Nezasněný pohled na současnou polskou politiku (rozhovor s Pawłem Siergiejczykem)

Vláda Práva a spravedlnosti (PiS) má za sebou rok fungování. Svůj program nazvala „Dobrá změna“. Co dobrého se jí tedy v Polsku za ten rok podařilo?

Je pravdou, že PiS vládne v Polsku už rok, ale změn je zatím poskrovnu. Samozřejmě, změnili se lidé ve vládě, ve státních agenturách a společnostech, ale jedinou změnou, kterou obyčejní Poláci pocítili, je program „500 plus“, tedy 500 zlotých [měsíčně cca 3150 Kč] na druhé a každé další dítě. Jelikož se plat průměrného Poláka pohybuje někde mezi dvěma a třemi tisíci zlotých, tak je pro řadu rodin takovýto program opravdu dobrou změnou. Musíme ale pamatovat, že jak na západě, tak i na východě bývá podobná podpora vícedětných rodin běžnou věcí, a jenom v Polsku liberální elity vnutily společnosti pohled, že to je plýtvání penězi a posilování společenských patologií.

A co dále?

Kromě toho, co jsem řekl, se už PiS ničím moc pochlubit nemůže.

PiS pro někoho překvapivě před několika dny zavrhl občanský návrh zákona na celkový zákaz potratů…

To, co se událo 6. října, jasně ukazuje, že vlastně žádná dobrá změna nenastala. Toho dne polský sejm [dolní komora parlamentu] odmítl občanský návrh zákona zcela zakazující provádění potratů. Pod tímto návrhem [v podobě petice] se podepsaly stovky tisíc katolíků, ale vůdce PiS Jarosław Kaczyński nařídil svým poslancům hodit tento návrh do koše.

6. října byl zmíněný návrh smeten hlasy většiny poslanců PiS a dvou liberálních stran, Občanské platformy a Nowoczesné. Ale PiS má přeci v sejmu nadpoloviční většinu a má svého prezidenta, kdyby tedy Kaczyńský opravdu chtěl chránit životy nenarozených dětí, mohlo PiS takový zákon schválit už v prvních týdnech své vlády. Nejenže PiS za celý rok nic v dané věci neudělalo, ale ještě navíc odmítlo zmíněný občanský návrh, ačkoliv když bylo v opozici, tak za podobné jednání odsuzovalo Občanskou platformu. Byl to den hanby pro Jarosława Kaczyńského a jeho stranu, která přeci vyhrála volby díky obrovské podpoře polských katolíků a nemála duchovních. Od 6. října už není pochyb, že PiS je také liberální stranou, která používá konzervativní hesla jen k tomu, aby získala hlasy katolických voličů.

Stanisław Michalkiewicz v rozhovoru pro náš časopis [Te Deum 5/2015] PiS nepřímo označil za „americko-židovskou kliku“? Souhlasíte s takovým hodnocením?

Předáci PiS, zejména Jarosław Kaczyński a současný ministr obrany Antoni Macierewicz, hájí od roku 1989 nejsilnější proamerické postoje v polské politice a jenom v této jediné věci jsou opravdu důslední. Proto mě nepřekvapují takové věci, jako že byl náměstkem na polském ministerstvu zahraničí jmenován občan USA, který má navíc na starost vztahy s USA, nebo že si ministr Macierewicz vybral za svého poradce mladého studenta z USA. To je jen pár příkladů maximální servility PiS vůči Washingtonu, a proto je hodnocení redaktora Michalkiewicze oprávněné. Proamerická strana musí být pochopitelně také stranou prožidovskou a proizraelskou, a PiS takovou stranou je. To nejlépe dokládá činnost prezidentů z této strany, dříve Lecha Kaczyńského a dnes Andrzeje Dudy. Ostentativní prožidovskost byla ostatně vlastností všech polských prezidentů, Aleksandrem Kwaśniewským počínaje.

Vládnoucí strana mluvila před volbami hodně o nezávislosti Polska, jak to jde dohromady s tím, co jste řekl?

Hesla o nezávislosti Polska, nové zahraniční politice, nezávislé na cizích vlivech, byly vždycky na praporech PiS. Bohužel, jsou to jenom hesla, protože v praxi se závislost na USA ještě více prohlubuje, jenomže teď pod záminkou obrany před Ruskem. Nejlépe to ukázalo varšavské vrcholné setkání NATO letos v červenci, kde polští zástupci usilovali jenom o jedno: aby bylo v Polsku co nejvíc amerických vojáků a raket. Nepochybuju, že za ty vojáky a za ty rakety udělá PiS pro Washington cokoliv.

