Stála Matka bolestná

„Kdož by neměl zaplakati, vida Matku Páně státi tím hořem obklíčenou, kdo by neměl litovati, kdyby chtěl považovati Máť se Synem souženou.“

Zdá se nemožným, aby se našlo byť jen jediné srdce tak tvrdé, tak nepřístupné, které by při pohledu na Bohorodičku, na Pannu Marii, onu Matku Bolestnou, nepocítilo jakési blahé, sladké pohnutí, a je-li ve smutku, bolesti, stesku, aby paprsek útěchy nepronikl do smutné duše a nerozjasnil temnou noc, jíž je obestřeno srdce. Protože Maria je Matkou – a tato vzpomínka, toto slovo „matka“ vždy v našem srdci cosi rozezvučí. Vybaví se nám drahé vzpomínky dětských, nevinných let našeho života, a s bezděčným povzdechem si uvědomíme: Ó, mezi oním „kdysi“ a „teď“ – jak velký je to rozdíl! Jak strašlivá propast rozdělila náš život! Tak jasně a blaženě náš život započal – tak temně se vyvíjel – do tak hrozné budoucnosti spěje! Jen aby tyto chvilky dojetí nebyly chvilkovou přeháňkou – aby přemohly naše srdce láskou k Ježíši a Marii – láskou, která jediná nás může upokojit, potěšit a spasit! Zda pohled na Marii neprobudí touhu po Ní, zda nerozpálí v našem srdci jiskřičku lásky k Ní? A poznáme-li, že Ona je Matkou a my Jejími dětmi, zda ona láska neukáže dítěti cestu k Matce? Ale tato cesta, krvavá a bolestná, nás zavede pod kříž – tam je naše Matka, tam je náš Spasitel! Láska k Marii probudí v našem srdci lásku k Ježíši! Úcta k Matce Boží bolestné vždycky, všude a všem přinášela a přináší útěchu a úlevu v utrpeních, pokud jen budeme chtít naše bolesti spojit s bolestmi Mariinými. Nerozdvojujme naše srdce, aby Maria trpěla pod křížem spásy a my pod křížem světa. Sjednoťme naši bolest s Její bolestí, naše srdce s jejím srdcem. Uctěme alespoň občas, uctěme i nyní krátkým rozjímáním Mariiny bolesti, a Ona neopomene přispěchat nám s pomocí ve smutku a starostech tohoto života.

Sotva Simeon vyřkl ona slova: „A tvou vlastní duší pronikne meč“ [Lk 2, 35] – ve stejném okamžiku se toto bolestné proroctví na Marii vyplnilo, v téže chvíli probodl ostrý meč Její Srdce. Celé hořké umučení naše Pána a Spasitele stanulo před zrakem Její duše – umučení Syna před očima Matky! A od této chvíle nosila Maria v srdci celou bolestnou budoucnost. Držíc Jezulátko v náručí, viděla Ho rozpjatého na tvrdém dřevu kříže, viděla ty nevinné ručičky probodené hřeby, viděla ta ústa napájená žlučí a octem, viděla tu nejsvětější hlavu krutě pobodanou trny, viděla celé to tělo od hlavy po paty zorané ranami biče, viděla tu tvář zohyzděnou plivanci, zbitou – viděla to Srdce probodené kopím a viděla tu nejsvětější krev prolitou do poslední kapky! Maria trpí – a trpí po tak dlouhou dobu, trpí neustále, neboť co by Ji bylo s to ve vidině takové budoucnosti potěšit? A přesto si nenaříká, nezoufá; Její hrůzou vzrušená duše neztrácí klid, a s mečem probodeným srdcem plní veškeré své povinnosti – protože Ona podrobila svou vůli, sjednotila ji s vůlí Boží, s vůlí svého Syna.

Ó, proč i my za podobných okolností nenásledujeme Mariina příkladu? Pokud tušíme strašnou a bolestnou budoucnost; pokud obavy a strach děsí naše srdce při pohledu na utrpení, která předvídáme: uchylme se k Marii, odhalme Jí celou bolest svého srdce – řekněme spolu s Ní a Jejím Synem: „Pane, je-li možno, ať odejde ode mne tento kalich; ale ne jak já chci, nýbrž jak Ty“ [Mt 26, 39].

