Nejtěžší hříchy proti víře

Závažnost hříchů proti víře

Víra je základem celého duchovního života, proto jsou hříchy proti víře nejzhoubnější a otevírají širokou cestu všem jiným hříchům. Sv. Tomáš Akvinský označuje hřích nevěry, hned po hříchu nenávisti k Bohu, za nejtěžší. „Každý hřích podstatně spočívá v odvrácení se od Boha. Pročež tím je některý hřích těžší, čím se jím člověk více odděluje od Boha. Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje. Ani nemůže býti, aby Boha v něčem poznával, kdo má o něm nesprávné mínění, protože to, co on míní, není Bůh. Pročež je jasné, že hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež se přiházejí v převrácených mravech.“[1]

Dělení hříchů

Hříchy proti víře můžeme rozdělit na hříchy z opomenutí a hříchy z vykonání. Někteří do hříchů proti víře nepočítají hříchy z opomenutí, ale pouze hříchy z vykonání. Ponechám tento spor stranou a zmíním rovněž hříchy z opomenutí, neboť dnes bývají velmi časté.

1. Hříchy z opomenutí

1. 1. Opomíjení vyznávání víry

„Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ [Mt 10, 32–33]. Ve světě, kde byl Ježíš vyhnán nejen z úřadů, škol, ale i z domovů, či dokonce z kostelů (odstraněním svatostánku z kněžiště a umístěním do středu stolu namísto oltáře), není veřejné vyznávání víry, ať už slovem nebo činem, každodenním jevem. Můžeme pozorovat, že katolíci mají všeobecně strach bránit Boží práva, čest Boha, když jej napadají různé mylné názory. Jsou-li v našem okolí šířeny zásady odporující katolické mravnosti, setkáváme se často pouze s polekaným mlčením

Jsme údy viditelné Církve, máme tedy povinnost, pokud je to nutné, vyznávat naši víru viditelně a veřejně. Mlčení, strach nebo stud z jednání, které by svědčilo o naší víře, obavy z toho, abychom slovem neprozradili, že jsme katolíky, to vše je nedostatkem úcty vůči Bohu. Proč se katolíci nehlásí ke svému Stvořiteli? Ze strachu před lidmi, z obavy před tzv. veřejným míněním. Takovýmto počínáním nejenže připravují Boha o náležitou úctu k němu, ale svou zbabělostí ochuzují druhé o jasné a statečné svědectví víry, díky němuž by se mohli pochybující nebo nevěřící obrátit k Bohu.

Víru tedy nelze zapírat nikdy, ať už přímo herezí nebo apostazí (o čemž pojednáme níže), ani nepřímo, tedy činy nebo slovy, které jiní budou chápat jako zapření víry. Za jistých okolností máme nejen povinnost víru nezapírat, ale musíme ji odvážně vyznat, i kdyby nás to mělo stát život. Máme vyznat víru a bránit tak čest Boha, jestliže se nás někdo ve jménu veřejné moci ptá na víru, případně když nás chce slovem nebo činem přinutit, abychom víru zapřeli. Zde je nám příkladem bezpočet mučedníků, kteří na otázky soudců či vladařů a jejich nabádání k zřeknutí se víry směle přiznávali, že jsou křesťany.

Pohrdali slibovanou svobodou, prominutím trestů nebo ukončením mučení. Pohrdali slávou, bohatstvím, a dokonce i samotným životem, jen aby se nestali odpadlíky, neztratili svou duši a věčnou spásu. Stejně tak bychom měli i my vyznávat víru, pokud to vyžaduje duchovní dobro bližního, když je nutné dát dobrý příklad a ukázat druhým, kde je jediná pravá cesta, správné mravní zásady. V tomto ohledu hřeší také ti, kteří veřejně přejí herezím, ačkoli sami vnitřně tyto hereze nepodporují.

