V této lekci se konečně dostáváme ke slovesnému času, kterým jsou protkána evangelia, ale i ostatní dějepisné knihy bible a který se často vyskytuje i v ostatních jejích knihách, knihy žalmů nevyjímaje. Je to tzv. perfektum, minulý čas vyjadřující něco, co prošlo v minulosti a má to vztah k přítomnosti. Ten vztah může být pokračování (to, co se stalo v minulosti, stále trvá) ale i kauzální (akt v minulosti působí cosi v přítomnosti), což – jak každý věřící pochopí – lze aplikovat na většinu biblických událostí[1].
S ohledem na perfektum máme pro čtenáře tři zprávy špatné a dvě dobré. Jedna špatná říká, že tvary perfekta se liší nejen koncovkami, ale často na konci slovního kmene a někdy i v jeho průběhu (začátek kmene nevyjímaje), od tvarů, které jsme doposud probrali; jinými slovy, k vytvoření perfekta nestačí znát jen nějaké koncovky, jimiž bychom nahradili nějakou koncovku, o které už víme z předešlých lekcí: potíž je v tom, že se může měnit ještě cosi před ní a tu změnu si často musíme zapamatovat pro každé sloveso individuálně. Na příklad v Lukášově evangeliu, kde Ježíš vypráví podobenství o hostech pozvaných na večeři, čteném o neděli v oktávu Božího Těla, se vyskytují následující perfekta 3. osoby singuláru (v závorce uvádíme překlad a odpovídající presentní tvar): dixit (řekl, dicit), fecit (udělal, facit), vocávit (svolal, vocat), misit (poslal, mittit, se složeninou dimittit jsme se setkali v 28. lekci), nuntiávit (zvěstoval, nuntiat) a ait (pravil, ait) – chaotický vztah mezi perfektem a présentem je zřejmý.
S perfektem je to podobná situace jako u e-skloňování podstatných jmen, kde si např. k nominativu singuláru musíme pamatovat ještě např. genitiv) nebo – nežehrejme na latinu – jako v češtině, kde si cizinec musí pamatovat „kmen přítomný“ (např. píše, nese, kupuje) a „kmen minulý“ (psal, ale nesl a kupoval)[2]. A podobně jako pro e-skloňování (viz 8. až 12. a 17. až 19. lekce) existují jakási pravidla (sice nespolehlivá, ale alespoň něco), tak lze formulovat i „berličky“, jak odhadnout způsob, kterým z „kmene presentního“ (totiž toho, k němuž jsme připojovali koncovky probírané až doposud) odvodit „kmen perfektní“ (totiž ten, ke kterému připojujeme koncovky perfekta[3]).
Počínaje touto lekcí budeme ty berličky probírat průběžně spolu s koncovkami jednotlivých osob a čísel. Jsou totiž dost odlišné od těch, které jsme až dosud probrali – to je ta druhá špatná zpráva. Třetí špatná zpráva je, že v latině je třeba u každého slovesa pamatovat ještě třetí tvar (tak trochu podobně jako např. v angličtině nebo němčině u silných sloves), ale s tím si zatím nedělejme hlavu.
Obraťme se nyní k těm dobrým zprávám: ta první říká, že pro koncovky perfekta (ba i pro jiné koncovky, které k perfektnímu kmeni budeme později umět připojovat) neexistuje nějaká různost týkající se a-časování, e-časování apod., čili že co se o nich naučíme, platí pro všechna slovesa. A druhá dobrá zpráva říká, že k perfektnímu kmeni se připojují jen koncovky aktivních tvarů (činného rodu): koncovky pasivních tvarů (trpného rodu) neexistují, protože ten se tvoří tak trochu podobně jako v češtině, totiž pomocí čehosi jako příčestí trpného a pomocného slovesa esse.
Koncovka 3. osoby je –it (s krátkým –i–) a např. v 41. lekci jsme se s ní setkali u tvarů audívit, a tremuit[4]. A každému čtenáři se určitě vtírá příklad, jehož jsme se již výše dotkli, totiž dixit (řekl), tak častý v evangeliích (In illo tempore dixit Jesus…), fecit, vocávit, misit, nuntiávit a ait. Hned vidíme tu různost: audio vede k audívit (vkládá se –v–), tremo vede k tremuit (vkládá se –u–), a dico vede k dixit (při troše fantasie[5] lze říci, že se za vyslovené k vkládá –s–), stejně jako u výše uvedeného seznamu tvarů z podobenství podle sv. Lukáše: ve vocávit a nuntiávit se vkládá –v– podobně jako v již uvedeném audívit, ve fecit se nepřidává nic, ale ve slovním kmenu se krátké –a– na dlouhé –e– , v misit se vloží –s– avšak vypadne dvojice –tt–, zatím co ait může znamenat présens praví stejně jako perfektum pravil. Jak poznáme – je to jen zlomek rozmanitosti, které se od nynějška budeme muset věnovat.