Vím, že bez Tvé vůle a bez tvého vědomí se mi nic zlého stát nemůže; vím, že Tvojí vůlí není nic jiného než moje spása! Ty nejlépe víš, jakou cestou mě máš k této spáse vést; veď mě, nebudu se vytrhávat z Tvých rukou. Tys neušetřil, věčný Otče, svého Syna, Jeho Matku; a já hříšník bych chtěl být prost veškerého protivenství? Chci tedy trpět, jestli Ty chceš, abych trpěl; ale prosím Tě, abych netrpěl naprázdno; prosím Tě o sílu a podrobení se Tvojí vůli vždycky a všude a ve všem. Tvoje Matka nechť mi u Tebe vyprosí tuto milost. Maria pro mne bude příkladem v utrpení. Maria bude mojí útěchou a úlevou, ať se Maria od této chvíle stane mou ochránkyní v životě i ve smrti; ať mě Maria vede k Tobě. Ó Matko Bolestná, oroduj za nás!

Maria bez odkladu, bez výmluv, bez váhání – jen co vidí hrozící nebezpečenství – aby neztratila svého Syna, aby neztratila svůj poklad, aby neztratila Ježíše, opouští domov, kraj, známé, opouští vše, co má – v pozdním ročním období, uprostřed chladné noci, pouze pod ochranou již staršího sv. Josefa – nehledíc na strasti a nebezpečí cesty, spěchá, utíká do dalekých, neznámých, modlářských zemí. Avšak bolestnější než všechny tyto obtíže a smutky byla pro Marii příčina, důvod onoho útěku. Vidí to Jezulátko, svého Syna, svého Boha, pronásledované, štvané lidmi od první chvíle Jeho života. Sestoupil s nebe na zem, přijal lidské tělo a celou ubohost lidské přirozenosti – a lidé, kterým nikdy nic zlého neučinil, Mu chtějí učinit vše zlé!

Přišel, aby spasil svět – a svět Ho odmítá, odstrkuje. Přišel, aby přemohl smrt – a lidé Mu chtějí vzít život. Přišel, aby vykoupil ztracený lidský rod – a lidé Ho nutní k útěku. Svět Jej pronásledoval od kolébky a nepřestal, dokud Ho nepřibil na kříž!

Maria všechno opouští, aby neztratila Ježíše; my opouštíme Ježíše, abychom neztratili svět. Maria s Ježíšem utíkají před světem; my za světem utíkáme před Ježíšem. Ach, nejenže neutíkáme před tím vším, co nás připravuje o klid svědomí, milost posvěcující, naši duši – ale sami k tomu vyhledáváme příležitost, sami záměrně, dobrovolně, se vší veselostí srdce se zaplétáme do osidel nastražených k naší záhubě! Chceme se zbavit naší nevinnosti, chceme co nejrychleji setřást milost Boží s naší duše jako jakési nesnesitelné břemeno. A slovo anděla k sv. Josefovi: Pojď! [Mt 2, 20] Kolikrát zaznělo v naší duši! A kolikrát oním andělem bylo naše svědomí! Uteč od té osoby, která ti chce vyrvat víru; uteč z toho domu, na němž viditelně leží Boží prokletí; uteč od těch zájmů ubližujících tvým bližním; uteč od té společnosti, kde zaznívá rouhání a Bůh bývá urážen; uteč od toho všeho, co se pro tebe může stát příčinou pádu, neboť kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm [Sir 3, 27]. Bůh neříká: kdo se nachází – donucen okolnostmi, navzdory své vůli – v nebezpečí; ale: kdo miluje nebezpečí a vyhledává ho.

Pro Marii byl onen útěk bolestný; bolestný může být i pro tebe. Ale měla Maria útěchu, jelikož měla u sebe Ježíše – a také ty můžeš mít podobnou útěchu. Pokud odmítneš příležitosti k hříchu, pokud odmítneš svět, který nosíš ve svém srdci – Ježíš bude s tebou! Žij ve stavu, do nějž tě Bůh povolal, plň svoje povinnosti: miluj lidi, čiň jim dobře, nakolik můžeš – ale nadevše miluj Ježíše. V bolestech, pokušeních, nebezpečenstvích, kdy ti hrozí pád, neutíkej od Ježíše a Marie ke světu, nýbrž od světa pod ochranu Ježíše a Marie. Nechť se ti Ježíš a Maria stanou druhy na tvé pozemské pouti. Připoj se k nim sám, připoj se s celou svojí rodinou, abys celou tu životní pouť se svatou Rodinou, Ježíšem, Marií a Josefem, mohl projít a zakončit.