Třebaže nelze nikdy zapřít víru, je nicméně dovolené, či dokonce nezbytné, svoji víru občas za jistých okolností skrýt. „Jestliže pobouření nevěřících vznikne ze zjevného vyznání víry bez nějakého užitku pro víru nebo věřící, není chvalitebné v takovém případě víru veřejně vyznávati; pročež Pán praví, Mt 7: ‚Nedávejte svaté psům, aniž házejte perel svých před prasata, aby obrátíce se neroztrhala vás.‘ Ale kdyby byla naděje na nějaký užitek pro víru nebo nastala nutnost, musí člověk, pohrdna pobouřením nevěrců, víru veřejně vyznati.“[2]

Proto je někdy lepší mlčet o tom, „co je svaté“, před lidmi, kteří nejsou připraveni víru přijmout. Občas, když už jsme se jednou pokusili ukázat pravdu, není vhodné pokračovat v nekonečných diskusích nebo hádkách, které nikomu nic nedají. Bylo by to jen evangelijní „házení perel prasatům“. Setkáme-li se s rozhodným odmítnutím i po tom, co jsme pravdu jasně sdělili a podrobně vyložili, počkejme na jinou, vhodnější dobu, až bude druhý lépe připraven na přijetí pravdy. Modleme se přitom, aby ho k tomu Boží milost vnitřně pohnula.

1. 2. Zaviněná neznalost pravd víry, zanedbání náboženského vzdělání

„V dané věci [náboženského vzdělání] platí hlavní zásada, že náboženské vzdělání každého člověka by mělo být na úrovni jeho všeobecného vzdělání, což znamená, že ony první znalosti katechismu, které dítě získá doma a na základní škole, mu nemohou stačit na celý život, ale mají být přiměřeně duševnímu rozvoji postupně rozšiřovány a prohlubovány.“[3] V závislosti na míře vzdělání má růst i míra náboženských znalostí.

Jak se na tuto zásadu zapomíná! Začíná to mnohdy už v dětství, kdy rodiče, bohužel, opomíjejí vzdělávání dětí v otázkách víry a zbožnosti. Nutno ovšem zároveň přiznat, že ale řada statečných a svědomitých rodičů bedlivě bdí nad náboženským vzděláním dětí. Dobře víme, že dnes mají rodiče v této věci ještě větší zodpovědnost než kdysi, poněvadž se nemohou spolehnout na náboženské vzdělání ve státních školách, kde dětem povětšinou už není předávána celá, nezkažená katolická nauka. Rovněž dospělým, kteří pravidelně nestudují katechismus a knihy prohlubující víru, hrozí ochladnutí ve víře a podlehnutí mnoha dnes rozšířeným omylům.

2. Hříchy z vykonání

2. 1. Nebezpečná lehkověrnost

Zhřešit lze zaprvé „nadbytečným věřením“. Do této skupiny počítáme hříchy, jako jsou mj. nebezpečná lehkověrnost a pověra. Zmíním zde pouze jeden, a to lehkověrnost.

„Považuje za věci jakoby k víře a křesťanskému náboženství patřící, které takovými nejsou, například ten, kdo lehce uvěří podezřelým a velmi pochybným soukromým zjevením.“[4] V tomto ohledu dnes vidíme mnoho přečinů. Příležitost k šíření omylů dává třeba internet, kde může každý zveřejňovat výplody své představivosti a prohlašovat, že se jedná o slova Pána Ježíše nebo Panny Marie. Není to nic nového, už apoštol sv. Jan před takovými lidmi varoval: „Miláčkové, nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa“ [1 Jan 4, 1].

Třebaže nemáme dost místa, abychom se věnovali podrobněji otázce soukromých zjevení, uvedu z Církevní encyklopedie[5] otce Michała Nowodworského alespoň několik pravidel sloužících k jejich rozeznávání:

a) Jako falešná je třeba odmítnout všechna zjevení, která odporují víře a mravnosti nebo jejich povaze očividně scházejí vlastnosti Božího zásahu, např. slova připisovaná Bohu jsou směšná a neodpovídají jeho nejvyšší moudrosti;