V této lekci se omezíme na případ, kdy se perfektní kmen tvoří vložením –v–. Setkali jsme se s tvarem audívit, a čtenář by z toho mohl dostat tvůrčí inspiraci a zkoušet to pro jiná slovesa podléhající i-časování. A hned ho musíme varovat: pro některá taková slovesa to sice platí – např. dormívit (spal) nebo scívit (věděl), ale běžně to tak nebývá, nechtějme vytvářet např. *venívit (přišel) nebo *sentívit (cítil); naproti tomu jsou i slovesa podléhající e-časování, kde se –v– vkládá – např. deleo-delévit (zničil, odstranil).
Berlička, která stojí za pamatování, se týká a-časování; tam se perfektní kmen tvoří skoro vždy vložením –v–; setkali jsme se už s vocávit a nuntiávit a přidejme ještě sanctificávit (zasvětil), kterým začíná Offertorium pro 18. neděli po sv. Duchu, laudávit (pochválil). V závěru evangelia pro 2. neděli po Devítníku se setkáváme s výstižnou kombinací perfekta a imperfekta slovesa clamáre, které známe z 41. lekce: čteme nejprve to základní, totiž, že slepec volal na Krista – clamávit je perfektum, a když ho ostatní okřikovali, stále volal, tedy clamábat, tedy imperfektum, vystihující jen popis průběhu toho, co se dělo do doby, než si ho Kristus všimnul. Introit pro pondělí velikonoční, který sv. Tomáš Akvinský převzal také pro Slavnost Božího Těla, začíná slovem cibávit, tj. nakrmil resp. krmil (a důsledek toho zůstává) od slovesa cibáre, krmit. Tamtéž je později ještě saturávit od saturáre podobného významu (překládá se jako nasytit).
Poznamenejme, že při vkládání –v– jsou předešlé samohlásky –a–, –e– a –i–dlouhé (–i– jak pro i-časování tak pro ei-časování – např. petívi od peto[6], které známe už od 28. lekce); a navíc v 3. osobě (podobně i v 1. osobě – viz následující lekci) singuláru přichází na tuto samohlásku i přízvuk; proto jsme už od začátku této lekce psali dormívit, venívit, sentívit, scívit, delévit, nuntiávit, vocávit, orávit, sanctificávit, laudávit,… s čárkou.
Perfektum nepravidelného slovesa esse se odvozuje od „perfektního“ kmene fu– přidáváním obvyklých koncovek perfekta, které nyní začínáme postupně probírat. Takže pro 3. osobu singuláru dostáváme fuit.
Stojí za to lingvisticky zapřemýšlet kolem posledního evangelia, které se vymyká běžnému použití perfekta a imperfekta: jak už jsme poznamenali v 36. lekci, zazní v něm mnohokrát imperfektum erat, takže po stylistické stránce se tento text blíží vyprávění, ale najednou se vyskytne perfektum fuit, a to v hlavní větě souvětí Fuit homo missus a Deo, cui nomen erat Joannes (slovo za slovem: Byl člověk poslaný od Boha, jehož[7] jméno bylo Jan) která ve vedlejší větě obsahuje imperfektum erat. Kdo má vyvinut cit pro stylistiku, neubrání se jistému okouzlení, které působí odstínění daného souvětí: ono fuit zdůrazňuje nadčasovost poslání onoho člověka (on byl tehdy poslán a od té doby z toho plynou stále důsledky), zatím co sdělení, že se jmenoval Jan, vyzní v daném případě hlavně jako vztažené k tomu, co platilo resp. se odehrávalo během té doby, kdy byl onen člověk poslán.
Evžen Kindler
[1] Perfektum není použito tam, kde je snaha vysloveně zdůraznit průběh nějakého dění v minulosti – viz např. v 39. lekci zmíněný Introit pro svátek sv. Štěpána, v němž tento mučedník slovy žalmu 118 (dle Vulgáty) zpívá, jak jeho soudcové, „se posadili“ (brzy poznáme, že je to perfektum) a „mluvili“, což je imperfektum, z něhož přímo vane to, co bychom v češtině poněkud necivilizovaně vyjádřili jako „žvanili a žvanili, až nakonec přestali a nic neřekli“ (a tak je to i v gregoriánské melodii vyjádřeno)
[2] a naopak, kdo se jakožto cizinec učil některý germánský jazyk, ví, že v něm je něco podobného u tzv. silných, tedy „nejgermánštějších“ sloves, kterých je bohužel pěkně mnoho.
[3] Časem poznáme, že se za perfektní kmen kladou i jiné koncovky než ty tvořící perfektum.
[4] Bylo tam ještě sloveso quievit, ale s tím si nyní nekomplikujme studium.
[5] V příští lekci ukážeme, že jde o víc než fantasii.
[6] Toto sloveso známe už z 28. lekce, avšak dodejme zde ještě verš peto, quod petívit latro poenitens (doslovně: prosím, co prosil lotr kající) z populárního eucharistického zpěvu Adoro te devote (zvaného „rytmus sv. Tomáše“) a v češtině zpívaného s prvními slovy Klaním se ti v úctě nebo Zbožně se ti klaním (viz např. str. 354 a 376 zpěvníku Dědictví otců.
[7] Zapamatujme si, že cui je dativ vztažného i tázacího zájmena maskulina (česky jehož nebo kterého, od singuláru kdo nebo který)
Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 43 – Perfektum: 3. osoba singuláru, vkládané „v“"