Manželé Callovi měli to, čemuž dnes někteří říkají „králičí syndrom“. Měli totiž devět dětí a druhým z nich byl ten, kterého jim r. 1921 na svůj svátek nadělil sv. Mikuláš. Zároveň byli chudí, přitom však vysoce ctnostní a bohabojní.
Marcel musel už ve dvanácti letech do práce, peněz nebylo nazbyt a každý frank se hodil. Stal se proto pomocníkem sazeče v tiskárně. Tam ale neměl na růžích ustláno, starší fachmani měli z jeho citlivosti a zbožnosti povyražení, snažili se jej zasvěcovat do tajů pravého života, jak sami říkali – ovoce Francouzské revoluce bylo v zemi svého původu stále čerstvé. Marcel se vábení „starších a zkušenějších“ vyhýbal, posměšně mu proto říkali „Jezulátko“. Místo aby se rděl a byl jak oni, odevzdal se zásvětnou modlitbou Panně Marii. A Matka své dítě vzala pod ochranu svou.
Zapsal se do skauta, v rodné remešské farnosti se připojil k eucharistické družině mladých s mottem „Modli se, přijímej Krista v rucharistii, přinášej oběti a buď apoštolem“. Ve čtrnácti se pak stal jocistou (JOC – Jeunesse Ouvrière Chrétienne aneb Hnutí křesť. dělnické mládeže, založené belgickým knězem P. J. Cardijnem). Bylo to v době, kdy toto hnutí ještě nezasáhla morová hlíza modernismu. Šlo zde zhruba o to vidět svět, jaký je, uvažovat, čím mohu já přispět k jeho zlepšení a podle toho jednat. Musel se sice vzdát vůdcovství ve skautu, ale ochotně to obětoval vlastní formaci, aby mohl svědčit o Kristu mezi svými kolegy. Studoval i řadu materiálů z oblasti katolického sociálního učení. Stal se jakýmsi nepsaným vůdcem remešských mladých a vůdčí osobností Katolické akce, sám napsal brožurku „Jak musí být člověk apoštolem“.
Ve dvaceti si začal více než kdy předtím všímat, že do kostela chodí i jedno šikovné děvče jménem Margueritta Derniauxová. Za rok sebral odvahu a konečně se staženým hrdlem vyhrkl: „Je t’aime“. A co na to ona? Lapidárně řečeno – nebylo jí to nepříjemné. Dohodli se na tom, že budou denně chodit na mši a denně se spolu budou modlit za svou budoucí rodinu. Slíbili se zachování čistoty, poprvé se políbili po čtyřech měsících. „Věděl jsem, že musím čekat na pravou lásku. Člověk by měl své srdce zdokonalovat, než ho dá tomu, koho mu vybral sám Ježíš,“ svěřil se později kamarádům, „láska je přece čistá a vznešená.“
To už ale zuřila válka a i v zemi galského kohouta začalo být trudno, neveselo. R. 1943 při spojeneckém bombardování Remeše vyhrabával Marcel ze sutin znetvořené tělo své sestry. Poznal ji jen podle boty, která čouhala z pod hromady trosek. Pár dní nato mu bylo sděleno, že je nasazen na nucené práce. Sice chtěl převozu do „Reichu“ předejít útěkem, ale bylo mu jasné, že by tím ohrozil životy příbuzných i své Marge. „Půjdu, ne ovšem jako dělník, ale jako misionář,“ pronesl den před odjezdem. Už tak dost kruté loučení na remešském nádraží znásobila jeho milovaná prorockými slovy: „Ty budeš mučedník.“ „Ne, toto si já nezasloužím,“ opáčil on.
Se stovkami svých vrstevníků přibyl do durynského městečka Zella-Melhis, kde stál u pásu ve fabrice na rakety. V pracovním táboře to pochopitelně neměl lehké. Desetihodinové šichty, mizerné jídlo, snad jen jistá volnost pohybu v rámci tábora byla pozitivem. Marcel Callo to těžce nesl. Deprese, nechutenství, stesk po snoubence, úbytek sil. První měsíce nežil ničím jiným než strádáním – duchovním i tělesným. Povzbudilo ho, až když se jeden z kněží uvolil sloužit v baráku mši sv. „Pán zareagoval a dal mi pochopit, že si nesmím zoufat, ale žít pro své nové přátele. A najednou se všechna ta dávná radost vrátila,“ psal své milé.
Povedlo se mu dát dohromady komunitu mladých mužů, kteří se spolu stravovali, modlili se, účastnili se mší sv. Avšak nešlo jen o obyčejné scházení a klábosení o ničem. Mělo to takovou úroveň, takový ohlas, že mu poslal osobní dopis sám pařížský arcibiskup Suhard: „Děkuji Vám za dobro, jež konáte mezi svými přáteli. Žehnám Vaší práci a modlím se za Vás.“ Když to věděl pařížský arcibiskup, byl by div, kdyby to nevěděli vždy skvěle informovaní Němci. Dne 19. 3. 1944 ho zatkli, byl obviněn z toho, že je „až příliš katolický“. S pouty na rukou putoval nejprve do vězení v městě Gotha. Z vězení ještě poslal bratru, který byl nedávno vysvěcen na kněze, dopis: „Jeane, mám štěstí, že mám v Kristu Přítele, který mě ani na okamžik neopustí, který mě podpírá a těší. S Ním se opravdu dá vydržet úplně vše, i tyto strašivé hodiny plné utrpení. Jsem Mu vděčný za to, že mi vybral cestu, po níž kráčím.“
A ani Matka Boží nezapomínala na své „Jezulátko“. V den Panny Marie Karmelské, tj. 16. 7. 1944, mu kdosi potají přinesl svátostného Krista. Bylo to jeho poslední svaté přijímání v životě.
Z Gothy byl převezen do koncentračních táborů Flossenburg a Mautthausen. Tam trpěl těžkou úplavicí, žaludečními problémy a depresemi, podle spoluvězňů však vše snášel s velkou trpělivostí a byl to naopak on, kdo byl duchovní oporou ostatních.
19. 3. 1945, na den přesně rok po svém zatčení, se naposledy probouzel do nového dne. Úplavicí byl vysílený natolik, že měl velký problém použít latrínu. Pomohl mu jistý plukovník Tibodo, který ho na ni odnesl a poté i zpět na pryčnu. Tam už na něj čekal sv. Josef, patron dobré smrti. Na jeho svátek opustil Marcel Callo slzavé údolí tohoto světa. „Měl pohled světce. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl nikoho, kdo by se tak na mne díval,“ pronesl po letech Tibodo.
Byl 4. říjen roku 1987. Na svatopetrském náměstí prohlásil papež Jan Pavel II. Marcela Calla blahoslaveným. Potvrdil tak jeho ctnostný život, život čisté partnerské lásky, život mučedníka pro víru, který musel odejít z tohoto světa, neboť byl „až příliš katolický“. Slavnostní mše sv. se zúčastnila i jeho dávná láska – Margueritta. Nikdy se nevdala, zůstala svému Marcelovi věrná až do své smrti v r. 1997.
Libor Rösner
Přidej komentář jako první k "Marcel Callo (19. března)"