b) Za více či méně podezřelá je třeba považovat ta zjevení, která předkládají zvláštní, podivné názory; rovněž i ta, jejichž námětem jsou toliko věci zajímavé a neužitečné; a nakonec zjevení osobám, jejichž povaha nedává věrohodnou mravní záruku. „Ďábel se velmi raduje, touží-li duše po zjeveních a má-li k nim sklony, neboť tehdy se mu dostává velké příležitosti ji šálit a, nakolik bude moci, umenšovat její víru; takovou duši silně otupuje a přivádí do mnoha pokušení a svádí na nevhodné cesty.“[6]

c) Pravost soukromých zjevení se neposuzuje podle jednoho, ať už jakéhokoli, jevu nezávisle na ostatních, nýbrž na základě bedlivého a zevrubného zhodnocení všech okolností, které se týkají dané osoby, způsobu, jakým ke zjevením dochází, a důsledků, k nimž vedou. Rozhodujícími znaky jsou:

  • naprostá shoda osoby, která byla zjeveními obdarována, s Církví, pokud jde o víru a mravnost;
  • skutečnost, že si dotyčná osoba uvědomuje nebezpečí ďábelského mámení a upřímně touží jít cestami obvyklého duchovního pokroku a vzdát se zcela pozemských věcí;
  • upřímná otevřenost srdce k církevním představeným a vystříhání se jakýchkoli tajností vůči duchovním rádcům; Bůh chce, aby osoba, která má stát na stráži pravdy, svým svědectvím tuto pravdu potvrzovala;
  • pravá poslušnost k duchovním vůdcům a trpělivé snášení zkoušek a pronásledování, jež mohou takovou osobu potkat;
  • naprostá pokora.

Kolik tzv. zjevení lze odmítnout už při pouhém posouzení podle bodů a) a b)! Jak často taková „zjevení“ slouží jen k ukojení zvědavosti, co se stane tam a tam, kdy bude nějaká válka atp.! Jak často lidem, kteří mají údajná zjevení a zveřejňují svá „poselství“ na internetu, scházejí vlastnosti zmíněné v bodě c)!

Pro všechny, kteří se honí za nejrůznějšími zjeveními, uvedu kromě již zmíněných vět sv. Jana od Kříže ještě slova z Církevní encyklopedie:

„Důstojnost našeho božského náboženství vyžaduje, aby její vyznavači nebyli lehkověrnými a dokázali si natolik cenit svou víru, aby ji vždycky stavěli nekonečně výše nade vše, co jí není.“

2. 2. Negativní (materiální) nevěra

Lze rovněž hřešit „nedostatkem víry“. Mezi tyto hříchy řadíme: negativní nevěru (ne vždy je však hříchem) a pozitivní nevěru, která se může vystupovat v různých podobách, jako jsou např. pohanství, judaismus, hereze nebo apostaze.

Negativní nevěra je naprostý nedostatek víry u toho, kdo se nikdy s hlásáním víry nesetkal nebo komu nebyla dostatečně vysvětlena. Jedná se tedy o nevěru nedobrovolnou. Není proto hříchem, je-li nevěra zapříčiněna nezaviněnou nepřekonatelnou neznalostí.

Pokud však nevěra vyplývá ze zanedbání poznání víry, pak je hřích takové nevěry lehký nebo těžký, a to v závislosti na tom, je-li zanedbání poznání víry lehké nebo těžké. Jestliže jsou pravdy víry někomu dostatečně předloženy k věření, pak je nevíra vždy těžkým hříchem.[7]

Tak dlouho, dokud někdo nemá opodstatněnou pochybnost ohledně náboženství, v němž se nachází, nemá ani vážnou povinnost dále zkoumat pravdivost jeho učení.

2. 3. Pozitivní (formální) nevěra

Nedostatek víry je zaviněný tehdy, pokud člověk nechce uvěřit nebo vírou pohrdá. Jedná se o velmi těžký hřích, jehož se týkají slova sv. Tomáše uvedená na začátku. Kdo se tohoto hříchu dopouští, pohrdá autoritou zjevujícího Boha: říká Bohu, že je lhář, nebo že se mýlí, a proto nepřijímá to, co zjevil. Tím, že odmítá víru, odmítá navíc nezbytný prostředek spásy, jímž víra je, čímž se odsuzuje k věčnému zavržení. Tuto nevěru lze podle sv. Tomáše[8], tedy na základě vztahu nevěry k víře, rozdělit na tři druhy:

První druh nevěry se vyskytuje u pohanů, mezi něž také počítáme muslimy, deisty, ateisty. Pohanem je ten, kdo nepoznal a tím pádem neuznává potřebu vykoupení Spasitelem. Pohané odporují víře, kterou ještě nepřijali.

