konci tabulky).

Už jsme si řekli dost o přízvucích a délkách koncovek, a tak stojí za to zachytit je i v tabulkách. Přízvuky budeme vyznačovat tak, jak se v liturgických knihách vyznačují, tedy „naší českou“ čárkou. Pro délku nám tím pádem mizí možnost použít čárku, a tak ji odlišíme typem písma: dlouhá samohláska je vytištěna větším typem (Arial) a krátká menším typem (Roman) a nadto kursivou (ležatě). Pro stručnost budeme mluvit o stojatých a ležatých písmenech.

Pokud jde o přízvuk, budeme se zatím zabývat jen tím, jak figuruje v koncovkách. Pro druhý až pátý řádek (totiž pro řádky s koncovkami) platí, že když žádná slabika příslušné koncovky nemá přízvuk, pak ten přízvuk musí být před koncovkou, blízko ní, ale ne nutně na poslední slabice před koncovkou. Tím se budeme zabývat až později, pravidla jsou složitá a často si musíme polohu přízvuku zapamatovat přímo se slovíčkem. Dvě pravidla však můžeme vyslovit (a respektovat) už nyní – platí nejen pro slovesa:

• latinské slovo může mít přízvuk na druhé nebo třetí slabice od konce[2];
• je-li předposlední slabika dlouhá, padne přízvuk vždy na ni (na příklad laudámus).

Před koncovkou pravidelného slovesa je slovní kmen a ten má alespoň jednu slabiku. Z tohoto faktu a pravidla (1) plyne pro pravidelná slovesa důsledek:

• v případě, že koncovka je dvouslabičná a nepřízvučná, padne přízvuk na slabiku těsně před ní, bez ohledu na to, zda je dlouhá nebo krátká (na příklad légimus s krátkým –e–nebo scríbere s dlouým –i–); ten však nebudeme zatím vyznačovat čárkou, abychom čtenáře nesváděli na základě toho, jak je zvyklý číst v češtině, dlouhá.

Při pohledu na tu delší tabulku nám padne do očí stojaté o a naprostá absence stojatých písmen jednak v obou sloupcích pro třetí osobu a jednak v řádku s koncovkami ei-časování[3]. A kdyby to slovesu esse nekazily tvary imperativu tím svým stojatým o, absence stojatých písmen by byla i u esse. Oblasti tabulky, které neobsahují stojatá písmena, protínají tabulku jako jakési zdi a už snadno zaostříme zrak na oblasti zbývající mezi zdmi, jakási pole, složená jen z těch položek, které obsahují alespoň jedno stojaté písmeno: „Mapu“ těchto oblastí naznačujeme na připojeném prvním (větším) schématu, které si lze dobře zapamatovat. V něm jsou ty „zdi“, ukazující na krátké koncovky, jemně vyšrafovány a ta „pole“, ukazující na dlouhé koncovky, mají „cihlovou“ výplň.

Než opustíme tuto tabulku, musíme upozornit čtenáře, aby se vyvaroval důrazu na koncové dlouhé –o v první osobě singuláru a v imperativu esto a hlavně aby neprodlužoval samohlásku, na níž je sice čárka ale která je v kursivě (jde konkrétně o tvary slovesa esse, které jsou dvouslabičné: ony slovní přízvuk mít musí, a protože ho nelze dát na poslední slabiku, pak zbývá jen ta první, i když je krátká).

Nyní se obraťme k té kratší tabulce. Ta má ve sloupcích pro první osobu plurálu a pro druhou osobu singuláru i plurálu stojatá písmena odshora dolů a už nikde jinde. Takže si ji lze pamatovat mnohem snadněji než tu delší tabulku. Přiložené její schéma to potvrzuje.

A když už děláme shrnutí, tak ještě přidejme přehled nejčastějších technik tvoření záporu u sloves. Z 26. lekce už víme, jejich imperativ se nejčastěji tvoří pomocí imperativů noli resp. nolíte následovaného infinitivem. V konjunktivu figuruje nejčastěji částice ne (s dlouhým e) – viz ne timeas (neboj se), ne nos indicas (neuveď nás), což jsme poznali v 31. lekci. A v téže lekci byl příklad Domine, non sum dignus, který lze zobecnit: v indikativu se používá částice non (jiný příklad lze slyšet o druhé neděli po velikonocích ke konci evangelia, kde Kristus mluví o ovcích, „které nejsou z tohoto ovčince“: quae non sunt ex hoc ovili (neutrum ovile – ovčinec, chlév – se skloňuje jako mare – viz 20. lekce).

Evžen Kindler

[1] Když už používáme cizí – byť v latině běžné – termíny, tak se ještě naučme termín konjugace, používaný na místě českého časování; skloňování se řekne deklinace)

[2] Čtenáře, kterého napadne otázka, jak je to s jednoslabičnými slovy, upokojíme poznámkou, že jednoslabičná slovesa, jako např. sum, est, sim apod. jsou jen mezi nepravidelnými (ano, vždyť u pravidelných sloves musí být ještě alespoň jedna slabika před koncovkou) a nadto s přízvukem jednoslabičných slov je v latině patálie, v níž často rozhoduje i subjektivní rozpoložení toho, kdy vyslovuje. Z toho důvodu budeme u slovesa esse přízvuk spojený s dlouhou samohláskou vyjadřovat jen u jeho dvouslabičných tvarů.

[3] Písmen v záhlaví a v prvním sloupci si ovšem nevšímáme (omlouváme se čtenářům, kteří tuto připomínku budou považovat za polopatismus, ale jistota je jistota).