Jen jednou čteme v Mariině životě, že lítost a vnitřní bolest navenek odhalila slovem: „Synu, proč jsi nám to učinil? Hle, tvůj otec a já s bolestí jsme tě hledali“ [Lk 2, 48]. A ta, jež mlčky hleděla na muka svého Syna a mlčíc pila z kalicha utrpení, nemůže s mlčením snést bolest, kterou pocítila při ztrátě svého Syna!

My však jednáme opačně. Sebemenší ztráta, ať už majetku, na zdraví, či slávě, ztráta někdy i těch nejhanebnějších věcí, nás vede k brblání, zoufalství, stížnostem, naříkání a hněvu; ale když ztratíme Ježíše a jeho milost, to nás málo zajímá, tak je nám lhostejno! Ach, my ztrácíme Ježíše jen proto, že sami chceme a toužíme Ho ztratit. My Ho sami nutíme, aby se svými milostmi opustil naše srdce, v němž si tak láskyplně učinil obydlí. Odejdi, Ježíši, z mého srdce! Odejdi, pokorný Ježíši, protože moje hrdost a pýcha se s tebou nesmíří; odejdi, Panno čisté lásky, protože nečistá láska obsadila toto srdce; odejdi, Ježíši, Králi pokoje a milosrdenství, protože pomsta, nenávist nemůže spolu s Tebou přebývat v jednom srdci. Tys životem mojí duše, a proto odejdi, neboť ona chce žít v smrti a prokletí.

Maria neměla klidu, dokud nezískala zpět svého Syna; my nemáme klidu, dokud Ho neztratíme. Maria hledala Ježíše – nás hledá Ježíš, On o sobě praví: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, já vás občerstvím“ [Mt 11, 28]. On o sobě říká: „Hle, stojím u dveří a tluku“ [Zjev 3, 20]. Stojím u dveří tvého srdce a tluku – stojím jako žebrák prosící o almužnu, já Pán nebes a země; stojím jako viník prosící o smilování, já Soudce živých i mrtvých; stojím jako opuštěný prosící o radu, já Moudrost nekonečná; stojím jako nemocný prosící o vyléčení, já Dárce života věčného. Tluku na tvé srdce vnuknutím, slovem, napomenutím, příkladem – křížem! Ach, vše naprázdno! Abychom jednou poznali své zaslepení! – A jak jsme ve smíchu a radosti ztratili Ježíše a Jeho milost, abychom Ho v lítosti a slzách mohli získat zpět! Vezměme si za průvodkyni Marii hledající svého ztraceného Syna: Ona nám ukáže cestu, kde – Ona nás naučí, jak – můžeme najít ztracenou milost!

Ó, jak veliká byla bolest Mariina během hořkého umučení Jejího Syna, když uslyšela ten hlas vyvoleného národa: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ [Jan 19, 6] Ukřižuj od věků očekávaného Spasitele světa – ukřižuj Toho, který nám nic zlého neučinil, který procházel vesnicemi a městečky, všude dobře čině [Skut 10, 38], který uzdravoval naše nemocné, křísil zemřelé, hříchy odpouštěl; ukřižuj Ho, a krev Jeho na nás i na naše děti!… [Mt 27, 25]

Ó, i dnes slyší Maria tato slova nových Kristových křižovatelů , a když je možná neopakovala ústa, tak jistě nejednou naše skutky; sami jsme možná svolávali Jeho krev ke svému prokletí a neštěstí. Ó Maria! Jakou bolest lze srovnat s bolestí tvojí [Pláč 1, 12], kdy jsi uprostřed rozzuřeného davu prahnoucího po nevinné krvi spatřila svého Syna, jak klesá pod křížem, v té trnové koruně vlastní krví zbroceného! A ten bolestný pohled, ó, zda se tak často neskýtá i dnes tvému srdci!? Ach, zda v davu dnešních nepřátel nevidíš Ježíše nesoucího svůj kříž – kříž daleko bolestnější, než byl ten, jež Mu zhotovili židé? Zda v tom davu nevidíš třeba i nás, kterak v našich srdcích připravujeme mučicí nástroje pro ukřižování našeho Boha? Ach, i dnes je náš Spasitel oním nejsladším Beránkem vedeným na porážku [Iz 53, 7]; dnes je kalvárskou horou celý svět, neboť není místa, není hodiny, kdy by lidé nekřižovali Boha svými hříchy, nezneuctívali Jeho nejsvětější krev! Křižujeme Ho každým svým smyslem, každou žádostivostí myšlenky a srdce; křižujeme Ho kvůli nedostatku lásky v našem bližním, a křižujeme Ho nejbolestivěji naší nevírou, a voláme posměšně: „Sestup s kříže, a my v Tebe uvěříme…“ [Mt 27, 42] Ó, Ježíši! Ne, nesestupuj, neboť jakmile sestoupíš s kříže, jsem ztracen! Ach, dokud Tě vidím na kříži, neztrácím svou naději. Pro mě, pro mě ty rozpjaté paže; ke mně se sklání ta hlava; ku smytí mých hříchů vyvěrá ta krev zpod trnů; pro oživení mého srdce tryská ten živý pramen z tvého Srdce! Ale jestliže tě neuzřím na kříži, kam mám jít? Sestoupíš-li s kříže – a Matka od kříže ustoupí, a s Ní moje poslední naděje! Ó, ne – nesestupuj s kříže, spíše mne pod svůj kříž přitáhni, abych tam mezi tvou Matkou a milovaným učedníkem mohl s Tebou zvolat: „Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého!“ [Lk 23, 46]

