Aby někdo porozuměl indoevropskému jazyku, musí začít od přítomného času (presentu). Čtenář to patrně ví, ale přesto je asi zklamán, že se zatím nesetkal s mnoha příklady z evangelií, protože od tohoto kursu očekává, že právě evangeliu v první řadě porozumí. Zatím jsme se totiž nedostali k minulému času a ten ovšem v evangeliích převládá. A pokud čtenář ví, že imperfektum je minulý čas, pak možná čte nadpis této lekce s potěšením, že se už konečně k evangeliím přiblížíme. Musíme ho však zklamat. Imperfektum je totiž vyprávěcí čas o něčem, co bez znatelných následků probíhalo v minulosti. A děje v evangeliích popisované mají většinou důsledky, na což má latina jiný minulý čas, tzv. perfektum. Ten se však tvoří podle pravidel tak odlišných od présentu, že s ním musíme ještě počkat, zatím co imperfektum se naučíme odvodit z dosavadních znalostí takřka okamžitě.
Poněkud zjednodušeným způsobem lze říci, že oznamovací imperfektum vytvoříme tak, že vezmeme nám už známý infinitiv, odstraníme koncovku –re a nahradíme ji koncovkou odpovídající příslušné osobě a číslu, které známe z a-časování, a před ní ještě vložíme –b–. A tu samohlásku před odstraněným –re prodloužíme, i když není „drzá“. Např. prosil resp. modlil se se tedy řekne orábat (orá-re>orá-b-at), viděli jsme se řekne videbámus (vidé-re>vide-b-ámus) a psali se řekne scribébant (scribe-re>scribé-b-ant). Např. sekvence Stabat Mater začíná imperfektem stábat (stála) odvozeným od stáre (státi).
Uvedená sekvence obsahuje ještě imperfektum pendébat (od pendere, viset) hned v první strofě a dále ve čtvrté strofě maerébat (od maerére, lkát, naříkat,…), dolébat (od dolére, plakat) a vidébat (od nám už známého vidére). Na svátek Sedmibolestné Panny Marie se po této sekvenci čte z evangelia sv. Jana úryvek začínající Stábant juxta Crucem… (Stály vedle Kříže…) s 3. osobou plurálu. Pro budoucnost si zapamatujme předložku juxta (vedle, poblíž…) a to, že se pojí s akusativem.
Instruktivní příklad nám nabízí sobota po druhé postní neděli, kdy se v evangeliu čte známé podobenství o marnotratném synovi. Na konci nabádá otec staršího syna, že se měl radovat z návratu svého bratra a tento úryvek je vzorem pro poněkud pozměněný text Communia pro týž den. Je při tom použito neosobní vazby s infinitivem (viz lekce 26) oportet te gaudere, doslova (je) třeba ti[1] radovat se (lépe česky, tj. bez infinitivní zkratky: je třeba, aby ses radoval, nebo opisem jako v Schallerově misálku: musíš se radovat). Takto, tedy v présentu, to bylo upraveno pro zpěv Communia, zatím co vzor z evangelia je gaudére oportébat, tedy v imperfektu (radovat se bylo třeba).
Výše jsme psali cosi o „poněkud zjednodušeném způsobu“, a teď to musíme vysvětlit. Ano, popsaná pravidla musíme zpřesnit, a to jednak pro i-časování a jednak pro první osobu singuláru. Ta se v případě imperfekta netvoří připojením –o, nýbrž připojením –am, přesto že nejde o konjunktiv. Takže např. prosil jsem se řekne orábam, viděl jsem se řekne vidébam a psal jsem se řekne scribébam. Několik příkladů nabízí žalm 141 (dle Vulgáty), zpívaný na příklad při pátečních nešporách, při nešporách před večerními obřady na Bílou sobotu a při kompletáři v den památky zemřelých 2. listopadu: 4. verš začíná slovy In via hac, qua ambulábam (po cestě té, kterou jsem kráčel) a začátek 5. verše zní Considerábam ad dexteram et vidébam (pozoroval jsem vpravo a viděl jsem).
A pokud jde o druhé zpřesnění, které se týká i-časování, tak tam se před vložené –b– ještě ve všech osobách i v obou číslech vloží –e– (vždy dlouhé); dlouhé –i–, které bychom tam očekávali analogicky k ostatním časováním, se tedy změní na –ie– s krátkým –i– a dlouhým –e–, takže např. slyšeli jsme se řekne audiebámus (audíre>audi-eb-ámus) a přicházel jsem je latinsky veniébam (veníre>veni-eb-am). Tak na svátek sv. Marty 29. července se v Lukášově evangeliu (kap. 10) vypráví o té populární neshodě mezi „pečlivou Martou“ a její sestrou Marií, která si sedla u Kristových nohou a poslouchala slovo jeho – latinsky audiébat verbum illius (přesně vzato, illius znamená onoho, ale to nechme na později). A totéž sloveso, avšak v první osobě singuláru (viz předešlý odstavec) je ve 14. verši žalmu 37 (dle Vulgáty) zpívaném v druhém nokturnu během tzv. temných hodinek na Velký pátek (a též v terciích v den památky zemřelých 2. listopadu): Ego autem tamquam surdus non audiébam, slovo za slovem: Já však jako hluchý jsem neslyšel. Brzy na začátku pašijí podle sv. Jana čtených na Velký pátek slyšíme Sciébat autem et Judas … locum (kap. 18, verš 2), česky Znal pak i Jidáš … (to) místo, kde sciébat je imperfektum slovesa scíre, česky vědět nebo znát.
