Můj drahý Tasemníku,
Žádáš mě o radu týkající se Tvého pacienta Nicholse. Skládám ve Vincenta velké naděje (stejně jako on sám). Určitě by ses měl snažit dostat ho do kurie – a nově vytvořený úřad věnovaný rodině by byl naprosto vyhovující.
Ptáš se, co pro Tebe mohu udělat, a jistě se obracíš na toho pravého. Ohánět se známostmi by bylo vulgární, ale mohu Tě ujistit, že mám ve Vatikánu nezanedbatelný vliv.
V této chvíli, jak říkáš, musíme udělat, co se dá, abychom destabilizovali manželství a rozložili katolický rodinný život. Konečným cílem je samozřejmě výrazný pokles plodnosti (což je jediný jistý způsob, jak oslabit vliv Nepřítele, a na globálním Jihu máme před sebou ještě dlouhou cestu).
Toho se však nedá dosáhnout jen antikoncepcí. Ty, můj drahý Tasemníku, jsi odvedl vynikající práci při zpohanšťování katolických škol (neboli jejich „sekularizaci“, jak si musíme navyknout říkat). Skutečným cílem je ale rodina, a tam je klíčem nestabilita.
Snad nejlépe doloženým výrokem Nepřítele v celém tom jeho takzvaném evangeliu je odsouzení rozvodu a nového sňatku. Protože je tak definitivní, spočívá celý trik v tom, aby vypadal nerozumně. Ukaž, že to je opak „dobré zprávy“ a že existuje schůdná „katolická“ alternativa.
A Vincent je Tvůj člověk přesně pro tento případ!
Jen pomysli, můj drahý Tasemníku, na plody úspěchu! Dokážeme-li přimět katolickou církev, aby opustila něco, co je tak zřetelně blízké srdci Nepřítele, máme na dosah skoro všechno. Nejpozději v příští generaci bude z paměti lidstva dost možná vymazáno i to odporné heslo „milujte své nepřátele“.
Dát Vincentovi nové místo je jen malý krůček. Ale z malého semínka…
Tvůj oddaný strýc
Zmarchrob
Překlad Lucie Cekotová
Poznámka překladatelky: Sdružení prorodinných a prolife organizací Hlas rodiny již v únoru vyslovilo obavu z toho, že do čela nově vzniklého dikasteria pro laiky, rodinu a život bude jmenován primas Anglie a Walsu kardinál Vincent Nichols, známý svými ultraliberálními postoji prakticky ve všech otázkách souvisejících se sexuální a manželskou morálkou. Tyto zprávy prozatím zůstávají nepotvrzené.
Převzato ze stránek Ignatius His Conclave (https://ignatiushisconclave.org/2016/05/09/preferment/) se souhlasem autora. Jména protagonistů a název je inspirován českou verzí knihy C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla, Praha: Zvon 1993, překlad Pavel Vachek.
bravo!
Ten Nichols by byla opravdu katastrofa. S pohoršením, vztekem a brekem jsem četl již dříve několik jeho výroků o homosexuálech.
Já vím, občas vás to zamrzí… – Když na stránkách katolických médií zemí západně od našich hranic čtete všechny ty rukolapné důkazy, že jinde Církev žije, ba co žije – že za tohoto pontifikátu doslova vře a kypí životem…! – Když jsme svědky všech těch vpravdě historických změn…
– Vždyť například nedávné sympatické prohlášení německých teologů, že „i vývoj společnosti je jedním ze zdrojů zjevení“ (konečně to zaznělo otevřeně!) mohou za herezi považovat – však vy víte kdo: lefebvristé či zkostnatělci, sedící nejraději na mojžíšských trůnech – a ukládající sténajícímu Božímu lidu nesnesitelná břemena…
Nejvyšší pontifik už v mnoha případech vyslyšel výzvu vizionářského zakladatele hnutí Sant´ Egidio Andrey Riccardiho, aby „deratzingerizoval“ kurii a otevřel okna svěžímu vzduchu… – A Vatikán vskutku jarně omládl přítomností mladistvých, sympatických, oduševnělých a inteligentních mužů typu kardinála Wuerla, Baldisseriho, Maradiagy či Braz de Avize. (Posledně jmenovaný, prefekt Kongregace pro instituty zasvěceného života, člen spirituálně hlubokého Hnutí fokoláre, si nás zcela získal ráznou stopkou pro zarputilce z řádu františkánů Neposkvrněné – i krásným, smělým návrhem na zřizování smíšených mužsko-ženských klášterů, ve kterých by, jak uvedl, „panovala rodinná atmosféra“; laskavý čtenář najde článek na stránkách Rádia Vaticana ze dne 24. 8. 2015).
