Ponořme se do latiny 48 – perfektum: 3. osoba plurálu

Zatím co všechny dosud probrané koncovky perfekta začínají –i–, koncovka 3. osoby plurálu vypadá, jako by přišla z jiné gramatické kategorie; zní totiž –érunt, kde ono –e– je dlouhé a přízvučné, takže je píšeme s čárkou.

Hned tři takové tvary lze potkat na konci Evangelia pro pondělí po 3. postní neděli v popisu toho, co vše dělali při jedné příležitosti přítomní v synagoze Kristu: Et surrexérunt, et ejecérunt illum extra civitátem: et duxérunt … (a povstali a vyvrhli ho z obce a dovedli…).

Z veni (přišel jsem, viz minulou lekci) vznikne venérunt, což známe mj. z verše venérunt corpus ungere (přeloženo přišly tělo namazat, totiž ženy k hrobu Krista), z populárního velikonočního zpěvu O filii et filiae. V 46. lekci jsme se setkali s dedi (dal jsem) od dare, takže daly bude znít dedérunt. S tímto tvarem se lze setkat ke konci Offertoria pro Květnou neděli ve větě et dedérunt in escam meam fel, doslova „a dávali do jídla mého žluč“. Vyskytuje se i ve složenině circumdedérunt (obklopily), kterou začíná Introit na devítníkovou neděli. Z 46. lekce víme, že perfektum od cado (padám) je cecidi, z 45. lekce bychom si měli pamatovat timui (bál jsem se, byl jsem vystrašen),a tak nyní porozumíme, že text cecidérunt in faciem suam et timuérunt valde z konce Evangelia pro 2. postní neděli říká, že při Kristově proměnění na hoře Tábor ti tři tam přítomní apoštolové „padli na tvář svou a báli se velmi“. Ve stupňových modlitbách se celebrant modlí …me deduxérunt et adduxérunt…, doslova „…mě doprovodily a přivedly…“.

A teď bude asi protestovat kdekdo, kdo sleduje stupňové modlitby z misálku: tam je právě uvedený text přeložen do budoucího času! Nejde o chybu ve výkladu. Je totiž třeba upozornit na to, že většina knih Starého Zákona byla psána v hebrejštině a ta nezná slovesné časy. V překladech tedy nastával problém, když např. věta žalmu se týká – chápáno indoevropsky – dvou nebo tří časů. Pak může být v latině přeložena dle liturgického (!!) kontextu jednou do jednoho času a jindy do jiného. To přesně odpovídá hebrejskému jazykovému cítění. Situaci komplikuje to, že tyto starozákonní knihy byly překládány přes řeckou versi (tzv. Septuagintu), kde mohly být využity slovesné časy řečtiny – ta má kromě nám už známých časů imperfekta a perfekta ještě aorist, který latina nemá. Takže se nesmíme divit, když je např. latinské perfektum přeloženo v české versi do přítomném nebo – jako v uvedeném případě – dokonce v budoucím čase, a to i v solidních předkoncilových publikacích, které si nevymýšlejí a nesnaží se převyprávět „z pastoračních důvodů“ tak, jako některé z těch překladů, s nimiž se lze setkat v dnešní době. Jiným příkladem, také ze stupňvých modliteb, je perfektum ve větě Quare me repulisti (proč jsi mě zapudil – viz 47. lekci), avšak v Schallerově misálku čteme „proč mně zapuzuješ“.

Poznali jsme zatím několik možností tvoření perfekta. Jsou i další. Na příklad od relinquere (zanechat) se tvoří perfektum tak, že se vynechá –n–; např. orace pro slavnost Božího Těla (používaná také při svátostném požehnání) začíná slovy Deus, qui nobis sub Sacramento mirabili passionis tuae memoriae reliquisti, slovo za slovem „Bože, který nám pod Svátostí podivuhodnou umučení tvého památku jsi zanechal“, tedy ve srozumitelnějším českém slovosledu „Bože, který jsi nám zanechal pod podivuhodnou Svátostí památku svého umučení“; poznáváme perfektum reliquisti, zatím co po Agnus Dei celebrant v modlitbě za mír pro církev cituje Kristovo pacem relinquo vobis, česky „pokoj zanechávám vám“.

A nejen vynechané –n– ale ještě k tomu změna kmenové samohlásky –a– na –e– je v perfektu slovesa frango (lámu, zdolávám,…): „zlomil jsem“ zní v latině fregi. Nyní už známe dost, abychom porozuměli perfektům v centru mešního kánonu, zaměřeným na proměňování: accépit panem (přijal chléb – od accipere, viz 42. a 47. lekce) … benedixit (viz 44. lekci), fregit, deditque… (a dal, viz 3. a 46. lekce).

Lze vřele čtenáři doporučit, aby si pročetl a také gramaticky promyslel tzv. Výčitky Spasitelovy, zpívané na Velký Pátek při uctívání odhaleného sv. Kříže: od 4. výčitky má všech devět strukturu „já <přísudek s perfektem v 1. osobě singuláru>… a ty <přísudek s perfektem v 2. osobě singuláru>…“, zatím co ve třech počátečních výčitkách je tato struktura vnořena.

Evžen Kindler

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny 48 – perfektum: 3. osoba plurálu"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*