Druhý druh nevěry nacházíme u židů, kteří poznali a uznávají potřebu vykoupení, ale tvrdí, že Spasitel ještě nepřišel. Víra jim byla zjevena různými předobrazy a postavami Starého zákona, díky nimž mohli poznat Krista a přijmout v něm Vykupitele.

Třetího druhu nevěry se dopouštějí heretici. Ti sice uznávají, že Kristus je Vykupitelem, ale mění jeho učení, jež hlásá katolická církev. Heretici tedy odmítají křesťanskou víru, která je jim podávána nikoli už v podobě starozákonních předobrazů jako židům, nýbrž přímo zjevována bez žádného závoje. Pojednáme o nich v další části článku.

2. 3. 1. Pochybování o víře

Katolická víra je vždy jistá, neboť Bůh, který nám zjevil pravdy víry, se nemůže ani mýlit, ani nás uvádět do omylu. Proto nemůže být nikdy žádného oprávněného důvodu, abychom o jakékoliv pravdě víry pochybovali. Všechny dobrovolné pochybnosti jsou tedy těžkým hříchem. Je však nutné rozlišovat různé druhy pochybností:

  • pozitivní pochybování o zjevených pravdách víry, které Církev k věření předkládá, čímž člověk zpochybňuje pravdomluvnost Boha – toto pochybování je vždy těžkým hříchem;
  • negativní pochybování (pochybnost je lehká, jedná se spíše o vnitřní nepokoj), kdy člověk např. pociťuje těžkosti nebo pokušení proti víře, proti nimž dostatečně rázně nebojuje – takové pochybování je obyčejně lehkým hříchem;
  • pochybování bez zatvrzelosti: pokud člověk s těmito pochybnostmi bojuje, hřeší těžce nebo lehce v závislosti na horlivosti, s níž proti nim vystupuje;
  • pozitivní pochybování nekatolíka o naukách hlásaných v jeho sektě; ten je povinen hledat pravé náboženství; pokud toho zanechá, hřeší, třebaže není ve svém omylu zatvrzelý (zůstane tak dlouho materiálním heretikem, dokud s jistotou nepozná omyl své sekty).[9]

2. 3. 2. Hereze

Hereze je zatvrzelý omyl křesťana proti nějaké katolické pravdě. Herezi můžeme rozdělit na formální a materiální. Formální hereze je vždy těžkým hříchem, jelikož se jedná o pohrdání pravdomluvností a autoritou Boha. Materiální hereze není hříchem, neboť není dobrovolná. Materiálními heretiky jsou ti, kteří se mýlí ve víře, ale nejsou zatvrzelí: jsou tudíž připraveni svůj omyl odvolat, jakmile zjistí, že se mýlí.

To dnes můžeme vztáhnout na mnoho bloudících v pokoncilní církvi. Pokud se jim prokáže objektivní hereze, tedy, že popírají nějakou zjevenou pravdu, ještě to neznamená, že jsou tím pádem formálními heretiky a že se subjektivně dopouštějí hříchu hereze. Podobně i heretici, kteří se narodili ve společenstvích mimo Církev a neměli žádné vážné pochybnosti ohledně správnosti svého vyznání, patří tak dlouho k Církvi, dokud po dostatečném poznání naší svaté víry dobrovolně a vědomě neodmítnou katolické náboženství.

