Anketa o polsko-českých vztazích: odpovídá senátor prof. Jan Żaryn

V naší anketě jsme položili otázky třem osobnostem polského veřejného života: politikovi, novináři a umělci. Ačkoli všechny spojuje, že jsou katolíky a že je můžeme označit za vlastence, jejich politické názory a hodnocení se v některých věcech liší. Našim cílem mj. bylo právě tuto různorodost, s níž se lze v Polsku setkat, čtenářům přiblížit. Věříme, že shledáte zajímavým nejen jejich pohled na situaci v Polsku, ale také to, jak zvenčí vnímají český národ a politiku naší země.

Polsko si připomnělo 1050. výročí křtu. Jaký to má význam pro Polsko jedenadvacátého století?

My jsme si nemuseli připomínat další významné výročí křtu Polska; padesát let žijeme jako národ ve stínu nezapomenutelných slavností tisíciletého výročí roku 1966 doma i v emigraci, které se konaly pod duchovním vedením Primase tisíciletí, jak nazval papež Jan Pavel II. kardinála Stefana Wyszyńského. Odvažuji se tvrdit, že by nebylo svobodného polského národa, tak zkoušeného dvěma totalitami v letech 1939 až 1956, kdyby nebylo polského katolicismu, naší zvláštní zbožnosti, jež také souvisí s milostí přítomnosti a přímluvy Matky Boží, a kdyby nebylo roku 1966 a příprav na oslavy tisíciletí křtu, které polský primas zahájil už v roce 1956. Žili jsme totiž pod nátlakem ateistického systému, jehož vyznavači z komunistické strany, kteří se díky Moskvě chopili moci ve státě, bojovali proti tradičním polským hodnotám, včetně křesťanských založených na lásce ke svobodě.

Křest Polska z roku 966 pro nás tedy zůstane navždy zápisem duchovní „smlouvy“ zavazující Poláky k zachování a udržování víry v Krista, který za nás obětoval život, abychom mohli nyní a navěky žít. Polský charakter nebo duch – pokud něco takového existuje, a určitě ano, jelikož je přítomný v kultuře – je založen na této „smlouvě“. Jeho měřítkem jsou rovněž dějiny Polska, v nichž vévodí témata spojená s obranou křesťanského civilizačního dědictví ohrožovaného invazemi (ale nejen jimi) z východu, a to od tatarských nájezdů po turecké či bolševické.

Jaký to má smysl, o tom zpíváme v naší hymně: „Ještě Polsko nezhynulo, dokud ještě žijeme…“ To my, tedy Poláci, jsme pojmem, jehož obsah udává polská kultura. A proto ve dvacátém prvním století, kdy máme opět vlastní stát, pěstujeme onu paměť o nás samotných. Dobrou příležitostí k tomu se staly oslavy připomínající události starší tisíc i více let.

Jaké jsou největší výzvy, jimž čelí dnešní Polsko? Které problémy je třeba vyřešit?

Výzev je hodně. V geopolitické oblasti je nepochybně největší výzvou zachování bezpečnosti, což v praxi znamená uzavření pevné dohody mezi státy ležícími mezi třemi moři A-B-C (Adriatické, tj. Jaderské, Baltické a Černé moře), tedy také s účastí České republiky. Toto společenství, byť by bylo v řadě věcí různorodé – a proč by ne? –, by sdílelo nejen zeměpisně-politické podmínky, ale mělo by i společný základ v podobě kulturního odkazu a paměti. Tak budeme silnější v rámci Evropské unie, kde naši západní partneři rovněž de facto tvoří vlastní blok založený na paměti o minulosti, např. pokud jde o kolonialismus nebo jejich fungování po roce 1945, kdy fungovaly jako svobodné státy a dobrovolně se sdružovaly do různých společenství.

Náš okruh států netrpí postkoloniálními komplexy, místo toho má komplexy vyplývající z nucené účasti v blocích ovládaných Moskvou. Proto je v unii potřeba přijmout rozhodnutí, aby to byly národní státy, kdo tvoří shodnou společnou politiku, a aby unijní byrokracie pouze sloužila nám, národům, a neovládala nás. Pokušení ovládání zde bude pořád, ale je nutné vytvořit takové mechanismy v unii, aby lidé v Bruselu s diktátorskými sklony byli vnímáni jako narušitelé zákonů a ne jejich nositelé. Ukázkou vadného přístupu unie je otázka uprchlíků a tzv. Brexit, jako důsledek nebezpečí vycházejících z Bruselu, tedy unijních institucí.

Polsko-české vztahy byly v dějinách různé. Co Čechy a Poláky spojuje?

Určitě nás spojuje Doubravka, česká kněžna, která obrátila svého manžela Měška, a díky tomuto manželství jsme se stali křesťany, společností lidí věřících. A nemuselo to tak být, ani v desátém století, ani později. Byla to volba. Chvála jí za to!

