Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“ (5.)

Nový Mesiáš

Prvotní pojetí Ameriky jako „města na hoře“ a „zrcadla národů“ přechází postupně vývojem, až dospěje k aktivnímu mesianismu Spojených států, jejichž misijním územím je celý svět. Ale už od počátku lze pozorovat snahy některých amerických osvícenců šířit „dobrou zvěst“ revoluce za hranicemi „Nové Atlantidy“.

Gaxotte líčí pobyt Benjamina Franklina, který po vyhlášení americké nezávislosti přibyl do Francie jako komisař Spojených států, následovně:

„Onen prohnaný tlouštík byl jedním z hlavních představitelů amerického zednářstva. Ihned co se v Paříži ubytoval, navázal styk s francouzskými bratry a začal se činně podílet na díle očištění a sjednocení zednářstva, což po řadě potíží zajistilo pokrokovým silám vítězství v lóžích a vedlo k tomu, že Velký Orient, založený roku 1773, získal v roce 1780 převahu a právo dozoru. Franklinův dům v Passy se od první chvíle stal hlavním stanem agitátorů, a on sám arciknězem filosofů, mesiášem nespokojenců, patronem tvůrců ideologie…

Když Franklin opouštěl Francii, sláva Spojených států byla už neochvějná. Jeho nástupce Jefferson jí dodal nového lesku, přičemž na tomto pozadí vzniká celá romantická literatura, plná přepjatého obdivu, která až do omrzení opakuje chvalozpěvy na počest vyvoleného národa a vzorné republiky. Několik Američanů, kteří už byli těmito tlachy unaveni, se snažilo protestovat, ale bezvýsledně; jejich dějiny se staly článkem víry.

Spojené státy daly revoluční doktríně to, co jí dosud chybělo – daly jí příklad.“[1]

Ale americká revoluce nebyla pouze příkladem, stala se školou. Za oceán se přesouvali bojechtiví evropští milovníci svobody, z Francie hrabě de Rochambeau, následně generál Francouzské revoluce, a markýz de Lafayette, autor Deklarace práv člověka a občana, Poláci hrabě Kazimierz Pułaski a Tadeusz Kościuszko, pozdější vůdce povstání, a svoji cestu si z Prus našel i baron von Steuben, který to v americké armádě dotáhl na generálmajora a inspekčního generála. Ti všichni, shodou okolností svobodní zednáři, nejen brání „Novou Atlantidu“ před tyrany, ale také zde získávají nové zkušenosti a čerpají z moudrostí tamější „univerzity“. V patách jim jdou intelektuálové jako např. filosof Pierre-Étienne du Ponceau, jenž kvůli nespokojenosti s výukou filosofie na benediktinské koleji zanechal studií, a později nejrůznější socialističtí utopisté jako Charles Fourier nebo Étienne Cabet, který se svými „pionýry lidskosti“ cestuje do „Ikarie“ (USA), aby zde neúspěšně uvedl do života svůj sen o křesťanském komunismu. A „nejméně odvážní pomáhali koloniím na poli propagandy, přičemž hlasitým křikem oznamovali, že začala éra obrození“[2].

Když americký historik Henry Adams ve svém slavném díle „Dějiny Spojených států“ psal, že „světadíl leží před [americkým národem] jako odkryté ložisko rudy“[3], myslel tím možná jen Severní Ameriku. Bylo to však už v době, kdy „nový Mesiáš“ přestal být pouze vzorem vtěleného lidství a zahájil svoji veřejnou činnost, rozšiřuje přitom hranice „demokratického království“.

2. prosince 1823 přednese americký prezident a svobodný zednář James Monroe před kongresem svoji výroční zprávu, která vejde do dějin jako tzv. Monroeova doktrína. V ní se objeví tóny, který budou v americké zahraniční politice v různých obměnách zaznívat až do dnešních dnů, byť ne v tak kostrbatém jazyce jako byl Monroeův:

„Po zvážení nastal vhodný okamžik k tomu, požadovat jako zásadu, pokud jde o práva a zájmy Spojených států, aby americké světadíly [sic!], vzhledem k svobodnému a nezávislému postavení, jehož nabyly a jež zachovávají, nebyly napříště pokládány za předměty budoucí kolonizace jakékoliv evropské mocnosti.“

Poté co Monroe dal na srozuměnou, že se „práva a zájmy“ Spojených států týkají nejen jejich země, ale i Střední a Jižní Ameriky, tedy cizího území, pokračoval:

