Posedlost, nebo komplex? Grünova falešná démonologie
Jelikož Grün vychází z výše uvedených předpokladů, tak jeho nový přístup k démonologii musí být nejen obecně mylný, ale i nebezpečný v jednotlivostech. Jak uvádí německý patrolog Michael Schneider, je třeba správně pochopit, co měli Otcové na mysli, když hovořili o démonech. Nejedná se zde jenom o psychické jevy a psychologickou skutečnost lidského nitra. Pojem boje s démony obsahuje spíše teologickou výpověď týkající se spásy člověka.[1] Proto Schneider nemůže souhlasit s Grünem, který píše: „[Kdo se však takto ptá, ten předpokládá, že by se již mělo přesně vědět, kdo démoni jsou, a tudíž i definitivně říci, zda tyto konkrétní bytosti existují, nebo ne.] Pak lze ve slově démon vidět pevně vymezený pojem. Ve skutečnosti však jde o obraz, symbol pro skutečnost, kterou pouhým pojmem nedokážeme uchopit“[2]; nebo „mniši svým mytologickým slovníkem popisují psychické skutečnosti“[3]. Grün nakonec prohlašuje: „Tím, že mniši svou projekcí přenášejí negativní obsahy nevědomí na démony, vytvářejí možnost, jak s nimi zacházet. Promítají nevědomí navenek, pojmenovávají je a tím se mohou proti němu bránit. Natolik je tedy boj s démony užitečným způsobem, jak zacházet s nevědomím, především pak s afekty a emocemi.“[4]
Jsme zde svědky psychologizace duchovního nebo démonologického rozměru pod vlivem Jungových teorií, z nichž Grün vychází. Jako ukázka servilního a naivního Grünova „výkladu“, který jako žáček opakuje Jungova tvrzení, poslouží následující citát: „[Komplex] je relativně autonomní. Ve snu vystupují komplexy personifikovaně. Proto má Jung pochopení pro staré mnichy, kteří pohlíželi na démony jakožto na samostatné bytosti. Dost často vůči nám vystupují jako samostatné bytosti. Pro Junga zde jde o odštěpky dílčí psýchy, a nakolik jsou námi neuvědomovány, často se jim daří získat nadvládu nad naším já.“[5]
Grün je přesvědčen o tom, že se mu podaří vyhnout se psychologizaci nebo o to více nějaké redefinici křesťanské teologie, bude-li používat Jungovo pojmosloví. Svědčí o tom pokračování zmíněného popisu: „Jung je dokonce toho mínění, že staří mniši svým pojetím rušivé komplexy nepsychologizovali, nýbrž označovali je za samostatné bytosti, za démony, čímž lépe vystihli skutečnost než moderní pokusy o podcenění komplexů, jsme-li dnes zvyklí říkat: ‚Trpím komplexem.‘ Ve skutečnosti má spíše komplex nás. Snaha zbavit komplex jeho autonomie a brát jej jako vlastní činnost vzniká ze strachu před jeho zhoubnými účinky. Když staří dříve mluvili o posedlosti, popisovali tím přiléhavěji působení komplexu.“[6]
Máme zde naprosté zmatení pojmů a ontologických rovin. Pomiňme dvojznačnost slov „komplex“ a „posedlost“, která utvrdí skeptické psychology a psychiatry v jejich názorech. Stejně jako v případě jungovského stínu jsem zde svědky směšování psychologické roviny, již vyjadřuje slovo „komplex“, ať už znamená cokoli, s rovinou hříchu či démonů. Vidíme Grünův dogmatismus, který slepě převzal od Junga a který má hrozivé následky. Strašení psychopatologií v případě zásadního boje o dobro nebo boje se zlem je klíčem citového a morálního vydírání ze strany Junga i Grüna. Místo duchovního boje založeného na víře, která pak stojí na základě tajemství sebezjevení vtěleného Slova, se setkáváme se svého druhu „banalizací zla“ a „naturalizací démonologie“, což je např. patrné v Grünově tvrzení: „Správné zacházení s démony je důležitější než spekulace o jejich přirozenosti a podstatě.“[7]
Anselm Grün ve stopách C. G. Junga, který navrhuje obyčejné uvědomění si nevědomého, zjednodušuje, snižuje a gnosticky přebarvuje (a není to jenom věc jazyka) zkušenosti Otců. V jistém smyslu se ale popisy zkušeností křesťanských mystiků vymykají schématům německého teologa, jež si vypůjčil od Junga. Na podporu svých tvrzení tedy Grün cituje autory vzdálené pravé křesťanské víře, jako je např. Robert Bly, který se zas odvolává na slavného anglického gnostika Williama Blakea.[8] V duchu podobného monodualismu (smíšení dobra se zlem) prohlašuje, že „démonické energie nejsou ze své podstaty zlé“[9]. Jedná se tedy po celou dobu o naturalizaci démonických vlivů a pokus o jejich nové pojetí, což je ještě horší než jejich prosté popření. Problémem je potlačení stínu, který je nazýván „démonickou energií“. Následně vyvstává otázka její „terapeutické integrace“. Podle všeho není problémem, že ona démonické energie může být osobní a že vypořádání se se stínem může znamenat otevření se osobnímu zlu, nemluvě o „integraci stínu“, který může být svého druhu smlouvou s ďáblem, pseudoterapeutickým zasvěcením či jistým „antiexorcismem“.
