Čínská politika Vatikánu ve starých šlépějích

Vatikánská Ostpolitik („východní politika“), která usiluje o hýčkání komunistických režimů v zájmu předpokládaných diplomatických zisků, vládne diplomacii Vatikánu i padesát let po svém vzniku u příležitosti II. vatikánského koncilu.

Ostpolitik na koncilu vedla k nešťastnému „métskému paktu“ neboli dohodě mezi Moskvou a Vatikánem, podle níž Vatikán souhlasil s tím, že koncil bude mlčet o komunistickém pronásledování Církve v Sovětském svazu a Číně i o zlech komunismu obecně výměnou za přítomnost dvou pozorovatelů ruské pravoslavné církve na koncilních jednáních (o což velice stál Jan XXIII.). Koncil tedy vědomě ignoroval jedno z největších „znamení doby“, která chtěl údajně „číst“.

I dnes Ostpolitik vede k podlézání rudému čínskému režimu v Pekingu, který nadále pronásleduje „podzemní“ katolickou Církev, jejíž kněží a laici odmítají státní kontrolu a přísahají věrnost Římu. Protože podzemní katolíci v Číně konají bohoslužby tajně, provozuje Peking vlastní pseudocírkev s názvem Vlastenecké sdružení čínských katolíků, které existuje od padesátých let. Sdružení běžně jmenuje nové biskupy, které pak státem ovládaní preláti bez papežského souhlasu světí, čímž jak světitelé, tak svěcenci upadají do automatické exkomunikace.

Jak se nyní ukazuje, v říjnu loňského roku navštívil tým vatikánských vyjednavačů Peking, aby zde hovořil o tom, zda Vatikán schválí jmenování biskupů Pekingem – a to přesto, že trvá neúnavné pronásledování biskupů věrných Římu, z nichž dva jsou na dlouhá léta ve vězení. Podle současného státního tajemníka Vatikánu kardinála Pietra Parolina se „obě strany zaměřily na problém jmenování biskupů“.

Problém? Jaký problém? Světská vláda, tím méně vláda komunistická, nemá absolutně žádnou moc, právo ani autoritu jmenovat biskupy, takže žádný „problém“, který by bylo třeba řešit, neexistuje. Avšak když modernista použije k popisu některého aspektu katolické nauky či disciplíny slovo „problém“, můžeme si být jisti, že je tato nauka či disciplína terčem útoku. Benedikt XVI. jednou poznamenal: „Moc papeže jmenovat biskupy dal Církvi její zakladatel Ježíš Kristus. Není vlastnictvím papeže, ani ji papež nemůže dát někomu jinému.“

Chystá se zrada na podzemních katolících v Číně? Kardinál Josef Cen Ce-kiun, emeritní arcibiskup Hongkongu, si to myslí. Mezi kardinály jediný nesouhlasný hlas kardinála Cena protestoval: „V očích vlády naše tajné komunity neexistují. Avšak ani samotný Vatikán je při jednáních nebere v potaz. Chce tím vyhovět přání čínské vlády? Opustí v zájmu situace tyto bratry a sestry? Jsou to ale zdravé údy Církve!“

V rámci Ostpolitik se Vatikán k věrným katolíkům z podzemní Církve chová, jako by neexistovali. Kardinál Cen vypráví: „Začátkem září jeli někteří věřící ze Šanghaje, kteří strávili dlouhou dobu ve vězení, v doprovodu svých příbuzných na pouť do Říma, aby si připomněli šedesáté výročí začátku Velkého pronásledování 8. září 1955. Bylo jim řečeno: ‚Moc na sebe neupozorňujte, minulost je minulost, musíme hledět do budoucnosti!‘ Znepokojuje mě pohled našeho vynikajícího státního tajemníka, který je stále ještě omámen zázrakem Ostpolitik.“ Kardinál Parolin skutečně nedávno vychvalovat skutečného architekta Ostpolitik, zesnulého kardinála Agostina Casaroliho.

Vzhledem k nekonečným řečem Vatikánu o „náboženské svobodě“ pro „všechny věřící“, které zahrnují kdejaké takzvané náboženství a sektu od animistů po zoroastriány, by se zdálo, že všechno to poklonkování režimu, který brutálně pronásleduje pravou katolickou církev v Číně, je s vatikánskou politikou v jasném rozporu. Ve skutečnosti je však mezi oběma zdánlivě si odporujícími postoji skrytá důslednost: obě odporují poslání katolické církve získávat učedníky mezi všemi národy.

První z nich je s posláním Církve v rozporu, protože přijímá přesně ten omyl, který Lev XIII. odsoudil ve své významné encyklice Libertas: „chovat se ke všem náboženstvím lhostejně a tato bez rozlišování uznávat za rovnocenná“ ve společnosti a tím redukovat Církev jen na další sdružení „věřících“, bezmocné před všemocným státem. Druhý postoj činí totéž, když usnadňuje pronásledování katolické církve v Číně.

Jak čtenář jistě chápe, skrytá důslednost těchto dvou postojů je důsledností ďábla v dlouhé válce proti Církvi. Je to „ďábelská dezorientace“, která způsobuje, že Vatikán na jedné straně požaduje „náboženskou svobodu“ pro všechny „věřící“, zatímco na druhé straně pečlivě ignoruje mohutné potlačování svobody jediné pravé Církve. Je to nemoc Církve, která propukla během koncilu a po něm, a nyní se ve Vatikánu za papeže Františka dostává do svého nejakutnějšího stadia – tatáž choroba, jejíž vznik a průběh předpovídá třetí fatimské tajemství.

Christopher A. Ferrara

 

Převzato z fatima.org
Přeložila Lucie Cekotová.

1 Komentář k "Čínská politika Vatikánu ve starých šlépějích"

  1. Miloš | 10.5.2016 z 10:52 |

    Netušil jsem že to zašlo tak daleko. Církev se přizpůsobuje lidem už desetiletí, ale neměli by se ti moudří přizpůsobit cirkvi? Takto se naplňuje třetí fatimské proroctvi – možná přeháním, ale tak to na mě působí. MILOŠ

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*