V 36. lekci jsme si všimli věty Stábant autem servi et ministri z pašijí čtených na Velký pátek, v němž se vypráví, jak Petr zapřel Krista. Ta pokračuje et calefaciébant se, česky „a ohřívali se“; po imperfektu stábant následuje další, calefaciébant (vlastně cale-faciébant, tedy „teplo činili“), a to obsahuje právě ono –ié– vkládané na místo –í– před ono –ba– typické pro imperfektum v případě i-časování (viz také lekci 36). Avšak faciébant nepochází od nějakého [facíre], nýbrž od facere (s krátkým –e–, a tedy podléhá ei-časování). Jak je to možné?
Možné je to proto, že existuje několik sloves, která – lze říci – jakoby někdy podléhala ei-časování a jindy i-časování. Tato slovesa se poměrně často vyskytují v liturgických textech, a proto jim věnujme pozornost. Kdy tedy podléhají ei-časování a kdy i-časování?
Zatím můžeme využívat tohoto pravidla: s výjimkou pasivního infinitivu, když jde o tvar, pro který ei-časování požaduje „zakřiknuté“ kmenotvorné –e– nebo (také „zakřiknuté“) –i–, respektuje se ei-časování. Když jde o tvar, pro který ei-časování vyžaduje něco jiného (např. v koncovkách –o, –unt, –or, –untur, konjunktivu présentu, ale též s dlouhým –e– jako v indikativu imperfekta), jsou koncovky podle i-časování.
Takže pro jedno z takových sloves, suscipere (přijmout) dostáváme suscipe tj. „přijmi“, jako např. v Gloria suscipe deprecationem nostram (přijmi prosbu naši) nebo na začátku modlitby Suscipe Sancta Trinitas (Přijmi, Svatá Trojice), kterou se celebrant modlí skloněn po mytí rukou, stejně jako např. suscipite (přijměte), což můžeme slyšet v závěru epištoly sv. Jakuba o 4. neděli po velikonocích: suscipite insitum verbum (přijměte vštípené slovo), zatím co v odpovědi na celebrantovo Oráte fratres odpovídají ministranti nebo jindy všichni věřící konjunktivem Suscipiat Dominus… (Ať přijme Pán…) – samohláska –e– se mění na –a–. V druhé části populární pohřební antifony In Paradisum je stejný tvar, když se zpívá Chorus Angelorum te suscipiat (Sbor andělů nechť tě přijme), a tamtéž už trochu dříve je plurál v prosbě suscipiant te Martyres (kéž přijmou tě mučedníci). Jiné tvary téhož slovesa by byly např. suscipio (přijímám), suscipis (přijímáš), suscipit (přijímáš), suscipiunt (přijímají), suscipiantur (ať jsou přijati, přijímáni, přijímány…), suscipiébas (přijímal jsi), susciperémus (kéž bychom tehdy přijali).
Jiná slovesa těchto vlastností jsou accipere (přijmout), respicere (pohlížet resp. shlížet na něco, brát na něco ohled), eripere (vytrhnout, slíbeno v lekci 31), pati (trpět – deponentní, viz zmínka o něm v 39. lekci) a sapere (znát, poznávat – s jeho imperfektem první osoby singuláru sapiébam jsme se setkali v předcházející lekci). Tak už jsme se setkali s infinitivem accipere v Noli timére accipere Mariam (lekce 26), který je i v Introitu pro svátek Krista Krále Dignus est Agnus…accipere virtutem (Hoden je Beránek…přijmout moc[1]), a také s imperativem plurálu accipite, který je dvakrát (před slovy et manducáte a et bibite) před konsekračními slovy. Imperativ singuláru zní např. při svěcení kněží, kdy biskup podává novosvěcenci štolu se slovy Accipe jugum Domini… (přijmi jho Pána…), na to ornát se slovy Accipe vestem Sacerdotalem… (přijmi roucho kněžské…) a o něco později kalich se slovy Accipe potestatem offere sacrificium Deo… (přijmi moc přinášet oběť Bohu…). A s tímtéž tvarem se setkáváme i při křtu, kdy kněz dává pokřtěnému (symbolické) bílé roucho se slovy Accipe vestem candidam… (přijmi roucho bílé…) a hořící svíci se slovy Accipe lampadem ardentem… (přijmi světlo hořící…[2]). A s „vnuceným“ –i– je např. konjunktiv v části Quam oblationem mešního kánonu, při které celebrant před proměňováním drží ruce nad kalichem: ut placatus accipias (abys potěšen přijal).
Na Velký pátek se při přijímání lidu zpívá žalm 21 (podle Vulgáty), který začíná slovy Deus, Deus meus, respice in me (Bože, Bože můj, shlédni na mne). Tentýž žalm se recituje den před tím, když se po obřadech Zeleného čtvrtka odkrývají oltáře, a jeho část tvoří traktus, také zpívaný před pašijemi na Květnou neděli. Stejný tvar (imperativ singuláru) respice je i v mešním kánonu, a to v druhé modlitbě po proměňování. Konjunktiv respicias je v první celebrantově modlitbě po Agnus – ne respicias peccata mea (nechť nehledíš na mé hříchy[3]). Aspice i respice jsou u sebe v graduále na pondělí po 1. postní neděli.
Imperativ eripe (vytrhni, osvoboď) slovesa eripere tvoří začátek žalmů 58. a 139. (dle Vulgáty) a liturgie hodin jej vkládá do úst trpícímu Kristu. Části se slovem eripe se však vyskytují i v žalmech jiných a přešly do mešní liturgie, jako např. do Offertoria pro pondělí Svatého týdne (Eripe me de inimicis meis – doslova „Vytrhni mě od mých nepřátel“), v Graduále pro Smrtelnou neděli (stejná slova) a dokonce o 9. neděli po svatém Duchu.
Jiné sloveso tohoto typu, proficere (prospívat, být úspěšný), je v poslední větě evangelia pro svátek sv. Rodiny: Jesus proficiébat sapientia …, tedy Ježíš prospíval moudrostí…
Evžen Kindler
[1] virtus známe už ze 7. lekce
[2] jugum (neutrum, jako verbum) je jho; vestis (skloňuje se jako finis nebo vermis – viz 18. lekci, ale je to femininum) je oděv, šat, roucho; lampas (femininum řeckého původu, genitiv lampadis, podléhá e-skloňování) je světlo, svítilna; candidus (adjektivum, viz 21. lekci) je bílý, skvoucí; ardens (jednovýchodné adjektivum, viz první čtyři odstavce 22. lekce) je hořící (čtenář si patrně vzpomene na předpověděnou tzv. Pseudomalachiášovu charakteristiku sv. Pia X. Ignis ardens, doslova oheň hořící).
[3] Vidíme, že respicere se může pojit s různými vazbami, od češtiny odlišnými – respice in me (doslova shlédní do mne), stejně jako ne respicias peccata mea (doslova ne abys hleděl koho co: hříchy mé, mohli bychom to přiblížit konstrukcí ne abys viděl hříchy mé).
Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 42 – Hybridní časování"