A když už jsme u pašijí sv. Jana, tak nepatrně dál (ve verši 5) se líčí i zatčení Krista, v němž vystupoval také Jidáš, který, když pochopy ke Kristu přivedl, stál tam sice jakoby nic, ale ve skutečnosti Krista zrazoval: Stabat autem et Judas, qui tradébat[2] eum, cum ipsis, doslova stál pak i Jidáš, který ho zrazoval, s oněmi[3] (totiž vojáky); imperfekta říkají, že tehdy tam Jidáš stál a teď už nestojí a tehdy probíhala fáze Jidášovy zrady, která začala již před tím a skončila až Jidášovou sebevraždou. A když pak se líčí Petrovo selhání v Annášově domě, ve verši 18. čteme Stábant autem servi et ministri, tj. Stáli pak sluhové a služebníci[4], totiž stáli tam už když Petr vstoupil a ještě chvíli tam určitě stáli i potom.
O nedělích po Zjevení Páně, počínaje tou třetí, se v Communiu zpívá Mirabantur omnes de his, quæ procedébant de ore Dei, doslova Divili se všichni z těch, která vycházela z úst Boha. Jde o popis děje, který probíhal v době, když Ježíš kázal v nazaretské synagoze, a po ní (Luk., 4, 22), tedy použití imperfekta je příkladné. O první části tohoto souvětí se dozvíme v lekci 39, zde poznáváme sloveso procedébant, které známe už z 25. a 30. lekce, tedy vycházeli, vycházely, vycházela.
Nesmíme zapomenout na imperfektum slovesa esse. To se tvoří pravidelně, dokonce také koncovkami –am, –as, –at atd. jako u pravidelných sloves, ale ne přidáváním –b– k infinitivu okleštěnému o koncovku, nýbrž přidáváním uvedených koncovek k úplně jinému kmeni er–: časujeme eram, eras, erat, erámus, erátis, erant. Tak např. erat slyšíme vícekrát na začátku posledního evangelia (nechť si to čtenář sám probere). Stojí dále za to si prohlédnout první proroctví čtené na Bílou Sobotu (o stvoření světa z první knihy Mojžíšovy). Hned druhá věta zní Terra autem erat inanis et vacua et tenebrae erant super faciem abyssi (doslova: Země však byla pustá a prázdná a stíny byly nad tváří propasti) obsahuje dva tvary – erat (byla, totiž Země) a erant (byly, totiž stíny) – imperfekta slovesa esse. Podobně v evangeliu čteném na sobotu před Květnou nedělí Testimonium ergo perhibébat turba quae erat cum eo, česky Svědectví tedy vydal zástup, který byl s ním – perhibébat je také imperfektum, a to od perhibére, které podléhá e-časování a znamená tvrdit, poskytovat apod.; testimonium (neutrum) je svědectví, turba (pozor, na rozdíl od češtiny femininum!) je zástup a quae je zájmeno odpovídající českému která (stejně jako v češtině vztažné i tázací, ženského rodu – zapamatujme si ho). A kousek dál je text Erant autem quidem gentiles, česky Byli pak totiž pohané – gentilis, původně přídavné jméno, znamená příslušník daného národa, u křesťanů pak (hlavně v plurálu) pohan. Dvojí erant potkáváme v epištole o seslání Ducha Svatého čtené na Hod Boží svatodušní: hned v první větě je erant omnes … in eodem loco (byli všichni…na onom místě) a poněkud dál je ubi erant sedentes (doslova: kde byli sedící)[5]. Jiný příklad je v evangeliu čteném na třetí adventní neděli, kde se píše, že ti, kdo se ptali sv. Jana Křtitele, byli z fariseů; doslova: Erant ex Pharisaeis. A s druhou osobou plurálu se setkáváme ke konci epištoly čtené o třetí neděli postní, kde sv. Pavel píše Efesanům: Erátis enim aliquando tenebrae, česky Byli jste totiž někdy tmou[6].
Konjunktiv imperfekta se způsobem popsaným v této lekci netvoří, dozvíme se o něm až ve 41. lekci. Sdělujeme však potěšující zprávu, že podle zde popsaných pravidel se tvoří i pasivní imperfektum, jak tu a tam naznačíme v následujících lekcích.
Evžen Kindler
[1] Přesně vzato, je latinské te – jak už víme – akusativ, s nímž se pojí latinské oportet na rozdíl od českého ekvivalentu je (ti, mi, nám,…) třeba, přísluší (ti, nám, jemu…).
[2] tradere, česky zanechávat, zrazovat, vydávat (všanc),… podléhá ei-časování
[3] ipsis je ablativ od ukazovacího zájmena v plurálu, významem nejbližší českému oněmi nebo tamtěmi.
[4] ministri se někdy dle kontextu překládá jako pochopové.
[5] Bylo by vhodné si zapamatovat, že eodem je složenina z ablativu ukazovacího zájmena eo a částice –dem, která vystupuje ve všech pádech a odpovídá našemu –týž. S eo se příště setkáme v lekci 41.
[6] Tenebrae je plurál od hypotetického tenebra (a-skloňování), který se ustálil pro význam, pro který máme český ekvivalent tma v singuláru (porovnejme s českými podstatnými jmény pomnožnými, jako např. ústa, housle, kamna).
Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 36 – Imperfektum"