Tváří v tvář těmto epochálním změnám paradigmatu vás nemůže pochopitelně na to konto nenapadnout: co se vlastně mění u nás, v našich někdy až příliš závětrných českých a moravských diecézích… – Najde se i u nás rezervoár duší, schopných držet krok s tímto – humanitou, osvíceným myšlením, volností, rovností, bratrstvím a mírem napěchovaným – pontifikátem?
Ne, nebojte se, i v naší malé, lavorovité zemičce bublají pod povrchem nové, pokrokové síly jara – a jednou vyvřou na povrch. Pojďte, povím vám malou příhodu – právě od nás.
——————————————————————————————————————–
Ocitáme se v klidném sobotním odpoledni na jisté nejmenované venkovské faře… Mouchy v pozdnějarním teplém vzduchu líně bzučí, nad nedalekým rybníčkem občas prokmitnou křídla vážky.
U bytelného stolu, jehož plochu vynalézavě zdobí vyryté citáty z Hanse Künga a Karla Rahnera, sedí bok po boku Václav Umlauf a Petr Žaloudek. Sklánějí se nad listy papíru, rozloženými po celé ploše stolu – dolaďují totiž stanovy a program české pobočky hnutí „Wir sind Kinder“.
Vtom náhle… se mezi jejich hlavami objeví hlava třetí, patřící nezaměnitelnému pastýři pražské vysokoškolské mládeže.
„Fuj, to jsem se lek,“ ulevil si Umlauf, „myslel jsem, že je to sousedovic kozel!“ Odpovědí mu byl nezaměnitelný nosový smích. „Buď zdráv, Tomáši!“
Po chvíli se nad písemnostmi sklání všechny tři hlavy. „Jdete na to zhurta, hoši,“ konstatuje po chvíli monsignore. „Žehnání zoofilům a jejich partnerům v kostelích, kněžské svěcení ženských siamských dvojčat…“
– „A co má bejt,“ vyjel (vskutku trochu předimenzovaně) Žaloudek (který upřímně řečeno nesnášel odpor: kohokoli a v čemkoli). „ Kdybys viděl, co mají v šublíku rakouský a německý zelení, vyvalil bys bulvy,“ pokračoval Ž. se zornicemi stále více a více se zvětšujícími. „Nedávno sem vo tom mluvil s Marxem…“ – „S Karlem?“ ocitl se na chvíli mimo mísu Umlauf.- „Hrabe ti?“ protočil panenky exkapucín. „S Reinhardem. – Víš, jaký heslo vyhlásila Německá biskupská konference na příští rok? Plná kompatibilita s tímto světem. Cítíš, jak to zní? Plná kompatibilita!“ Polkl a pokračoval. „Spali sme doprčic dva tisíce let!“ obrátil oči v sloup. „A teď je už konečně čas tenhle svět nejenom dohnat, ale předehnat! Církev by měla ukazovat cestu. Eště že to tenhle papež chápe skoro beze zbytku,“ dodal s očima teď už dočista na vrcholu hlavy.
„Jen klid, vůbec to nezpochybňuju,“ řekl chlácholivě monsignore, „je to plně v odklonu od piánské tradice, to jo. – Všichni přece víme, že Druhý Vatikán byla jen předehra. Teď jsem o tom zrovna mluvil s Petráčkem.“ – Umlauf, aby Žaloudkovu pozornost raději odchýlil úplně jinam, pronesl: „Víte, že jednomu spolubratrovi se narodily dvojčata?“ „Vážně?“ zjihl Žaloudek. „A kdo to je?“ „XY,“ odpověděl rovněžtak zjihlý Umlauf, “je to už jeho pátý dítě – a pořád s tou samou ženou! Je to dojemný.“ „Určitě pozdravuj,“ shodli se jednohlasně T.H. a P.Ž.
