Ponořme se do latiny 47 – perfektum: 1. osoba plurálu, další typy perfektního kmene

Na konci předcházející lekce vzpomenuté accepi je perfektum od infinitivu accipere a první osoby singuláru presentu accipio. Třetí osoba perfektu je na začátku Communia pro slavnost Hromnic: Responsum accepit Simeon (přislíbení přijal Simeon). Podobné je to s některými jinými slovesy podléhající hybridnímu časování, popsanými v 42. lekci: suscipio má perfektum suscepit – viz např. Suscepit Israel puerum suum v 9. verši chvalozpěvu Magnificat (Přijal Israel chlapce svého), facio má perfektum fecit – viz např. Qui peccatum non fecit (který hřích neučinil) v epištole pro druhou neděli po velikonocích, nebo odpověď ve stupňových modlitbách Qui fecit caelum et terram (který učinil nebe a zemi). Podobně jeho složenina proficio (perfektum profeci).

Jsou to příklady sloves, která tvoří perfektum pouhou změnou nějaké samohlásky kmene – žádná souhláska se nepřidává, nemění ani nezdvojuje. Upozorňujeme však, že ani pro tento typ sloves, tj. hybridních, to neplatí obecně, např. respicio má perfektum respexi (tedy vložené –s– jako v 44. lekci) a eripio má perfektum eripui (tedy vložené –u– jako v 45. lekci). A sapio má původní perfektum sapívi, které se časem stáhlo na sapii (čteno sapijí, ve zpěvu sapí).

Naopak tento způsob existuje i mimo slovesa s hybridním časováním. Např. eligo (volím, ei-časování) má perfektum elegi, video má perfektum vidi (známe Vidi aquam s perfektem 1. osoby, a nyní plně rozumíme jednak celému výrazu Quia vidisti me, Thoma, credidisti z minulé lekce) a jednak otázce Quare me repulisti ze začátku stupňových modliteb: repellere (odmítat, zapudit), podléhající ei-časování, mění v perfektu druhé –e– na –u– a v pozdní latině ztratilo jedno z –l–, takže uvedená věta by v češtině zněla „Proč jsi mě zapudil?“.

Jsou však slovesa, která mají perfektum ještě blíže présentu: mění jen dálku samohlásky. K nim patří venit: v présentu (např. v Benedictus qui venit…) je –e– krátké (jeho běžné prodlužování je zlozvyk), zatím co v perfektu (např. dvojí venit v Evangeliu pro první neděli po velikonocích) je dlouhé.

Ve zpěvu (a často i v běžné církevní mluvě, kde se na délky nehledí) se ve výslovnosti nepozná, zda venit je perfektum či présens. Podobné je to např. s lego (čtu, s krátkým –e–), které má perfektum legi (tedy nikoli [lexi], jak by se snad mohlo zdát z příkladů v 44. lekci) s dlouhým –e–. Latina ovšem předpokládá jistou inteligenci čtenářů i posluchačů, která jim pomůže slovesný čas z kontextu odvodit. Kdyby to tak nebylo, byla by ještě větší potíž, a to s jinými slovesy, kde se dokonce ani nemění délka (perfektum se jasně pozná z koncovek, jen u těch pro první osobu to selže). Uveďme příklady.

Sloveso induo (oblékám, ei-časování) má perfektum indui, takže v třetí osobě je perfektum stejné jako présens: induit. O sobotě velikonočního týdne se v Communiu připomíná nově pokřtěným Christum induistis, kde se pozná perfektum – tedy „Krista jste oblékli“ – podle koncovky –istis. Horší je to v Introitu Gaudens gaudebo pro Neposkvrněné početí Panny Marie[1]; tam je výraz quia induit me vestimentis salutis, doslova „protože obléká (oblékl) mě rouchy  spásy“. Perfektum slovesa emo („koupil jsem“, ei-časování: kupuji, s krátkým e–) zní emi, kde e– (a ovšem i –i) je dlouhé; a tak např. v neděli po slavnosti Božího Těla poznáme i při nedbalém dodržování délek či ve zpěvu, jak jsou v Evangeliu pomocí perfekta líčeny výmluvy pozvaných na svatbu: villam emi (statek jsem koupil) a Juga boum emi (spřežení volů jsem koupil).

V Credu vyznáváme o Kristu descendit de caelo (sestoupil s nebe) a ascendit in caelum (vstoupil na nebe), obě slovesa jsou v perfektu (proč v perfektu: sestoupil s nebe a má to důsledky navždy, vstoupil do nebe a je tam navždy); ascendit se nadto vyskytuje vícekrát i v mešním formuláři pro Nanebevstoupení Páně. Oba tyto tvary perfekta jsou stejné jako tvary présentu, obě slovesa podléhají totiž ei-časování – ascendo, ascendere, descendo, descendere.

První osoba plurálu perfekta má stejnou koncovku jako v présentu, totiž –mus, není ovšem před ní některá ze samohlásek charakterizujících druh časování, nýbrž –i–, a to krátké, čímž se perfektum od présentu vždy pozná – např. venimus s krátkým –e– a dlouhým –i– je présens „přicházíme“ (a poznamenejme, že v tom případě je přízvuk na druhé slabice), zatím co s dlouhým –e– a krátkým –i– je to perfektum přišli jsme (a přízvuk je na první slabice – takže v tištěných vydáních s označením přízvuku poznáme, že vénimus je perfektum a venímus je présens).

Uvedené vénimus je např. v Evangeliu na slavnost Zjevení Páně a před ním je další perfektum vídimus (viděli jsme, uviděli jsme), stejná slova jsou i před tím v Alleluia a v Communiu téhož mešního formuláře. Introit pro svátek Hromnic (a stejný je pro 8. neděli po sv. Duchu) začíná perfektem Suscepimus (přijali jsme) – viz začátek této lekce.

Evžen Kindler

 

[1] Za papeže Pia XII. byl pro tento svátek vypracován nový mešní formulář a z něho je zmíněný Introit. V Schallerově misálku je ještě starý formulář s introitem Gaudeámus omnes, převzatým a modifikovaným pro mariánské a jiné svátky ze starého formuláře pro sv. Agathu – viz 27. lekci.

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 47 – perfektum: 1. osoba plurálu, další typy perfektního kmene"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*