Ponořme se do latiny 39 – Pasivum: deponentní slovesa a 2. osoba, imperativ a infinitiv

Vyjděme opět z principů češtiny. V ní jsou nejen zvratná slovesa odvozená od jiných smysluplných sloves bez zájmena se (myje se – myje nádobí; žene se bouřka – žene stádo krav), ale i zvratná slovesa, u nichž odstranění zvratného zájmena se by vedlo k nesmyslům, jako on dívá, oni diví, ty raduješ, já směju, ona snaží, modlíme. A také je vhodné si uvědomit, že takováto zvratná slovesa už obvykle nemohou být v pasivu ([byl radován], [jsem smán], [jsi diven], [jste snaženi]). Něco podobného je v latině, kde ovšem místo u pro nás obvyklé zvratné formy vystupuje to, co i jinak v latině této české formě odpovídá, tedy pasivum. Slovesa, která se takto chovají (tedy existují pouze s pasivními koncovkami) se nazývají deponentní. Některá z nich jsou v českém překladu opravdu zvratná, např. „divím se“ se latinsky řekne miror (tak – jak už jsme nakousli v 36. lekci[1] – o třetí a případně dalších nedělích po Zjevení Páně začíná Communio slovem mirabantur, tedy v 3. osobě plurálu imperfekta, čili „divili se“). Ale to neplatí obecně: existují deponentní slovesa, kterým v češtině odpovídají slovesa bez zvratného zájmena „se“, viz na příklad níže rozebrané loquor (česky „mluvím“) či mentior („lžu“ – v Epištole pro první neděli po Devítníku, v níž sv. Pavel popisuje Korintským svůj život, sděluje, že „Bůh … ví, že nelžu“: Deus … scit, quod non mentior). Deponentní je i sloveso, s kterým jsme se setkali na samém konci minulé lekce: consequámur má pasivní koncovku ale cítíme ho aktivně: „ať následujeme“.

Tři příklady známe ze stupňových modliteb, a to confiteor (vyznávám se), misereátur (ať se smiluje, oba e-časování, druhý příklad je konjunktiv) a precor (prosím, a-časování). Na text (také konjunktiv) Misereátur vobis (resp. tui) jsme narazili v 16. lekci a stejně zajímavý příklad nabízí Traktus pro třetí postní neděli: jeho předposlední verš končí slovy donec misereátur nostri, což je doslova „(až) pokud by se smiloval nad námi“ a překládá se to srozumitelněji pro nás, kdo mluvíme česky, „dokud se nad námi nesmiluje“. I zde je misereátur konjunktiv (i my, mluvící česky, v tom cítíme přání, přesto že používáme indikativ – trochu šroubovaně či archaicky bychom to mohli vyjádřit pomocí kondicionálu čili podmíněného způsobu „dokud by se nad námi nesmiloval“); v závěru 16. lekce jsme poukázali na to, že v latině se během jejího vývoje měnila vazba tohoto slovesa; pro čtenáře, který to nezapomněl (nebo si to nyní najde), může být zajímavá informace, že v notovaných rukopisech tohoto Traktu napsaných kolem roku 900 je použita ona pozdně latinská vazba donec misereátur nobis, tedy vazba jako v nám známém miserére nobis (takže ještě koncem prvního tisíciletí se tento obrat bral jako normální v tehdy živé latině) a ta byla až později, v epoše renesančního nadšení pro antiku, „opravena“ tak, jak čteme v liturgických knihách vzniklých po tridentském konstituování mešních textů, tedy blíže ke klasické latině[2].

V češtině sloveso „vyznávat“ resp. „vyznat“ někdy zvratné je, v latině však vždy vystupuje jako pasivum: zvratné „vyznávám se Bohu“ zní latinsky confiteor Deo, zatím co nikoliv zvratnému „vyznávám jeden křest“ odpovídá taktéž confiteor unum baptisma. V češtině nemůžeme spojit s přímým předmětem (čili s předmětem v akusativu) zvratné sloveso: tvary jako [myje se (koho, co:) ruce] nebo [jsem překvapen (koho, co:) čistý vzduch] jsou nepřípustné, zákonitě v nich musí vystupovat jiný pád než akusativ, v našich příkladech dativ („myje si ruce“ – si je dativ k akusativu se) resp. instrumentál („jsem překvapen čistým vzduchem“)[3]. V latině však takové omezení neexistuje, viz výše uvedené confiteor unum baptisma: deponentní sloveso může mít předmět i v akusativu!