„Určitě bu…,“ nedořekl Umlauf – a vytřeštil oči směrem k trnkovým keřům. Oba kněží sledovali směr jeho pohledu – a strnuli rovněž: spoza keřů se vynořil sousedovic kozel a po zadních si to štrádoval směrem k nim. V jeho očích podivně problikávaly žluté a fialové záblesky – jeho paznehty zelenkavě svítily.
První se vzpamatoval Umlauf: „Ó Pane, nevěděli jsme, že jsi tak blízko!“ – A padl na tvář. Ostatní dva naši přátelé ho hbitě napodobili. „Blízko?“ ušklíbl se kozlík, „jsem přece ve vás, ve vás, hoši!“
Uběhlo několik vteřin, ve kterých se ona bytost pásla… – nikoli na šťavnaté travičce vůkol, nýbrž na prostraci před ním ležících duchovních. „Tak co – vzýván či nevzýván?“ zeptal se konečně kozel. – „Co je bez chvění, není pevné,“ hbitě vypálil do drnu před sebou Halík, který (a na tom si zakládal) měl v hlavě vždy připravenu nějakou repliku.
Umlauf, jenž ležel nejblíž, se odvážil nepatrně zvednout zrak – a spatřil… polobotky! – Jako na povel vzhlédli všichni tři. Před nimi stál urostlý čtyřicátník v bezvadně padnoucím obleku – a na krku měl černočerný kolárek.
„Ne kněz, ale černokněžník,“ napadlo Žaloudka. „Bezva hláška, Petře,“ zazubil se pan Černý (pro kterého bylo hračkou číst myšlenky přítomných). „Už vám třem nikdy neřeknu jinak!“ Potom jim úsporným pohybem pokynul, aby povstali.
Po chvíli se návštěvník obrátil na Halíka: „Co ty, Tomáši?“ – “Já jsem si dokázal…,“ začal monsignore svou nejoblíbenější větu. – „Já vím: … dokázal najít okruh inteligentních čtenářů v mnoha zemích,“ dokončil za něj Mr. Black. „Ponechme teď ale stranou tvůj osobní, do minulosti zaměřený triumfalismus. Mne teď spíš zajímají tvé plány do budoucna. – Čím bys chtěl být: arcibiskupem nebo prezidentem?“
„Obojím,“ vyjelo z Tomáše Halíka (a upřímně řečeno – jinou odpověď jsme ani nečekali). „Spojeníčko trůnu a oltáře?“ odhalila chrup Bytost. – „Je pravdou, že náš řád chaosu je třeba vnést do společnosti i do Církve…“ – „Řád chaosu,“ zasnil se Halík, „to zní moc pěkně, Mistře.“ – „Zcela v duchu tvého filosofování, že?“ přátelsky odvětila Bytost. – „A je to možný, že bych se stal…“ vypadl mírně z konceptu po odpovědi bažící monsignore. – „Udělám, co budu moci,“ přislíbil Mistr.
Teolog, psycholog a filosof si umínil, že teď ze sebe bude vydávat opravdu vše. Do své právě rozepsané studie o duchovním narcismu teď vetká ještě květnatější a peprnější výrazivo. – A vypořádá se jednou provždy s těmi brzdami, kvůli kterým byl v Církvi celá léta jen trpěn, s těmi obsedantními konzervativními neurotiky – a zvlášť osolí toho psychopata, který si ho na Te Deum hodie odvážil nazvat „monsignorem z Vlčí milosti“! – Jen počkej, já ti ukážu, jak se dokáže pomstít jungián!
Opusťme ale mozkové závity monsignorovy… „Mohu se i já na něco zeptat,“ osmělil se Umlauf. – „Jen do toho, synku,“ povzbudil jej Ztepilec. „Ne, že by bylo zapotřebí ptát se – listuji tvou duší jako Katolickým týdeníkem – ale učiň tak.“ – „Pane, kdo bude příštím papežem?“
Temný mrak na okamžik zakryl Ztepilcovu tvář. „Zlá otázka, zlá odpověď, Václave. Kardinál Sarah.“ – „Mě vomejou!“ vykřikl Žaloudek, aniž tušil, že pronáší proroctví. – Když po omytí přišel k sobě, stísněně se zeptal: „A co bude s náma?“ – „No, morální teologii už vyučovat moct nebudeš – a s pastorační asistencí bude taky utrum,“ realisticky konstatoval Pán stínů. „Ale nebojte se, děti, čekají nás ještě dva roky klidné práce – a bude toho třeba stihnout opravdu hodně. Vždyť víte – je třeba osvobodit co nejvíc duší od církevního tmářství minulosti.“ – „Nic jinýho neříkám celej život,“ radostně odpověděl Žaloudek a do tváře se mu znovu vracela původní barva.
