Ponořme se do latiny 38 – Pasivum: místo zvratného zájmena a první osoba

V češtině je zvratné zájmeno se. To do jisté míry supluje význam trpného rodu, např. staví se silnice lze snadno chápat jako je stavěna silnice, výrok přináší se moučník  je významem stejné jako je přinášen moučník, výrok dveře se otvírají zevnitř říká totéž jako dveře jsou otvírány zevnitř a vypilo se mnoho vína říká totéž jako bylo vypito mnoho vína. Tento princip lze rozšířit i na jiná použití zájmena se, totiž tam, kde pasivum zní šroubovaně avšak přesto srozumitelně; na příklad myje se lze chápat jako je myt (totiž sám sebou), větev se ohnula lze chápat jako větev byla ohnuta (při čemž nás nezajímá, kdo či co ji ohnulo). A tak to velmi často dělá i latina. Čtenář si asi už v minulé lekci všimnul, že v Modlitbě Páně jsme až téměř puntičkářsky vyjádřili sanctificétur českým pasivem nechť je posvěceno, přestože se běžně modlíme posvěť se. Totéž platí pro příklad s dirigátur, který lze přeložit Nechť se orientuje má modlitba… A ještě jeden příklad: vlastníci Schallerova misálku často spatří za textem evangelia poznámku Et dicitur Credo (doslovně: A je říkáno Věřím), přeloženou jako Říká se Věřím; ano, úvodní spojka a je vynechána a pasivum je zaměněno za v češtině přirozené zvratné sloveso. V 37. lekci jsme si všimli imperfektních tvarů slovesa esse v druhé větě prvního proroctví čteného na Bílou Sobotu. Hned následující věta zní Et Spiritus Dei ferebátur super aquas, což lze s právě získanými znalostmi o zvratných slovesech doslovně přeložit jako A Duch Boha se nesl nad vodami, kde ferebátur je třetí osoba pasiva imperfekta slovesa ferre, tj. nésti (to sloveso je sice nepravidelné, ale imperfektum tvoří pravidelně).

Latina má sice i jiné možnosti pro vyjádření zvratných sloves, avšak ty jsou velmi řídké – viz např. Si ego glorifico meipsum (jestliže se oslavuji, doslova: jestliže já oslavuji sám sebe) a Jesus autem abscondit se (Ježíš však se skryl – v liturgických textech častá částice autem je blízká našim však nebo pak[1]) z evangelia pro Smrtelnou neděli. Takže raději pokračujme v latinské gramatice a přistupme v rámci pasiva k první osobě, nejprve plurálu. Aktivum má koncovku –mus a v pasivu se do ní „vnutí“ charakteristické –r–  tak, že nahradí koncové –s; dostáváme tedy koncovku –mur. Na příklad v mešním kánonu, po proměňování, krátce před vzpomínkou na mrtvé, je věta ut … omni benedictione caelesti et gratia repleámur, v češtině abychom … vším požehnáním nebeským a milostí[2] byli naplněni. Už od 25. lekce víme, že replére (naplniti) podléhá e-časování, takže repleámus by byl konjunktiv naplňme, a proto repleámur je konjunktiv pasiva. Při udílení popelce na Popeleční středu se zpívá antifona Immutémur habitu, doslova Změňme se oblečením, znamenající, jak dál antifona říká, změňme oblečení za kající žíněný oblek (immutémur je konjunktiv slovesa podléhajícího a-časování, habitus, znamenající oblek, stav, vzezření apod., podléhá u-skloňování – viz lekce 16). S indikativem se setkáváme např. o čtvrté neděli postní, kde je v oraci slovo affligimur znamenající jsme trápeni, sužováni od slovesa affligere (trápit, sužovat), podléhající ei-časování (v činném rodu affligit, tj. trápí, sužuje, známe ze stupňových modliteb).

Přistupme nyní k první osobě singuláru. Jak už víme, ta se tvoří v aktivu podle pravidel lišících se v případě indikativu présenta, konjunktivu a imperfekta. A podobně je tomu i v případě pasiva, společné je jen to, že přidané –r– je – podobně jako v plurálu – zcela na konci.

Tak u indikativu présenta se ke koncovce –o, kterou známe z aktiva, zmíněné –r– připojí, takže dostáváme koncovku –or (ale s krátkým –o–), např. laudor (jsem chválen).

V případě konjunktivu se závěrečné –m koncovky příslušného aktiva zamění na –r, takže dostáváme koncovky –er pro a-časování, –ear pro e-časování, –ar pro ei-časování a –iar– pro i-časování. Tak v Communiu pro devítníkovou neděli prosíme Domine, non confundar, čili Pane, ať nejsem zahanben (confundere je zahanbit, zmást, poplést,…). Nebo v závěru Offertoria pro 5. neděli po sv. Duchu (a také pro svátek sv. Bonifáce biskupa) prosí věřící ústy scholy ne commovear čili ať nejsem vyděšen resp. znepokojován (nebo pomocí zvratné formy ať se neděsím resp. ať se neznepokujuji).

V případě imperfekta končí první osoba aktiva –bam, tedy (až na to –b–) podobně jako u konjunktivu aktiva u ei-časování, a tak latina použije stejnou techniku jako u toho konjunktivu: koncové –m se nahradí charakteristickým –r– a dostáváme koncovku –bar.

V následující lekci se setkáme s dalšími příklady na koncovky první osoby pasiva.

Když už známe konjunktiv 1. osoby plurálu v pasivu i aktivu, můžeme na závěr této lekce upozornit na jeden velmi rozšířený výskyt tohoto slovesného tvaru, a to v oracích (kolektách), tichých modlitbách a modlitbách po přijímaní; ty mají skoro vždy strukturu „Prosíme tě Pane, abychom my, kdo ..A.., ..B..“, kde vedlejší věty ..A.. i ..B.. mají slovesa v 1. osobě plurálu, při čemž v A jde o oznamovací způsob (présentu ale i časů, které jsme ještě nepoznali) a v B o konjunktiv présentu, který už známe, a to v aktivu nebo v pasivu. Za konkrétní slova zde použitá (prosíme, Pane, kdo) se mohou vyskytovat i jiné ba i rozvité výrazy, avšak ono abychom najdeme snadno, v latině je to ut.: když tam je, je tam i uvedený konjunktiv. Na příklad o slavnosti Kristova Nanebevstoupení je v oraci habitémus (aktivní konjunktiv od habitáre), v tiché modlitbě liberémur (pasivní konjunktiv od liberáre) a perveniámus (aktivní konjunktiv od perveníre) a v modlitbě po přijímání percepimus (aktivní konjunktiv – blíže viz lekce 42) a consequámur – blíže viz následující lekce).

Evžen Kindler

 

[1] Koncovku slova abscondit probereme v lekci 43, zájmeno se viz lekce 25.

[2] Upozorňujeme čtenáře, že si na tomto textu může zopakovat mnoho o ablativu.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 38 – Pasivum: místo zvratného zájmena a první osoba"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*