Polsko je asi nejhlasitějším obhájcem demokratických změn na Ukrajině a tamější současné vlády. Je to jenom z lásky k demokracii nebo se za tím skrývají nějaké politické záměry? Co Polsko od Ukrajiny očekává?

Nezávislá, demokratická a propolská Ukrajina je velkým snem polských elit ještě od dob první světové války. Ale skutečnost se vždycky od tohoto snu lišila, protože ukrajinský nacionalismus byl a je protipolský a vybudování normálního státu na Ukrajině se zdá nemožné. Polští političtí představitelé po roce 1991přesto neúnavně podporují další a další prozápadní vládnoucí skupiny na Ukrajině, i když to jsou skupiny nestabilní, vnitřně rozhádané a především zkorumpované, které nedokážou vybudovat normální stát. Proto je polská „láska k Ukrajině“ naprosto nesmyslná. O to víc, že historická politika zmíněného státu oslavuje Ukrajinskou povstaleckou armádu, tedy organizaci, která v letech 1943 až 1944 provedla strašlivou genocidu polských obyvatel Volyně a východní Haliče.

Kromě naivity a hlouposti polských představitelů nesmíme samozřejmě zapomínat na jejich závislost na USA. Nelze si totiž nevšimnout, že polská politika podporuje Ukrajinu zejména tehdy, když je to v zájmu USA při jejich hrátkách s Ruskem.

Pro Polsko byly vždycky důležití Poláci žijící v zahraničí, tzv. Polonia. V poslední době se ale zdá, že se v některých zemích na východě Polonie cítí opuštěná či dokonce zrazená polskými politiky. Nebo se mýlím?

Sleduji polskou politiku už hodně let a nemám pochyb o tom, jak polští politici přistupují k Polonii. Potřebují Polonii v USA a Velké Británii, protože tam mohou počítat s volebními hlasy a penězi od bohatých sponzorů. Naproti tomu Polonie na východě je pro politiky problém, protože není majetná, nehlasuje v polských volbách a případné hájení jejích práv může vést ke sporům s vládami Litvy a Ukrajiny. Avšak polské elity vlády těchto států důsledně podporují proti Rusku, a proto se za naše rodáky na východě nepřimlouvají.

Je to další ostuda polské politiky po roce 1989. Já osobně se domnívám, že nejlepším řešení pro naši Polonii na východě by byla její repatriace [návrat] do Polska. Ale to nelze očekávat, vždyť se nepodařilo ve větším měřítku vrátit do vlasti ani ty Poláky, jejichž otcové a dědové byli na základě Stalinova rozkazu vyvezeni do Kazachstánu.

Předchozí vláda byla otevřeně zaměřena na Německo a Evropskou unii, přičemž spolupráci ve střední Evropě brala jen jako jakousi nutnou zdvořilost. Nakolik se tento postoj nyní změnil?

Nemám pochyb o tom, že historicky a kulturně nejbližšími národy nám jsou Češi a Slováci, trochu vzdáleněji Maďaři. Ale to se nemusí nutně projevovat v současné politice, protože každá z těchto zemí má vlastní zájmy, a to jak na Západě, tak na Východě. Společný blok států střední Evropy je dalším propagandistickým mýtem, který vznikl po roce 1989 a který dnes PiS mocně využívá. V praxi ale polská vláda poslouchá Washington a neohlíží se na partnery z Prahy, Bratislavy nebo Budapešti, kteří přeci vedou trochu jinou politiku vůči Rusku nebo Ukrajině než Varšava.

Dokonce ani v otázce islámských imigrantů se nepodařilo vytvořit společný blok těchto států. Proto si nemyslím, že by se to podařilo i v jiných věcech. Je to smutné, nicméně neměli bychom propadat snění, ale řídit se skutečností.

Jaký je vůbec vztah polské vlády k Evropské unii?

Především nesmíme zapomínat na to, že PiS byl jednou ze stran, které podporovaly vstup Polska do Evropské unie a v referendu v roce 2003 vyzývaly k hlasování „ano“ pro EU. Mělo stejný postoj jako všechny levicové a liberální strany. Proto nemají pravdu ti, co straší, že PiS vyvede Polsko z unie.