Dvě Srdce přibitá na jeden kříž – dvě oběti na jednom oltáři! My ale, honíce se po všech cestách za štěstím a rozkoší, utíkáme od utrpení a bolesti; avšak vyznejme upřímně: čím je náš život, ne-li neustálým trápením a nepokojem – přechodem z kříže na kříž? Dnes na kříži pýchy a hrdosti, která nás sužuje a trápí; zítra na kříži neřesti, která zabíjí naši duši i tělo. Dnes sebeláska – zítra láska světa, tito dva popravčí se spolu rvou o kořist! Je pravdou, že svět, vysmívaje se nám samým i našim bolestem, podává nám k ústům kalich ochucený otrávenou sladkostí; ale ona sladkost, jakmile ji ochutnáme, se mění v trpkost. Ach, proč znaveni, zmučeni, přesyceni, znuděni světem, nepociťujíce již v sobě ani sil k dalšímu boji, ani povzbuzení k další útěše, nechceme tento prokletý kříž vyměnit za požehnaný, pod kterým na nás čeká naše Matka, aby nás potěšila, otřela naše slzy – na kterém nás Spasitel s celou svou láskou a slitovností volá a vábí k sobě? S kříže světa sestoupíme do hrobu věčné smrti – s kříže spásy půjdeme do příbytků života věčného! Ó, vzpomeňme si jen na celý náš uplynulý život; kolik jsme toho vytrpěli! A ta všechna utrpení byla oním jalovým zrnem hozeným na nivu našeho života, které nepřineslo a nepřinese žádného užitku. Vzpomeňme si, kolik slzí jsme v životě prolili; ale tyto slzy se staly mrtvým jezerem, z kterého nepoteče pramen živé vody, protože ne pro Boha, ne s Bohem, nýbrž pro svět a se světem jsme trpěli a plakali. Ó, jinak chápala bolest Maria, a proto se nevyhýbala tomu strašnému pohledu na svého Syna umírajícího na kříži! Věděla totiž, že pokud onen pohled zraní, tak také zahojí Její srdce. Proč také my nejdeme se svojí bolestí ke kříži? Raději neseme kříž sami než s Ježíšem a Marií. Ó, raději v bolesti obraťme oči ke krucifixu, a oko za sebou potáhne srdce a my zvoláme: „Pro svou smrt a svaté rány, Kriste požehnaný, smiluj se nad námi!“

Ukončil nejsladší Spasitel na kříži své bolesti. – Ach! Ale Tvoje bolesti, Maria, neskončily se smrtí Tvého Syna. Šestý meč předpovězený Simeonem byl pro Tebe přichystán! Kalich hněvu věčného Otce se vylil na hlavu Tvého Syna, avšak kalich hořkosti pro Tebe nebyl ještě vyprázdněn. Ustaly bolesti Syna, ale neustaly bolesti Matky. Maria stojí pod křížem a vidí vztyčené kopí Longina, namířené na to nejsvětější Srdce, které již přestalo tlouct. Ještě tato rána Srdce, ještě bylo zapotřebí té poslední krve k završení díla našeho vykoupení. A prorazilo kopí to Srdce a otevřelo proud krve a vody; a prorazilo kopí Srdce a mořem bolesti zaplavilo Její duši!