Na jiný příklad jsme narazili v 30. lekci, když jsme u Communia pro svátek sv. Václava odhadli překlad tvaru sequátur jako „ať následuje“. Nyní už mu dobře rozumíme, je to opravdu konjunktiv, ovšem deponentního slovesa podléhajícímu ei-časování; „následuje“ se řekne sequitur a např. „následuji“ se řekne sequor. A totéž sloveso, tentokrát v imperfektu, je na konci evangelia pro druhou neděli po Devítníku, kde se vypravuje o uzdraveném slepci – et sequebátur eum (a následoval ho).

A ještě jeden příklad. Tvar loquebantur známe z Introitu pro svátek sv. Štěpána (a z žalmu 118 tam použitého) a z prvního Aleluja pro Svatodušní pondělí: slabika –ba– znamená, že jde o imperfektum (viz lekci 36), následné –ntur je znak 3. osoby plurálu a např. nahlédnutí do misálku nám říká, že celek odpovídá českému „mluvili“. Takže např. „(oni) mluví“ se řekne loquuntur a „mluvím“ se řekne loquor (Ego sum, qui loquor tecum, říká Ježíš „Já jsem, kdo s tebou mluvím“ samaritánské ženě, když přijde řeč na Mesiáše[4]). V epištole čtené na druhou neděli po Devítníku vzpomíná sv. Pavel, když byl malý (totiž dítětem): loquébar ut parvulus, totiž „mluvil jsem jako malý“; loquébar je imperfektum první osoby s pasivní koncovkou. Stejný tvar je hned na začátku Introitu mešního formuláře za některé panny-mučednice, např. sv. Martinu, sv. Voršilu a sv. Kordulu. A pozor, ve zmíněném svatodušním Aleluja je Loquebantur magnalia …, což doslovně přeloženo dává mluvili … veledíla…, zatím co správný překlad do češtiny zní „mluvili… o veledílech…“ (latinskému akusativ bychom mohli přiblížit tak, že slovo „mluvili“ nahradíme slovem „popisovali“: „popisovali … veledíla…“). Jiný tvar – 3. osoba singuláru indikativu présenta – tohoto slovesa se vyskytuje např. v epištole pro svátek Navštívení Panny Marie 2. července, kde je text dilectus meus loquitur mihi, tj. „milý můj mluví (ke) mně“. (mihi viz lekce 16). Jinak stojí za to si zapamatovat sloveso laetentur (nechť se radují, totiž nebesa), kterým začíná Offertorium Laetentur caeli et exsultet terra (Nechť se radují nebesa a jásá země) o půlnoční vánoční mši sv.; k němu se ještě vrátíme, ale již nyní můžeme poukázat na jiný tvar téhož slovesa, totiž laetémur (nechť se radujeme), který je přítomen např. ve stupňových zpěvech po celý velikonoční týden (exultémus et laetémur in ea, překládané jako „veselme se a radujme se v něm“[5]). Toto sloveso podléhá a-časování.

Pasivní druhá osoba singuláru má koncovku –ris (mnemotechnicky: před koncovku –s aktiva se vkládá již oznámené –r– tak, že se vloží do slabiky –ri). Jeden příklad se vyskytuje mnohokrát v třetím úseku litanií ke všem svatým, a to dignéris, což je deponentní konjunktiv (a-časování), který se překládá do češtiny jako „abys ráčil“ (indikativ by byl dignáris). V oblíbeném variu Roráte caeli, zpívaném v adventu, začíná první strofa (zpívaná po refrénu) slovy Ne irascáris, Domine, což znamená „Nechť se nehněváš, Pane“; irascor (hněvám se) podléhá ei-časování, irascáris je konjunktiv. Jiný příklad, ne videáris (ať nejsi viděn, totiž od lidí, že se postíš), nabízí evangelium pro Popeleční středu (že vidére podléhá e-časování, víme už od 25. lekce). Příklad na indikativ vyskytující se v liturgických resp. biblických textech lze najít v Introitu pro Popeleční středu; ten začíná slovy Miseréris omnium, Domine, česky „Smilováváš se nade všemi, Pane“ (slovu omnium porozumíme až později), takže tu máme druhou osobu singuláru slovesa, o němž už víme, že je deponentní. Konjunktiv by byl misereáris (jde o e-časování).