Kaczyńského strana jednoduše využívá protiunijní a protiněmeckou rétoriku, aby získala hlasy té části Poláků, kteří jsou proti diktátu Bruselu a Berlína. Tato rétorika má svůj počátek v roce 2005, kdy Jarosław Kaczyński uzavřel neoficiální dohodu s ředitelem katolického Rádia Maryja otcem Tadeuszem Rydzykem. Od té doby většina voličů s katolickými a národními názory hlasuje na PiS. To ale neznamená, že se PiS stalo nepřítelem EU. Brusel a Berlín jsou pro předáky této strany jenom méně důležití než Washington. Můžeme říci, že za vlády PiS se Polsko stalo „trojským koněm“ USA v Unii, podobně jako byla do nedávna Velká Británie. Jenom s tím rozdílem, že Britové se rozhodli z EU odejít, kdežto Polsko takový krok bohužel neučiní.

V Polsku lze v posledních letech pozorovat nárůst vlasteneckého cítění, a to zejména u mladé generace. Co je třeba udělat, aby nepřišlo vniveč?

V polských dějinách už se mnohokrát stalo, že horoucí vlastenectví mládeže vyšlo naprázdno nebo bylo dokonce zneužito ke škodě Polska. Tak tomu bylo při povstáních proti uchvatitelům v devatenáctém století nebo během II. světové války, například ve varšavském povstání roku 1944.

Poláci naštěstí nemuseli od té doby hromadně prolévat svoji krev, protože dokonce i za komunismu byly tyto zkušenosti stále v paměti. A pamatovala na to zejména polská katolická církev, která byla vždycky učitelkou politické moudrosti, jenom ji Poláci ne vždycky poslouchali.

Dnešní mladá generace Poláků je velmi vlastenecká a to by nás bezpochyby mělo těšit. Mladí lidé však snadno podléhají emocím a zapomínají, že se v životě máme řídit rozumem a svědomím. Proto je důležitá dobrá intelektuální a mravní formace této mládeže. A k tomu je nezbytná spolupráce rodiny, školy a Církve. Polské rodiny, polské školy a polská církev dnes ale bohužel zažívají krizi. Za tohoto stavu může být vlastenectví mladých Poláků zneužito ke špatným cílům nebo prostě vyjde naprázdno.

Troufnete si na nějaké proroctví ohledně budoucnosti Polska? Dojde třeba k zásahu zvnějšku nebo k převratu? Anebo k obrození?

Nejhorší by bylo, kdyby v blízkosti Polska došlo k nějaké válce, do které bychom byli vytaženi. Například na Ukrajině je přeci taková situace docela možná. Proto se musíme modlit, aby nás Pán Bůh a Maria Královna Polska uchránili před válkou.

Ale kromě toho neočekávám nějaké prudké změny. Polsko je součástí Západu, který prožívá mravní a kulturní krizi, a proto se tato krize dotýká i naší země. Nicméně liberální politický a ekonomický systém se drží pevně, proto spíše žádnou vnější intervenci nebo převrat nepředpokládám.

Bohužel také nepředpokládám obrození našeho národa, jelikož k takovému obrození je zapotřebí nových elit. A zatím dokonce i elity, které hlásají konzervativní a katolická hesla, dělají stejnou politiku jako liberálové. „Prorokuji“ tedy, že až PiS za tři nebo sedm let nakonec přijde o moc, tak na jeho místo přijdou zase liberální strany. A takové výměny mohou trvat ještě dlouho, podobně jako v USA, kde více než sto let vládnou na střídačku dvě strany, které se od sebe v podstatě příliš neliší. Protože v tom spočívá systém liberální demokracie.

Teď by to chtělo nějaká slova útěchy a naděje …

Vždy je třeba mít naději, ale nemá se žít ve snech. A nejdůležitějším vždycky stejně je, aby každý dělal, co má, a dodržoval Boží přikázání bez ohledu na okolnosti, možnosti a nebezpečí. Protože žádná politika, žádné vlastenectví, žádná veřejná činnost nemá smysl, pokud v posledku nevede ke spáse lidských duší. Mám naději, že náš národ a ostatní národy Evropy, také český národ, si na to konečně vzpomenou.

 

Paweł Siergiejczyk je historik a politický komentátor, člen redakce časopisu Zawsze Wierni.

 

Z připravovaného čísla Te Deum 4/2016.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*