Hříchu hereze se formálně dopouští jenom ten, kdo se mýlí (rozumem) ohledně nějaké pravdy víry a zatvrzele (vůlí) trvá na svém omylu navzdory napomenutím ze strany patřičných církevních autorit. Formálním heretikem tedy není člověk, který se z nevědomosti, a to dokonce i těžce zaviněné, mýlí ve víře. A to proto, že mu schází zatvrzelost.[10]

Není rovněž heretikem ten, kdo popírá pravdu, která je mnohými považována za zjevenou, ale nebyla ještě Církví jako zjevená prohlášena a předložena. Tím spíše není heretikem, kdo popírá pravdy, které jsou pouze teologickými konkluzemi.[11] Nicméně člověk, který odmítá pravdy vyplývající ze zjevených pravd (tj. výše zmíněné teologické konkluze), hřeší.

První vatikánský koncil prohlásil: „Poněvadž však nestačí varovati se zvrhlosti kacířství, nýbrž třeba též pilně se vyhýbati bludům, které k ní více nebo méně tíhnou, připomínáme všem povinnost poslouchati i konstitucí a dekretů, jimiž taková zvrhlá mínění, která zde výslovně nejsou uvedena, se zavrhují a zakazují.“[12]

Obecná zásada zní: pokud někdo vytrvale obhajuje nějaký omyl, který byl Církví odsouzen, není pochyb, že hřeší, nicméně ještě není heretikem, dokud dobrovolně nepřijme skutečně heretické tvrzení. Proto se musí velmi bedlivě zkoumat (k čemuž rozhodně nejsou způsobilí laici bez teologického vzdělání), zda to, co hlásají pokoncilní papežové, biskupové, kněží nebo věřící, je skutečně herezí či nějakým jiným omylem.

3. 3. 3. Apostaze

Apostaze je naprosté popření víry tím, kdo víru měl. Apostatou se člověk stává např. popřením osobního Boha nebo božství Ježíše Krista. Apostaty jsou rovněž lidé, kteří byli katolicky vychováni a následně upadli do indiferentismu (náboženské lhostejnosti), panteismu, materialismu, skepticismu, monismu, ateismu, volnomyšlenkářství atp. Jelikož je víra ke spáse nezbytně nutná, je třeba se vyvarovat bližších příležitostí, jež by mohly vést k její ztrátě. Mezi vnější bližší příležitosti počítáme: obcování s heretiky a nevěřícími[13], docházka do nekatolických škol[14], četba zakázaných knih, sňatek s heretikem nebo nevěřícím[15].

Zmíním se zde pouze o dvou prvních nebezpečích[16], ale dvě další, jmenovitě zákaz četby škodlivých knih a zákaz uzavíraní manželství s heretikem, ať nám jsou jasným znamením, jaká je vůle Církve (co naše Matka Církev nechce), která ve svých letitých zkušenostech dokonale ví, co katolíky vede ke ztrátě víry. Vystříhejme se nekritické četby knih bez církevního schválení, zejména těch, které jsou podezřelé a mohou být svým obsahem nebezpečné. Vystříhejme se svazku s osobou, která není katolíkem: bez základu, jaký dává víra, bude manželství s nekatolíkem postaveno na písku a může rychle padnout. Dávejme si rovněž pozor na styky s lidmi, kteří nemají víru nebo jsou katolíky jenom podle jména.

P. Łukasz Szydłowski

 

Převzato ze Zawsze wierni 2/2013.
Přeložil Adam Podborský.

Vyšlo v Te Deum 4/2013.

 

[1] Teologická suma, II-II, q. 10, a. 3.

[2] Ibidem, II-II, q. 3, a. 2, ad 3.

[3] Jacek Woroniecki OP, Katolicka etyka wychowawcza, sv. II/1, str. 156. Lublin 1986.

[4] Prümmer, Manuale theologiae moralis, sv. I., bod 509.

[5] Michał Nowodworski, Encyklopedia Kościelna. Varšava 1873.

[6] Sv. Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel, kniha II.

[7] P. H. Jone, Katholische moraltheologie, str. 91–92. Padeborn 1930.

[8] Teologická suma, II-II, q. 10, a. 5.

[9] Viz Prümmer, op. cit., bod 520.

[10] Ibidem, bod 514.

[11] Ibidem.