A pozor, v případě ei-časování je u druhé osoby výjimka – před koncovkou –ris není –i– nýbrž –e–. Takže „hněváš se“ se řekne irasceris. O páté neděli po velikonocích se setkáváme s druhou osobou loqueris singuláru nám už známého deponentního slovesa, a to na konci evangelia, kde apoštolové říkají Kristu nunc palam loqueris čili „nyní zjevně mluvíš“. A také v evangeliu pro pátek po 3. neděli postní, v popise, jak se učedníci divili, že Ježíš mluví se Samaritánkou: Quid loqueris cum ea, tj. „O čem[6] s ní mluvíš“. Příklad indikativu (od slovesa dicere, tedy „říkat“, v přeneseném smyslu nazývat, oslovovat) je v hymnu Veni Creátor Spiritus (Přijď, Stvořiteli Duchu), kde na začátku druhé strofy oslovujeme Ducha Svatého slovy Qui diceris Paraclitus[7] – tedy „Který jsi řečený (nazývaný, oslovovaný) Utěšitel“ (rozuměj: „kterému se říká Utěšitel“, resp. „který se oslovuje, nazývá Utěšitelem“). Pokud je čtenář zmaten, tak mu přehledně zopakujeme samohlásky vyskytující se v pasivu ei-časování před koncovkami všech osob singuláru -, e, i a plurálu i, i, u; případně doporučujeme, ať vydrží do následující lekce, v níž podáme přehled pasivních koncovek.

V koncovce druhé osoby plurálu chybí, jak už jsme v 37. lekci poznamenali, ono –r–, typické pro pasivum. Koncovka je totiž –mini, končí dlouhým –i a je vždy bez přízvuku (ten je na slabice hned před ní, ať ta je dlouhá či krátká). A hned dodáváme, že stejná koncovka je také u imperativu druhé osoby plurálu, kde se s ní setkáváme častěji. Epištola z 2. kapitoly 1. listu sv. Petra, která se čte na druhou neděli po velikonocích, má brzy po začátku vedlejší větu ut sequámini vestigia ejus, přeloženou slovo za slovem jako „abyste následovali stopy jeho“; poslední dvě slova si zapamatujme, sequámini je druhá osoba plurálu konjunktivu od deponentního slovesa, s jehož tvary sequátur, sequitur a sequor jsme se už v této lekci setkali.

Na příklad v 27. lekci jsme si všimli několika imperativů v žalmových verších zpívaných na Květnou neděli při rozdílení ratolestí, avšak slovu elevámini, které znamená buďte zvýšeny, nebo ještě lépe zvyšte se (totiž věčné brány), jsme se vyhnuli, přestože je ve stejném verši; Bylo to proto, že je to pasivní imperativ, totiž od eleváre (zvednout, a-časování), a k tomu jsme v oné lekci ještě nedošli. O velikonoční neděli slyšíme v graduále confitémini, což je také imperativ, a to od nám už známého deponentního slovesa (viz confiteor výše v této lekci). Jiný příklad nabízí epištola (z proroka Joela) na Popeleční středu, která začíná imperativem Convertimini, tedy česky obraťte se, který se pak opakuje ještě jednou. Convertere (ei‑časování) znamená obrátit resp. obracet, např. i nepřátele na útěk, nejde tedy o deponentní sloveso, nýbrž o skutečný imperativ pasiva, tedy buďte obráceni resp. obraceni, kde ovšem náš jazykový cit nám doporučuje dát přednost zvratnému slovesu. Podobné sloveso, jen se změněnou předponou, je ve známém příběhu o Zuzaně, čteném na sobotu po 3. neděli postní, když volá Daniel na dav, který už vede Zuzanu na popravu, Revertimini ad judicium, tedy „Vraťte se k soudu“.

Výše jsme se setkali s deponentním slovesem laetentur. S jeho tvarem laetámini se lze setkat v epištole čtené o druhé adventní neděli: Laetámini, gentes, česky „Radujte se, národy“ (nebo „pohané“). Stejný tvar je v Offertoriu pro svátek sv. Fabiána a Šebestiána (20. ledna), ke kterému bylo po jeho vzniku přidáno Aleluja a které se používá pro více velikonočních mešních formulářů ke cti několika mučedníků: Laetámini … et exultáte … et gloriámini – první a třetí sloveso mají pasivní koncovku. A závěrečná strofa populárního adventního varia Roráte caeli začíná dokonce opakovaným consolámini (česky buďte potěšeni, potěšte se) což je pasivní imperativ od slovesa consoláre, česky „(po)těšiti“, které není deponentní a podléhá a-časování.