Polsko-české vztahy ve dvacátém století, tedy století, které nejvíce ovlivňuje současnost, byly opravdu různé. Konflikt ohledně Těšínska a oboustranný nedostatek solidarity, jak v letech 1919 až 1920, tak v roce 1938, to byl rys, který tehdy vyhrál u Čechů i u Poláků. Různili jsme se také ve vztahu k sousedům, zejména k Rusku, a nakonec se lišíme tím, co je nejhlubší, mentalitou, národní povahou.

Zároveň se domnívám a doufám, že ani u nás, ani u českého národa neexistují žádné rány, které by nás tížily do budoucnosti nebo ji nějak výrazněji ovlivňovaly. Neboť souběžně s tím vždycky existovaly myšlenky a lidé, kteří usilovali o porozumění, např. politické, s Čechy. Mám na mysli Romana Dmowského a v Polsku za druhé republiky silný národní tábor v dobách diplomatických bojů o územní uspořádání této části Evropy během Versailleské konference nebo generála Władysława E. Sikorského, který u emigrace za II. světové války hledal porozumění s českou londýnskou vládou. Spojují nás také osudy našich politických emigrantů po roce 1945, nemluvě o protikomunistické opozici v Polsku a Československu, která se přinejmenším od konce šedesátých let navzájem sbližovala (připomeňme tragické svědectví Henryka Siwce, bývalého vojáka Armii krajowej [Zemské armády], který se v roce 1968 veřejně upálil na protest proti invazi vojsk, také socialistického Polska, do Československa). Máme tedy na čem a na kom stavět společné cíle.

V oblasti by měly oba státy vést společnou politiku?

Jak už jsem řekl, národní zájmy nám udávají místa setkání a přátelských rozchodů. Stejná geopolitická poloha nasvědčuje bezpochyby tomu, že lze vypracovat oblasti společných zájmů, především v široce pojatém hledání bezpečnosti a síly a přesvědčování k tomu partnerů v unii a NATO.

Vidíte nějaké překážky v polsko-českých vztazích?

Já dnes nic takového nevidím, protože dobrá vůle je na obou stranách.

Je něco, co Čechům „závidíte”?

No, není otázka závisti, ale radosti: Česká republika je krásná země se zachovalými památkami. Vidíme v nich plynulost, růst kulturního tvůrčího úsilí. Praha je rovněž důkazem, jak silný byl v oblasti kultury vliv rakousko-uherské monarchie, zejména v době Františka Josefa. Tato doba devatenáctého století stojí i dnes za zamyšlení; není to pouze doba záboru, ale také modernizace a kulturního rozkvětu, pochopitelně nejen architektonického.

Co byste rád vzkázal českým čtenářům?

Především co nejsrdečněji zdravím všechny, kteří nyní čtou má slova, také jejich rodiny, přátele a známé.

Mám také jednu prosbu k lidem z Holýšova a okolí, také z Plzně. Už léta se jako historik věnuji osudům Svatokřížské brigády Národních ozbrojených sil [Brygada Świętokrzyska NSZ] a jejímu neobyčejnému pochodu přes území okupovaných Čech v prvních měsících roku 1945. Brigáda pod velením plk. Antonina „Bohuna“ Szackého, která čítala téměř tisíc vojáků a důstojníků v uniformě, nemohla zůstat nezpozorovaná, mj. podpořila české protiněmecké povstání a také osvobodila koncentrační tábor Holýšov, z něhož zachránila kolem tisíce vězeňkyň různých národností, včetně Polek, Francouzek, Rusek a více než dvě stě Židovek. Zachránili také mnoho jiných vězňů, kteří tam pracovali v německých závodech. Brigáda osvobodila Holýšov, a pak se setkala s americkou armádou generála Pattona. Je to příběh, který si zaslouží zvěčnění v podobě pomníku v Holýšově, v podobě vědeckých i novinářských publikací. Jak vidíte, jsem člověkem konkrétních činů!

Srdečně zdravím, ať Bůh žehná českému národu!

Případný kontakt s prof. Żarynem českým historikům rádi zprostředkujeme.

 

Prof. Jan Żaryn (nar. 1958) je historik, vysokoškolský pedagog, šéfredaktor měsíčníku W sieci Historii a senátor zvolený jako nestraník za stranu Právo a spravedlnost. V roce 2005 obdržel od polského ministra kultury Vyznamenání „Zasloužilý pro kulturu Gloria Artis“ a roku 2009 z rukou prezidenta Lecha Kaczyńského Řád Polonia Restituta v třídě rytíře.

 

Z připravovaného čísla Te Deum 4/2016.

Přidej komentář jako první k "Anketa o polsko-českých vztazích: odpovídá senátor prof. Jan Żaryn"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*