Den smrti Bohočlověka byl dnem našeho narození. Mariiny bolesti se staly počátkem našich radostí. Tajemný závoj se odkrývá – naplňuje se proroctví – nejasné obrysy ustupují pravdě. Veškerá naše moudrost, veškerá naše pravda, veškeré naše štěstí jsou přibity ke kříži. Pokud žijíce v omylu a nevěře pohrdneme křížem – zahyneme! Budeme se jako tonoucí chytat slabých stébel podél břehu, ale každé z nich nás zradí, dokud se srdcem a duší, citem a rozumem nechytíme kříže, kotvy naší spásy. Ono kopí pro nás probodlo dvě srdce. Srdce Mariino a Srdce Ježíšovo jsou útočištěm našeho srdce, tolikráte zrazeného, zklamaného světem, který nás nejednou bičoval utrhačnými jazyky, korunoval trním soužení a výčitek svědomí, napojil žlučí a octem medem ochucených tělesných rozkoší, oděl do hadrů jalové lidské moudrosti, dal nám slabounkou třtinu cti do ruky – a strhav z nás šaty nevinnosti, nás od klamu ke klamu, od propasti do propasti vodil.

Svět mi vzal víru, vzal lásku, vyrval mi naději – vyrval mi mou Matku! Vrátím se k Tobě, vrátí se dítě k Matce, nehledíc na zlořečení světa. Možná je již blízko hodina mé smrti; ach, budu-li žít bez Tebe, bez Tebe budu umírat! A jestliže bez Tebe zemřu – kdo se za mne přimluví, kdo se za mne přimluví u strašlivého soudu mého Boha?! Proto, ó Maria, do rány Tvého Srdce vkládám své srdce, abys je uchovávala na věky.

Maria neodchází od kříže, dokud na něm vidí rozpjaté mrtvé tělo Syna. Dívá se, jak Josef z Arimatie a Nikodém toto tělo s kříže, s toho lože bolesti sundávají. Lidé způsobili poslední bolest – lidé prokazují poslední službu lásky svému Bohu. A krvavé, bolestné divadlo na kalvárské hoře skončilo – ale každým dnem ho bohužel ještě bolestněji obnovují ti, kdož hříchy znovu křižují svého Spasitele: znovu Ho křižují a v posměch vydávají [Žid 6, 6], jak praví sv. Pavel. Neboť obnovujíce příčinu hořkého Spasitelova utrpení, obnovujeme tím i důsledky. Jaký je však rozdíl mezi oním dvojím ukřižováním? Na první šel Spasitel s radostí a toužebně: „Velmi jsem toužil“ [Lk 22, 15]; ale na kříž, který Mu zhotovují naše hříchy, musí s odporem a bolestí vystupovat! Protože na první šel pro spásu naší duše, na druhý Ho nutíme, aby šel ku našemu zavržení. Židé k tvrdému dřevu, jen jednou – a my tolikrát do tvrdšího nade všechna dřeva našeho srdce Ho přibíjíme! A křižujíce Syna obnovujeme všechny bolesti naší Matky; probodáváme to Srdce, které jediné se nás může, chce a touží zastat před hněvem Boží spravedlnosti.

A bylo tělo Ježíšovo složeno do hrobu ve skále vytesaného! Ach, zda tímto hrobem není naše srdce tvrdší než skála? Do něj skládáme nehodným svatým přijímáním ono Tělo, ne mrtvé, ale živé, s duší, božstvím a lidstvím sjednocené; bojme se, aby z toho hrobu našeho srdce nepovstal Bůh na nás soud! Ó, je načase, načase, abychom vstali do života milosti a usmířili našeho Boha. Je načase, aby naše obrácení už konečně bylo silné, odhodlané a opravdové, a ne jako shnilotina svítící leskem předstíraných ctností a citů, kterými lze snad oklamat lidi, ale nikoliv Boha. Je načase smýt slzami lítosti špínu naší duše a vyhodit ze srdce to smetí hříchů; aby se srdce, které bylo hrobem milosti, od nynějška stalo hrobem hříchu a pevným sjednocením se se Srdcem Ježíše a Marie začalo žít novým životem, jenž by se stal počátkem života věčného. Amen.

P. Karol Antoniewicz SJ

 

Převzato z Rekolekcje z Matką Bożą. Sandomierz 2011.
Přeložil Adam Podborský.

Vyšlo v Te Deum 1/2016.

 

P. Karol Bołoz Antoniewicz SJ (6. 11. 1807 – 14. 11. 1852) byl významný polský kazatel a básník arménského původu. Výrazně se také věnoval charitativní činnosti. Zemřel na následky cholery, kterou se nakazil, když pomáhal nemocným.