Když už pro pasivum známe imperativ plurálu, stojí za to poznat imperativ singuláru. A můžeme čtenářům sdělit překvapení, totiž že ten se – na rozdíl od plurálu – nerovná indikativu, nýbrž infinitivu aktiva, který už známe od 25. lekce. Takže se nyní konečně můžeme vyrovnat s tím, proč „smiluj se“ zní v latině miserére. Další příklady nabízejí postní neděle, které se nazývají podle prvního slova Introitu: druhá se nazývá Reminiscere (česky „Rozpomeň se“, ei-časování) a čtvrtá Laetáre („raduj se“, a-časování, s jehož konjunktivními tvary laetémur a laetentur a s imperativem laetámini jsme se v této lekci už setkali); totéž slovo známe též z velikonoční mariánské antifony Regina caeli, laetáre, což slovo za slovem znamená „Královno nebe, raduj se“[8]. Obě slovesa jsou deponentní. A pro sloveso convertere, s jehož imperativem v plurálu jsme se výše setkali, nabízí singulární tvar imperativu Offertorium zpívané o neděli po slavnosti Božího Těla (čili o druhé neděli po sv. Duchu); začíná slovy Domine, convertere, česky „Pane, obrať se“ (ve smyslu „otoč se k nám“).

Nyní se však dostáváme k otázce, zda je také infinitiv pasiva. A odpovídáme kladně: pro a-časování, e-časování a i-časování ho dostaneme tak, že v koncovce –ere infinitivu aktiva (nebo, jak jsme se právě dozvěděli, imperativu pasiva singuláru) nahradíme závěrečné –e dlouhým –i (takže dostáváme koncovky –ári, –éri a –íri). Ale pozor, pro ei-časování je t jinak: tam totiž nahradíme tím dlouhým –i celou koncovku –ere (zvykněme si už nyní číst tato závěrečná –i dlouze).

Např. známý žalmový verš Bonum est confitéri Domino, česky „dobré je vyznávat se Pánu“ (často překládané jako „důvěřovat Pánu“), doplňuje o tvar confitéri naši dosavadní zásobu konkrétních tvarů deponentního slovesa, které už jsme pozorovali v liturgických textech dříve[9]. Verš zaujme naši pozornost i tím, že vedle infinitivu v pasivu obsahuje i infinitiv v aktivu: Bonum est confitéri… et psallere…  Jiný příklad je separári (pasivní infinitiv od nikoli deponentního slovesa separáre, česky „oddělit“ resp. „oddělovat“), který známe z druhé modlitby, kterou se celebrant modlí po Agnus Dei.

Infinitiv pasiva spolu s infinitivem aktiva je také např. v závěru epištoly o velikonočním pondělí (ze Skutků apoštolských), kde sděluje sv. Petr o Kristu Et praecepit nobis predicáre populo et testificári, quia…, což znamená „A přikázal nám kázat lidu a svědčit, že…“, což už bychom měli kromě praecepit (jde o tzv. perfektum, k němuž se dostaneme až ve 44. lekci) umět přeložit: v latině odpovídá slovům „svědčím“ resp. „dosvědčuji“ deponentní testificor a infinitiv je tedy testificári. Věta je současně příkladem – nám česky mluvícím velmi pochopitelným – na zkracování pomocí infinitivu (viz 26. lekce, zde však jdeme dále, hlavní věta totiž má konkrétní podmět): např. v Schallerově misálku je přeložena jako „I přikázal nám, abychom kázali lidu a svědčili, že…“. Podobný příklad je v epištole na velikonoční čtvrtek, kde etiopský komorník říká apoštolu Filipovi: Ecce aqua, quod prohibet me baptizári? Slovo za slovem to znamená „Hle voda, co brání mě býti pokřtěn?“ (nejde o deponentní sloveso, baptizári je opravdu infinitiv pasiva), což je latinské zúžení věty „Hle voda, co brání, abych (já) byl pokřtěn?“[10] V případě baptizáre, testificári a predicáre (to už známe z 26. lekce) jde o a-časování, prohibet podléhá e-časování (nezaměňujte prohibéreperhibére z 36. lekce!).