„Mou pomocí si opravdu můžete být vždy jisti,“ pronesl Mistr – a louče se, pozdravil naši trojici hrdinů tím krásným, neformálním, hluboce přátelským rockerským pozdravem papeže Františka. Poté se jeho postava začala měnit… – Naši tři přátelé klesli na tvář. Když vzhlédli, spatřili už jen kozlíkův zadek, mizející za trnkovými keři.
„Bylo to krásné odpoledne,“ vzdychl Halík. „Škoda, že už musím zase zpátky do Prahy.“ – „Vo čem budeš zejtra kázat?“ vyzvídal Žaloudek. – „O tom, že Ďábel je archetyp,“ řekl svým sympatickým nosovým témbrem monsignore – a všichni vybuchli v návalu hurónského smíchu.
„Tys měl vždycky smysl pro inteligentní humor, Tome,“ stále ještě se směje pravil Umlauf. „Třeba tenkrát, když jsi nechal pro Wolfa zavolat sanitku z Bohnic,“ dodal – a všichni se znovu šťastně rozesmáli. – „Mladost, radost,“ zasnil se nostalgicky Halík. „A slyšeli jste, že Jandourek přestupuje k islámu?“ přisypal ještě žhavou novinku. – „Kvůli mnohoženství?“ zeptal se nervózně Žaloudek. – „Ale ne – jen tím chce znemožnit bigoťáky a všechny upozornit, že víra nás i muslimů je stejná. Je to dost nosný nápad.“ – „To jo, to jo,“ souhlasně děl Umlauf. „Vo tomhle všem taky píšem ve stanovách „Wir sind Kinder“. – Snad to spolu ještě někdy v klidu projdem.“
„Ještě než pudeš, Tome, chcem sa opýtať,“ Žaloudek občas padal do svého druhého mateřského jazyka, „co si oba myslíte vo tom, kdo bude Antikrist s velkym A – a kdo falešnej prorok? Moje žena to teď furt nějak řeší…“ – „Tvojí ženu zajímá teologie?“ zeptal se s úsměvem Umlauf. – „Je to katolička!“ vyštěkl Žaloudek (a už se nám pravda s tou svou nervózní nerudností začíná trochu zajídat, viďte… – a to si myslel, že ho to po svatbě přejde).
Monsignor, vědom si své odpovědnosti profesionála, navázal raději na původní otázku ženáčovu. „Zatial neviem, Peter,“ pravil poměrně vtipně. „U Junga jsou tyhle postavy samozřejmě archetypy… (lehký úsměv zahrál na lících všech zúčastněných). – „Papež se minulej tejden na setkání s ochráncema přírody vyjádřil, že Antikrist i falešnej prorok jsou mýtus – podobně jako reálný Zmrtvýchvstání; váží si v těchhle věcech názorů odborníků, jako je Kasper…,“ doplnil Umlauf.
Krátce nato se naši tři přátelé rozloučili.
A zatímco se nad rybníčkem v narůstajícím soumraku začínali rojit komáři a nad prohřátou hladinu se občas vymrštila ryba, v jisté vzdálené zemi ten, jehož jméno bylo právě vysloveno, dohotovil svůj nový dokument, ve kterém stálo, že neexistuje těžký, smrtelný hřích – protože peklo je v kolizi s Božím milosrdenstvím.
U trnkových keřů zvedl v tu chvíli kozel zamyšleně hlavu vzhůru… – a v jeho očích se žlutě a fialově zablesklo.
Poutník – tohle je vynikající. Skvěle jsem se pobavil. Díky!
Jsem pro to, aby byl Poutníkův komentář uveden jako samostatný článek.
Když se ale podíváme do historie zjistíme, že takový sv. Ignác z Loyoly vyslovil Lutherovo jméno jen dvakrát v životě. Představte si tuto situaci: Ptá se mons. Tomáš Halík P. Václava Umlaufa: „Víš co se o nás píše na tradičních webech? ….. NIC!!!“
Díky moc, Poutníku, výborný text! Touché.