[12] Dei Filius, Dogmatická konstituce o katolické víře.

[13] Nejedná se o nezbytné pracovní nebo společenské styky. Autor některé body rozvíjí v další části článku, kterou už nezveřejňujeme. – Pozn. red.

[14] Pokud lze zajistit katolické vzdělání jiným způsobem. – Pozn. red.

[15] Viz Karl Stehlin, „Nebezpečí smíšených manželství“ in Te Deum 3/2011. – Pozn. red.

[16] Viz pozn. 13.

8 Komentářů k "Nejtěžší hříchy proti víře"

  1. Zuzana Kupková | 4.11.2016 z 14:03 |

    A co když někdo vytrvale poukazuje na omyl, který nebyl Církví odsouzen… to je pak taky heretik? A nebo nám má stačit tvrzení, že jako laici bez teologického vzdělání do toho nemáme co mluvit?

  2. Renda | 5.11.2016 z 23:25 |

    Děkuji za velmi dobrý článek .

  3. Josef | 6.11.2016 z 0:28 |

    „Pokud však nevěra vyplývá ze zanedbání poznání víry, pak je hřích takové nevěry lehký nebo těžký, a to v závislosti na tom, je-li zanedbání poznání víry lehké nebo těžké. Jestliže jsou pravdy víry někomu dostatečně předloženy k věření, pak je nevíra vždy těžkým hříchem.“

    Tento odstavec obsahuje logický rozpor. Jestliže je něco pravda, tedy se jedná o soulad výroku se skutečností, není k jeho uznání třeba víry, protože se jedná o prokazatelný a doložitelný fakt!

  4. Ale pravdu lze přeci také přijímat vírou, tj. tím, že věřím v pravdivost svědectví o dané skutečnosti. Je to součást lidského života. Např. skutečnost, že žil Caesar, nikdo z nás osobně prokázat nemůže, ale spoléháme se v této věci na historická svědectví, a těm věříme, v závilosti na tom, na kolik se jeví být hodnověrná. Stejně tak v případě nějakého vědeckého experimentu věříme svědectví těch, kteří jej provedli (něbo tvrdí, že jej provedli), a závěrům, k nimž došli.

    Martin R. Čejka

  5. matěj | 7.11.2016 z 21:09 |

    Ad Josef: absenci logického rozporu, který zmiňujete, už dobře vysvětluje MRČ. Problém, který s tím mám já, je nejasnost slůvka „dostatečně“, zvlášť v kontextu předchozího odstavce, který si dovolím ocitovat:

    „Negativní nevěra je naprostý nedostatek víry u toho, kdo se nikdy s hlásáním víry nesetkal nebo komu nebyla dostatečně vysvětlena. Jedná se tedy o nevěru nedobrovolnou. Není proto hříchem, je-li nevěra zapříčiněna nezaviněnou nepřekonatelnou neznalostí.“

    Zejména bych z toho vypíchl tu nedobrovolnost. Možná mluvím nějakým jiným jazykem než překladatel článku, ale každou (ne)víru považuji za nedobrovolnou jaksi z definice. Např., přestože jsem tam nikdy nebyl, a dokonce ani osobně neznám nikoho, kdo by tam byl, věřím v existenci Grónska — ale zcela jistě to nepodléhá mé vůli, nemohu se žádným způsobem rozhodnout, že od zítřka na Grónsko věřit přestanu, případně že naopak uvěřím, že vedle Grónska je ještě jedno, větší ap. Mohlo by se stát, že bych své přesvědčení změnil na základě nových informací či na základě nové úvahy nad starými informacemi, ale bez toho mi to nelze, není to věc mého svobodného rozhodnutí. (A mohl bych ovšem říkat, že žádné Grónsko jistě neexistuje, to je ale něco úplně jiného.)