A při této příležitosti doporučujeme čtenáři následující trénink: proberte si závěrečný úsek litanií ke všem svatým. V něm je tvar dignéris, jehož gramatiku jsme výše naznačili, vždy spojen s nějakým infinitivem (stejně jako v češtině: nechť ráčíš co?). V onom úseku je dignéris vždy na konci invokace a příslušný infinitiv těsně před ním. Doporučujeme (např. v Schallerově misálku jsou tyto litanie na konci, mezi modlitbami) projít si všechny takto končící invokace, určit pro každý z infinitivů předcházejících dignéris jeho typ časování a pokud možno si ho uschovat v paměti. Všechny tyto infinitivy až na jeden jsou aktivní a ten jeden – pasivní – zní largíri; jde o deponentní sloveso s významem „uštědřovat“, „dopřát“, podléhající i-časování. Jiný příklad nacházíme v žalmu 26, z něhož se zpívá Introit o svátcích svatých opatů a některých svátcích svatých vyznavačů; jeho první verš, který také vystupuje ve zmíněném Introitu, začíná Noli aemulári. Setkáváme se zde a negativním tvarem imperativu, který známe už z 26. lekce, a s infinitivem deponentního slovesa podléhajícího a-časování, kterému v češtině odpovídají významy žárlit, soutěžit, závidět, horlit, takže ona dvojice latinských slov znamená „nezáviď“.

V 36. lekci jsme si všimli konstrukcí oportet gaudére (v présentu) a gaudére oportébat (v imperfektu). Tu druhou konstrukci jsme vyňali z poněkud delšího výrazu epulári autem et gaudére oportébat, protože až v této lekci jsme schopni porozumět, že epulári je také infinitiv, a to deponentního slovesa znamenajícího „hodovat“, takže má pasivní infinitivní koncovku (otec říká: „bylo nutno pak hodovat a radovat se“). Introit na Zelený čtvrtek začíná slovy sv. Pavla Nos autem gloriári oportet, toporně, slovo za slovem přeloženo „Nás“ (my češtině použijeme dativ „nám“ – viz poznámka 4 k 36. lekci) „pak přísluší oslavovat se“; od nám známého gloria (sláva) je odvozeno sloveso gloriáre (oslavovat), které v pasivu spíše překládáme ne jako „oslavovat se“, nýbrž jako „chlubit se“ nebo „honosit se“[11]. A tak se dostáváme k překladu „Nám pak přísluší honosit se“ a dále i k volnému opisu, jak je např. v Schallerově misálku: „My pak se honositi musíme“.[12] Epulári a gloriári jsou příklady infinitivu pasiva pro a-časování. A ještě jednou oportet, avšak v imperfektu oportébat, slyšíme ve verši k druhému Alleluia zpívanému před evangeliem na 3. neděli po velikonocích, a to ve vazbě Oportébat pati Christum; slovo pati je infinitiv pasiva deponentního slovesa znamenající „trpět“, „snášet“ – „(on, ona, ono) trpí“ se řekne patitur[13] (jde o ei-časování, kdyby existoval aktivní infinitiv, zněl by patere, avšak u tohoto slovesa nastávají jisté komplikace – viz později, v lekci 42)[14].

Jiný příklad na pasivní infinitiv ei-časování je v pašijích podle sv. Matouše (kap. 27, 21), kde se Pilát ptá Židů „Koho chcete, aby … byl propuštěn?“, ovšem ve zkratce pomocí pasivního infinitivu „býti propuštěn“ od slovesa dimittere (už z 28. lekce nám známého „propustit“): Quem vultis…dimitti? doslova „Koho chcete býti propuštěn?“.

V závěru lekce 33 jsme upozornili, že konjunktiv první osoby singuláru je u sloves podléhajících ei-časování a i-časování roven futuru. Tento fakt se týká tvarů nejen aktiva, ale i pasiva. Pěkně to ilustruje část Offertoria Dextera Domini, které zná většina čtenářů ze Zeleného Čtvrtka, ale které se zpívá i o nedělích po Zjevení Páně (od třetí až po té, po které už nastává neděle devítníková): jde o větu Non moriar sed vivam, v níž je jak aktivní tvar vivam (budu žít, nechť žiji) tak tvar pasivní non moriar (nezemřu, ať neumírám) deponentního slovesa, kterou gramatická pravidla povolují překládat čtyřmi způsoby podle toho, jak přiřadíme konjunktivy a futura, ovšem z kontextu jasně vychází, že jde o futurum, a to u obou sloves: „Nezemřu, ale budu žít“.

