(Ne)šokující příručka Německé lutherské konference

Německá biskupská konference ve své nedávno vydané příručce „Reformace z ekumenické perspektivy“ označila Martina Luthera za „učitele víry“, „svědka evangelia“ a „svědka Ježíše Krista“.

„Luther zejména naléhal na obnovu v pokání a obrácení, přičemž církevní a teologické autority v Německu a Římě mu nedopřávaly žádného patřičného sluchu,“ tvrdí příručka.

Jak se dozvídáme dále, „Luther byl svými spisy a ve svém kázání a učení svědkem této osvobozující zprávy [života z víry]. […] Lidé, jejichž svědomí trpělo pod nadvládou zákona a lidských přikázání a kteří propadali obavám s ohledem na svá selhání a strachovali se o svou věčnou spásu, si mohli být vírou v evangelijní příslib osvobození jisti Božím milosrdenstvím.“

Pravda, po zákroku doktora Martina již svědomí nikoho znepokojovat nemusí. Jeho „lék“ zní: „Svého svědomí se na nic nedotazuj; a pokud promlouvá, neposlouchej ho; když naléhá, vzdoruj mu, zadus ho, zabav se. Je-li to nutné, spáchej nějaký dobrý velký hřích, abys ho odehnal. Svědomí je hlas ďáblův, a vždy se má dělat opak toho, co si ďábel přeje.“

Podle německých biskupů ačkoli papež Lev X. ve své bule Exsurge Domine odsoudil věty Martina Luthera, a „i když se všechny nacházejí v Lutherových dílech a jsou správně citovány“, tak jsou „vytrženy ze souvislosti“.

Kardinál Kajetán, který proti Lutherovi vystupoval a podílel se na vydání zmíněné buly, sice „velmi důkladně prostudoval dva spisy wittenberského profesora [Luthera] a napsal o nich dokonce pojednání. Ale chápal Luthera v rámci svého pojmového systému, a proto ho nepochopil v otázce ohledně jistoty víry, třebaže správně a podrobně představil Lutherovy postoje“.

Třebaže se v lutherské příručce Německé biskupské konference hovoří také o Lutherových „omylech“, je toto slovo dáváno do uvozovek.

Tridentský koncil pak „prohloubil polemický vztah mezi evangelíky a protestanty, jelikož jeho věroučné dekrety odpovídaly na to, co bylo chápáno jako protestantské omyly“. Tím poznamenal vztahy s luterány v následujících staletích.

Teprve II. vatikánský koncil „umožnil katolické církvi vstoupit do ekumenického hnutí a nechat za sebou polemikou nabité ovzduší porefromační doby“.

Příručka se II. vatikánského koncilu dovolává na mnoha místech a zdůrazňuje zejména jeho nauku o tom, že Kristova Církev „subsistuje v katolické církvi“, přičemž mimo ni se nachází „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, a tak jsou „katolíci v určitém společenství, i když ne dokonalém, se všemi, kteří věří v Ježíše Krista a jsou pokřtěni“.

Němečtí biskupové proto hovoří o „katolících a luteránech jakožto navzájem spojených údech Kristova těla“.

Podle nich tzv. reformátoři „nechtěli založit novou Církev […], nýbrž Církev přeměnit, což se jim v rámci jejich možností také podařilo, byť se to neobešlo bez chyb a špatných rozhodnutí“.

„Luteráni jsou ze srdce vděčni za to, co jim Luther a další reformátoři otevřeli: pochopení evangelia Ježíše Krista a víru v něho…,“ uvádí příručka, jako kdyby evangelium a víra byly lidem před příchodem Luthera uzavřeny.

Němečtí biskupové vysvětlují, proč se mají katolíci připojit k oslavám výročí reformace, následovně: „Luteráni si také uvědomují, že si žádný dar, za který jsou Bohu vděčni, nemohou ponechat pro sebe. Chtějí se tímto darem podělit také s ostatními oddělenými křesťany. Proto zvou všechny křesťany, aby spolu s nimi oslavovali. […] katolíci a luteráni mají ve víře tolik společného, že mohou být společně vděčni, a také mají, zejména ve výročí reformace.“

A jdou dokonce dál: „Katolíci a luteráni si jakožto údy jednoho Těla připomínají společně událost reformace, která ve výsledku vedla k tomu, že od té doby žijí v oddělených společenstvích, byť stále patří k jednomu Tělu. Je to nemožná možnost [unmögliche Möglichkeit] a důvod velké bolesti. Jelikož katolíci a luteráni patří k jednomu Tělu, bojují vzhledem ke svému rozštěpení o plnou katolicitu Církve.“

„Ekumenická cesta umožňuje luteránům a katolíkům sdílet pohled Martina Luthera a jeho duchovní zkušenost s evangelijní Boží spravedlností, a zároveň pochopit a přijmout Boží milosrdenství,“ míní němečtí biskupové.

Ty, kterým by se mohlo zdát, že pro katolíka jsou tvrzení německých biskupů „unmögliche Möglichkeit“, příručka osvěcuje: „Ve světle obnovy, kterou v životě celé Církve vykonal II. vatikánský koncil, může být Lutherovo úsilí dnes nově oceněno a patřičněji zohledněno, než to bylo dříve myslitelné. Katolická církev dnes může uznat významné jevy reformace, zejména Písmo svaté jako střed a normu celého našeho křesťanského života.“

Němečtí biskupové i na jiných místech několikrát opakují mýtus o údajné Lutherově úctě k Písmu svatém, která si zaslouží uznání katolíků, není-li přímo důvodem k jejich zhanbení. Jedná se ale o zastírání pravdy a pravé tváře Martina Luthera, který se ve skutečnosti o řadě pasáží či dokonce celých knihách Písma svatého vyjadřoval hanlivě a při jeho překladu se dopouštěl záměrných překroucení.

Doktor Martin v dopise „ctihodnému a váženému N., nejdražšímu pánu a příteli“ z 8. září 1530 v souvislosti s námitkami předkoncilních katolíků, že ve svém překladu svévolně zasahuje do Písma svatého, psal:

„Pokud tvůj papeženec dělá velký povyk kolem slova sola [‚samou‘, v souvislosti ‚samou vírou‘], řekni mu toto: ‚Doktor Martin Luther to tak bude mít, a on říká, že papeženec a osel jsou totéž.‘ Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas. [‚To chci, tak poroučím, důvodem má ať je vůle.‘] Neboť nebudeme žáky ani učedníky papeženců, ale spíše se staneme jejich učiteli a soudci. […] Velmi dobře vím, že v řeckém či latinském textu není v Řím. 3 slovo solum; papeženci mě to nemusejí učit. Je pravdou, že ta čtyři písmena s-o-l-a tam nejsou. A ty oslí hlavy na ně zírají jako kráva na nová vrata, přičemž si neuvědomují, že to je ve smyslu textu. Pokud má být překlad jasný a úderný, tak to tam zaznívá. Chtěl jsem mluvit německy, ne latinsky nebo řecky…“

Patrně se jednalo o stejnou němčinu, kterou mluví i dnešní němečtí biskupové.

 

Martin R. Čejka