    Z tohoto pohledu ale považuji nevíru v situaci, kdy byla někomu pravda „dostatečně předložena“ jednoduše za nemožnou. Lze věřit a hřešit zapíráním své víry, lze hřešit „zanedbáváním poznání“ a jistě mnoha dalšími způsoby, ale samotný hřích nevíry je v mém idiolektu oxymoron, alespoň dokud je hřích definován dobrovolností. Copak někdo z vás, kdo věříte v existenci Caesara, se můžete rozhodnout v jeho existenci přestat věřit? Pokud někdo skutečně nevěří, je to pro mě zjevný doklad, že mu pravda „dostatečně předložena“ nebyla. Jeden prelát např. popírá, že v plynových komorách umírali Židé. Nepředpokládám, že lže. Mohu si něco myslet o kvalitě jeho úsudku (za níž ovšem nemůže), mohu si něco myslet o jeho snaze „nezanedbat poznání“ (za tu by už mohl), něco si myslím o jeho soudnosti, pokud se v této věci, byť laik, odmítá zdržet výroků, ale jak by jej kdo mohl vinit pro to samotné přesvědčení, předpokládáme-li, že je upřímné. Právě jeho nevíra prokazuje, že mu v této věci pravda „dostatečně“ předložena nebyla.

  6. Myslím, přátelé, že se dostáváme v diskusi do slepé uličky. Řešit, jestli je nevěra u někoho zaviněná nebo ne, to ví přece jedině Bůh, ten bude toho člověka soudit, proto se tím nezabývám.

    Nicméně bych rozhodně polemizoval s panem Matějem, že považuje „každou (ne)víru za nedobrovolnou jaksi z definice“. To by ale odporovalo mnoha Kristovým slovům z evangelia, který své současníky ostře kárá právě za nevěru v jeho Božské poslání, ačkoliv viděli tolik zázraků včetně vzkříšení z mrtvých (Lazar, Jairova dcera, mládenec z Naimu). Ti Židé nevěřili jednoduše proto, poněvadž nechtěli, věděli totiž, že kdyby uvěřili, museli by změnit svůj život – a to je právě to nejtěžší. A to je nejspíš i nejčastější případ dnešní nevěry, resp. odpadu od pravé víry Kristovy. Bossuet napsal: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby předtím nebyl hříšníkem.“ Kořenem nevěry (přesnějí odpadu od víry) je lidské srdce, apriorní neochota uvěřit – a tady nepomohou sebepřesvědčivější doklady a rozumové argumenty. Pán to řekl jasně: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, pak i kdyby někdo vstal z mrtvých, neuvěří.“

    Bossuet by ovšem musel své tvrzení dnes revidovat, protože existuje opravdu mnoho lidí, kteří v nevěře byli už vychovaní a u nichž existuje proto velká míra nedobrovolnosti, potažmo nezaviněné nevědomosti. Ale v jaké míře – to přece jen přenechávám Pánu Bohu, ten vidí do lidského srdce, já ne.

  7. To, co píše Matěj, by platilo za předpokladu, že rozum zcela determinuje vůli. Tak tomu ale pochopitelně není. Nechci to zde nějak sáhodlouze rozvádět, ale stačí se podívat na dějiny, realitu kolem nás i naše vlastní skutky, abychom došli k závěru, že člověk může jednat v rozporu s tím, co poznává jako pravdivé.

    Martin R. Čejka

  8. Josef | 9.11.2016 z 23:52 |

    Ad: Hodie | 7.11.2016 z 13:36 |
    Ale pravdu lze přeci také přijímat vírou, ……………..

    Dovolil bych si tvrdit, že v takovém případě vírou nepřijímáme pravdu, ale věříme autoritě, která tvrdí, že její výroky jsou pravdivé. To nás samozřejmě nezbavuje práva přesvědčovat se, zda výroky autority pravdivé skutečně jsou, tj. že jsou v souladu se skutečností.
    Máme tedy právo zkoumat, jaké prameny autorita použila při tvrzení že existoval (nějaký) Caesar, obdobně máme právo zjišťovat, jaký byl postup vědeckého experimentu – rozumíme-li alespoň trochu dané problematice.
    Bohužel právě teologové se moc nenamáhají s objasněním jak se ke svým výrokům dopracovali a jednoduše požadují, aby jim bylo věřeno.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*