Setkali jsme se s bohatým materiálem obsahujícím pasivní tvary sloves (zatím v přítomném čase). V příští lekci si uděláme v pasivu přehled a pořádek, a to v indikativu i konjunktivu, podobně jako jsme ho udělali v 35. lekci pro aktivum.

Evžen Kindler

 

[1] K celkovému porozumění ještě doplňme, že zatím co se naše „divit se“ pojí s dativem, v uvedeném výroku je použito předložky de s ablativem, což je snad pro naše chápání blízké spojení být „překvapen z něčeho“. A následující de his que…, tedy „z těch, která…“, je obecné latinské vyjádření našeho „toho, co…“, ale my ovšem můžeme (jazykově ne zcela přesně) tento výraz chápat jako „z těch slov, která…“.

[2] Připomeňme ještě, že ve stupňových modlitbách se vyskytuje misereátur dvakrát, jednou s předmětem tui, po druhé s předmětem vestri, obojí je „klasická“ vazba používající genitiv.

[3] Existuje jedna výjimka, a to „učit se“; běžně se říká např. „učím se slovíčka“, „učí se dějepis“,… avšak ti dříve narození se možná pamatují, jak ještě učitelé někdy kolem roku 1950 nevrle reagovali na takové obraty: „Špatně, chyba: učím se slovíčkům!“, resp. „učí se dějepisu!“,… tedy správně byl 3. pád. Ano, 4. pád je poměrně nová vazba slovesa „učit se“, přijatá poměrně nedávno do spisovné češtiny.

[4] Viz evangelium z pátku po 3. postní neděli.

[5] Latina má více slov pro české „radovat se“ – poznali jsme gaudémus, exsultémus, jubilémus, laetémur, a tak se do češtiny překládají (zvláště tam, kde jsou dvě taková slova vedle sebe), jak to jde – radovat se, veselit se, plesat, jásat, i když podrobný filosofický či psychologický rozbor v tom může nacházet nepřesnosti. A výraz in ea je přesně vzato „v ní“ (s ablativem ea ženského rodu – zapamatujme si to, –a je dlouhé), protože „den“, v latině dies, je v tomto případě ženského rodu, ale k tomu se dostaneme až v 64. lekci.

[6] Doslovně je to „Co s ní mluvíš“ – na rozdíl od češtiny se totiž sloveso „mluvit“ v latině pojí s akusativem, asi tak jako v češtině „probírat co“ anebo časté avšak nespisovné „diskutovat co“.

[7] v jiné versi Qui Paraclitus diceris.

[8] Jiný příklad slyšíme začátkem 4. postní neděle (první slovo Introitu, podle něhož se tato neděle nazývá): Laetáre Jerusalem (Raduj se, Jerusaléme).

[9] Viz např. Offertorium pro devítníkovou neděli.

[10] Tím jsme se pozvolna dostali k obecné formě stažení vedlejší věty na rozvitý předmět: větu aby (že,…) – podmět – sloveso v příslušné osobě a čísle lze zkrátit na předmět tvaru podmět převedený do 4. pádu – sloveso převedené do infinitivu. Snažme se tuto tzv. vazbu infinitivu s akusativem nezapomenout.

[11] Nezaměňujme toto sloveso s podobným conglorificátur, které známe z Vyznání víry: jde sice o složeninu s glorificári, avšak je to pozdně latinský termín „šitý na míru“ řeckému slovu, které první konstantinopolský koncil (r. 381) použil v doplněném textu dřívějšího Nicejského vyznání víry; nejde tedy o žádné „spoluchubí se“ nýbrž o pasivní tvar „spoluoslavován“.

[12] S infinitivem gloriári se setkáváme také v epištole pro neděli po Devítníku, jednou dokonce v podobné vazbě: Si gloriári oportet (v Schallerově misálku přeloženo také podobně, jako „Mám-li se chlubiti“) a pak ještě jednou ke konci (ve vazbě z budoucím časem, který ještě neovládáme).

[13] možná že si ho někdo připomene z vánočního zpěvu Puer nobis nascitur: je ve verši in hoc mundo patitur (v tomto světě trpí)

[14] Čtenářům je asi bližší věta Oportuit Christum pati čtená v evangeliu (o cestě do Emauz) čteném na velikonoční pondělí. Její význam je shodný, jen tvar oportuit není imperfektum nýbrž perfektum, o němž však bude výklad až později (od lekce 43)

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 39 – Pasivum: deponentní slovesa a 2. osoba, imperativ a infinitiv"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*