P. Aleksander Posacki SJ
Úryvek článku z připravovaného Te Deum 3/2016.
[1] M. Schneider, Ze źródeł pustyni. Znaczenie Ojców Pustyni dla współczesnej duchowości,
Krakov 1994.
[2] A. Grün, Jak sobie radzić ze złem, str. 9.
[3] Ibidem, str. 13.
[4] Ibidem, str. 18.
[5] Ibidem, str. 15.
[6] Ibidem, str. 16.
[7] Ibidem, str. 47.
[8] William Blake byl gnostikem a kabalistou, který vycházel mj. z Paracelsa, J. Böhmeho nebo E. Swedenborga. Viz P. Ackroyd, Blake, str. 174n. Poznaň 2001.
[9] Anselm Grün, Zerrissenheit, str. 86. Münsterschwarzach 1998. – Pozn. překl.
Hlubiny vesmíru jsou prozkoumány více, než hlubiny nevědomí píše C. G. JUNG.
Ani autor tohoto příspěvku neví přesně o co jde, to by musel znát nejen hlubinnou psychologii ale také psychoterapii dle C. G. JUNGA, která je schopna s psychickými jevy pracovat.
Poslední odstavec o stínu je velmi důležitý ale nepochopený.
Co je to vypořádat se se stinem? Tím se ničemu ne otvíráme, pokud se naučíme s ním žít a získáme jeho sílu!
Člověk musí být vždy silnější aby nebyl ovládán – tak to platí i při odvykání kouření.
No a o tom je psychologie C. G. JUNGA :
Poznání toho, co je v nevědomí a umět s tím pracovat. Jungovo dílo je celé prostoupeno křesťanstvím, protože východní nauky odmítají psychické jevy jako iluze, což my nemůžeme, protože vycházíme ze zcela jiné zakladny.
Spousta Jungových pacientů se na jeho doporučení stala katolíky i když nepatrná část odpadla.
Zatím ho nikdo nepřekonal, protože platí Ježíšovo : po ovoci poznáte je. Miloš
ad Miloš: Já znám naopak mnoho křesťanů, kteří poté, co se věnovali Jungově psychoanalýze, odpadli, vč. kněží. Strom poznáme podle ovoce…
Jungovo údajné křesťanství má modernistický oder, kdy náboženské pojmy jsou pro něj skutečně jen psychickými obsahy, ne realitou, proto je třeba se před ním mít na pozoru.
Nicméně postřeh o tom, že člověk má tendenci si nepřipouštět a obhajovat svoje špatnosti (a při okuřování oltáře se kněz modlí „aby srdcé mé se neuchylovalo ke zlým slovům, k omlouvání výmluv ke hříchům“ žalm 140) a projektovat je do jiných, není Jungovým objevem.
Je docela užitečnou pomůckou při zpytování svědomí se ptát, co nás nejvíce vytáčí na druhých, protože je to často to, co si sami nechceme přiznat, že je naším vlastním proviněním nebo aspoň sklonem. „Myslíme se, že jací jsme my, takoví jsou druzí, a podle toho soudíme ostatní (…) A tak si zloděj myslí, že druzí také kradou, a chlípník myslí, že i jíní jsou takoví; a zlomyslník, že druzí jsou zlomyslní, a svůj úsudek vyvozuje ze své zlomyslnosti (…) (Sv. Jan od Kříže, Plamen 4,8). No a z provinění se máme zpovídat a o sklonech vědět a připustit si, jako když se sv. Filip Neri modlil, aby ho Bůh držel, aby ho nezradil hůř než Jidáš. Duchovní „supermani“ sršící iluzemi o sobě, kteří si myslí, že si nenatlučou si často natlučou převelice.
Jung doporučoval katolicismus stejně, jako když stará čarodějnice doporučuje použít na elixír lásky svěcenou vodu. Nesvědčí to o zbožnosti ani jednoho z nich, spíš naopak.
Martin R. Čejka
U Anzelma Grüna som si všimla vplyv z iných zdrojov, než je kresťanská náuka, Písmo sv. ako zdroj viery v Boha a kresťanská tradícia katolíckej Cirkvi, pápežských encyklík či spisov osôb v povesti svätosti. Jeho písomné publikácie sú mi známe , nedoporučujem ich katolíkom… Je tu vplyv východných náboženstiev a zakomponovaných zložiek vedeckého materialistického učenia o psyché človeka.