Ponořme se do latiny 44 – Perfektum: 1. osoba singuláru, vkládané „s“

Takže už víme, že když v evangeliu (ale nejen tam) narazíme na sloveso končící na –ávit, –évit nebo –ívit, můžeme očekávat, že by to mohla být 3. osoba singuláru perfekta. A tento poznatek si hned rozšiřme: pokud chybí koncové –t, jde s velkou pravděpodobností o první osobu. V tom případě se však čte koncové –i dlouze a – pokud je perfektum tvořeno vložením –v–, je samohláska před ním dlouhá a přízvučná, stejně jak bylo uvedeno v předchozí lekci pro 3. osobu. První osobu singuláru od esse odvodíme také odstraněním koncového –t, zní fui (rovněž s dlouhým –i).

Tak při Confiteor slyšíme či říkáme quia peccavi (že jsem (z)hřešil – i když to chápeme bez té české předpony z–, tedy jako nedokonavé sloveso, odpovídající latinské perfektum od peccáre-hřešit pravdivě říká, že to hřešení má následky i ve chvíli, kdy to vyznáváme). Nechť si čtenář sám přeříká analogické tvary od sloves, s nimiž se setkal v předešlé lekci.

Místo vkládání –v– existuje také vkládání –s–, a to hlavně u sloves podléhajících ei-časování. Tam však mizí „zakřiknuté“ –e– stejně jako –i–, které ho v prézentu občas střídá, takže to –s–se často vkládá za souhlásku a ta má tendenci s ním splynout a případně vytvořit souhlásku novou. To se může projevit v písmu nebo ve výslovnosti, tam k tomu splynutí došlo během vývoje latiny v nejstarších dobách (ještě před tím, než se ustálila klasická výslovnost – viz Výslovnost I, část 3: Klasická výslovnost, Te Deum č. 2, 2014, str. 62. Tak se dostáváme k velmi častému dixit (In illo tempore dixit Jesus…): říkám je dico, perfektní tvary řekl jsem a řekl by zněly „diksi“ a „diksit“, a tak se píší dixi a dixit.

Téhož typu je mj. sloveso ducere (vést) a jeho složeniny, jako inducere (uvést, viz lekci 31), perducere (dovést, viz lekci 30), deducere (lákat, doprovázet,…), educere (vyvésti) a introducere (uvést) s perfekty duxi (vedl jsem), induxi (uvedl jsem), perduxit (dovedl), deduxit (vylákal, doprovodil), eduxi (vyvedl jsem), eduxit a introduxit (viz první slova Introitů pro pondělí, pátek a sobotu velikonočního týdne).

Vkládané –s– je neznělé, a tak když se vkládá za znělou souhlásku, ta znělost ztratí. Tak ze složení –gs– vznikne –ks– a zápis je také pomocí –x–; např. regere (viz lekci 25) má perfektum rexi, rexit; s jeho složeninami vyjadřujícími vstát z mrtvých se setkáváme ve velikonočních textech: Ve velikonoční antifoně Regina caeli se zpívá resurrexit sicut dixit (vstal, jak řekl), a tímtéž výrazem v první osobě Resurrexi sicut dixi (Vstal jsem, jak jsem řekl) začíná introit velikonoční neděle; v závěru evangelia pro týž den říká anděl ženám u hrobu surrexit a to se vyskytuje např. i v evangeliu pro velikonoční vigilii a v offertoriu pro velikonoční pondělí. Podobně sloveso protegere (chránit), které známe už z 30. lekci, má perfektum protexi, protexit. U slovesa trahere (táhnouti) se –h– před vkládaným –s– přiblížilo ještě ve starých dobách ve výslovnosti souhlásce –k–, takže perfektum se vyslovuje i píše traxi. Podobně pro složeniny contrahere, extrahere, subtrahere,…

V češtině víme, že –ts– splývá ve výslovnosti na –c–. V latině tento zvuk není, a –ts– přejde na –s–, které se ovšem v římské výslovnosti začalo číst jako –z– a tak se to dostalo i do  výslovnosti erasmovské. Např. perfektum od mitto (posílám) je misi (zde náhodnou s oběma –i– dlouhými, přesto že v présentu je –i– krátké). Stejné je to ve složenině dimisi od dimittere (viz 28. lekci). Vkládá-li se –s– před –d–, to ztratí znělost a vznikne někdy –s– a někdy –ss–; příkladem je claudere (zavřít), s perfektem clausit a cedere se složeninou concedere (známe už z 25. lekce), vedoucí v perfektu k cessit a concessit.

Ne vždy se však –s– vkládá popsaným způsobem. Např. slovesa maneo a složenina remaneo (zůstávat) podléhající e-časování zní v 3. osobě perfektu mansit a remansit (v populárním velikonočním zpěvu O filii et filiae je verš o tom že apoštol Tomáš „zůstával dále váhavý“ –  remansit fere dubius. Nebo v případě diligo (miluji, mám v oblibě, ei-časování) nastává kromě přechodu –g– na –s– (podobně jako u rego výše) ještě změna tomu předcházejícího –i– na –e–[1], takže miloval jsem se latinsky řekne dilexi. A – aby situace s perfektem byla ještě nejasnější, tak např. vixit je perfektum nikoli od nějakého slovesa *vigere, nýbrž vivere (žít, viz 30. lekci).

Poznáváme, že učit se perfektní kmen je nepříjemné ale nezbytné.

Evžen Kindler

[1] Změna mezi –i– a –e–v latinských slovních kmenech je častý jev, později se mu budeme věnovat systematicky.