„S ohledem na otevřené a přátelské vztahy mezi Spojenými státy a těmito mocnostmi jsme tudíž povinováni prohlásit, že budeme považovat veškeré snahy z jejich strany o rozšíření jejich systému na jakoukoliv část této polokoule [sic!] za ohrožení našeho [sic!] pokoje a bezpečnosti. […] Pokud jde o vlády, které vyhlásily svoji nezávislost a zachovávají ji a jejichž nezávislost jsme po velkém uvážení a na základě spravedlivých zásad uznali, tak nemůžeme jakékoliv vměšování jakékoliv evropské mocnosti ve snaze je utlačovat nebo jakýmkoliv způsobem ovládat jejich osud považovat za nic jiného než za projev nepřátelského postoje vůči Spojeným státům [sic!].“[4]

Třeba podotknout, že jihoamerické „vlády“, o kterých je zde řeč, neuzavřely se Spojenými státy žádné smlouvy, jednalo se jen o jednostranné rozprostření „ochranných křídel“ amerického orla a první krok k celosvětové Pax Americana.

Suchopárné právničině Monroeovy doktríny, i když se snažila překrýt velmocenskou účelovost „nezávislostí“ a „spravedlivými zásadami“, scházelo k tomu, aby bylo americké tradici učiněno zadost, „duchovno“. Takovým prvkem se stalo pojetí „zjevného předurčení“ (Manifest Destiny), které kroky americké zahraniční politiky vykládalo nezpochybnitelnou nutností vyplývající z vyvolené role Spojených států v plánu Prozřetelnosti.

Americký novinář a politik John L. O’Sullivan, který toto sousloví užil jako první, obhajoval americkou anexi Texasu mj. „naplněním našeho zjevného předurčení rozprostřít se na světadílu, jejž nám Prozřetelnost přidělila k svobodnému rozvoji našich každým rokem se rozrůstajících milionů“[5]. O’Sullivan už dříve psal o tom, že „‚brány pekelné‘, mocnosti aristokracie a monarchie, ‚nepřemohou‘ věčnou pravdu, kterou jsme si vepsali na první stranu prohlášení našeho národa“. Bohem daným úkolem Spojených států, které stojí na hodnotách, jako jsou rovnost, svoboda svědomí a volební právo, je podle něj „upevnit na světě mravní důstojnost a spásu člověka“[6].

O’Sullivanův vynález „zjevného předurčení“ padl v době diskusí o anexi Texasu a případném obsazení celého Mexika Spojenými státy na úrodnou půdu. Začali ho používat politici a netrvalo dlouho, objevil se i ve slovníku amerických prezidentů. Pravda, někteří se ho dovolávali značně otrle, jako např. prezident (a opět svobodný zednář) William McKinley, který v souvislosti s anexí Havajské republiky prohlásil: „Potřebujeme Havaj stejně a dokonce ještě mnohem víc, než jsme potřebovali Kalifornii. Je to zjevné předurčení.“[7]

Významnou a pozapomenutou událostí, která si zaslouží větší pozornost, je filipínsko-americká válka probíhající v letech 1899 až 1902. Vypovídá o rozšíření území, které Prozřetelnost svěřila „vyvolenému národu“, a v řadě ohledů objasňuje myšlení amerických mesianistů.

Roku 1898 uzavřely Spojené státy a Španělsko v Paříži mírovou smlouvu, kterou skončila pět měsíců trvající válka mezi těmito státy. Válka, kterou ostatně Spojené státy v očekávání rozsáhlých územních zisků vyprovokovaly. Na základě smlouvy získali Američané mj. i Filipíny. Na Filipínách probíhal od roku 1896 boj za nezávislost na Španělsku, který vyústil ve vyhlášení Filipínské republiky v roce 1899. Ti, kdo očekávali, že „Nová Atlantida“, obhájkyně nezávislosti a utěšitelka ujařmených národů, takovýto vývoj uvítá, zažili zklamání. Spojené státy podnikly na Filipíny invazi, načež vypukla filipínsko-americká válka, která si vyžádala statisíce obětí[8]. Američané vybudovali v zemi reconcentrados („koncentrační tábory“), dopouštěli se zvěrstev, v rámci „náboženské svobody“ zabavili značnou část majetku katolické církve a zavedli vyučování v angličtině. Abychom některé pohnutky pochopili, uveďme dva citáty. Prezident McKinley vysvětloval skupině metodistických duchovních, proč Spojené státy neponechaly Filipínám nezávislost a místo toho je napadly, takto:

„Celé noci jsem až do půlnoci bloudil chodbami Bílého domu; a nestydím se před vámi, pánové, přiznat, že jsem nejednou padl na kolena a modlil se k všemohoucímu Bohu o osvícení a radu. A jednou v noci jsem pochopil, nevím jak, ale pochopil:

  1. že je nemůžeme vrátit zpět Španělsku, to by bylo zbabělé a hanebné;
  2. že je nemůžeme přenechat Francii nebo Německu, našim obchodním soupeřům na Východě, to by byl špatný obchod a bylo by to ostudné;
  3. že je nemůžeme ponechat samým sobě, nebyli by si schopni sami vládnout a brzy by měli anarchii a bezpráví horší než za Španělska;
  4. a že nám nezbývá nic jiného než všechny Filipínce přijmout a vzdělávat, povznášet, civilizovat a pokřesťanštit je a s Boží milostí pro ně udělat to nejlepší, co můžeme, jakožto pro naše bližní, za které Kristus také zemřel.

A pak jsem ulehl do postele a usnul. Spal jsem tvrdě. A příštího rána jsem poslal pro vrchního plánovače z ministerstva války, našeho kartografa, a řekl jsem mu, aby přidal Filipíny na mapu Spojených států (ukázal na obrovskou mapu na zdi své pracovny), a tam jsou a pořád zůstanou, dokud jsem já prezidentem!“[9]

Za pozornost zde stojí vícero věcí, ale uveďme alespoň některé:

  1. americký prezident si jménem Spojených států přisvojuje právo rozhodovat, které národy si mohou samy vládnout, tj. že navzdory právu národů na sebeurčení, s nímž se setkáváme v Jeffersonově Deklaraci nezávislosti, to jsou Spojené státy, kdo tuto nezávislost určuje;
  2. úkolem Spojených států je neosvícené národy „vzdělávat, povznášet, civilizovat a pokřesťanštit“.

Většina Filipínců v té době už byla křesťany, katolíky; co tedy v jejich případě mělo obnášet „pokřesťanštění“? Obrácení na protestantismus? Jak uvidíme, to by nebylo přesné.

Zahraniční politiku prezidenta McKinleyho podporovala řada senátorů a kongresmanů. Např. senátor Albert J. Beveridge v roce 1900 z řečniště senátu hlásal, že „[Bůh] pomazal americký lid za vyvolený národ, aby nakonec stál v čele obrody světa. To je božským posláním Ameriky… My jsme opatrovníky světového pokroku, strážci spravedlivého míru. Nás bude soudit Pán dle slov: ‚Poněvadž jsi byl nad málem věrný, nad mnohým tě ustanovím‘“[10]. Nicméně otázku „pokřesťanštění“ asi nejlépe vysvětluje projev kongresmana Henryho R. Gibsona z téhož roku:

„My jsme kazateli nového evangelia vlády; my jsme misionáři nové a vyšší civilizace; my jsme apoštoly Nového světa [hlásající] Starému světu; a součástí našeho poslání je evangelizovat…“[11]

Je patrné, že „pokřesťanštění“ v jazyce misionářů „Nového světa“ znamená přijetí „nového evangelia“, tedy „amerického náboženství“ liberálních svobod a demokracie, a zřeknutí se učení „Starého světa“. Jde samozřejmě v první řadě o ducha, vnější obřady a místní zvyklosti mohou být, pokud zjevně neodporují „novému evangeliu“, ponechány.

Zatímco za McKinleyho překročili američtí „kazatelé“ Tichý oceán, za Woodrowa Wilsona se pustili přes Atlantik, aby domluvili „Starému světu“. Dochází opět ke změně slovníku a poněkud vulgární výrazy některých starých stoupenců „zjevného předurčení“ nahrazuje krasomluva o „obraně demokracie“, která je pochopitelně stále „božským posláním“ Spojených států. A ta vydrží až do současnosti.

Woodrow Wilson ve svém poselství kongresu ze dne 2. dubna 1917, ve kterém hovořil o nutnosti vyhlásit válku Německu, uvedl:

„Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí vyrůstat z ověřených základů politické svobody. Nesmíme sloužit žádným sobeckým zájmům. Nemáme touhu dobývat, ovládat. Neusilujeme pro sebe o žádné odškodnění, žádné hmotné náhrady za oběti, které svobodně přineseme. Jsme toliko obránci lidskosti.“[12]

8. ledna 1918 pak označí I. světovou válku za „vrcholící a konečný boj za lidskou svobodu“[13]. Navzdory jisté dojemnosti těchto slov je třeba si uvědomit, co je míněno „lidskou svobodou“. Je to takový stav věcí, který Spojené státy za „lidskou svobodu“ považují, tj. systém jejich demoliberálních hodnot, přičemž se pasují do role soudce nad ostatními národy. To je patrné z projevu Woodrowa Wilsona ze dne 4. července 1914, tedy několik dní před vypuknutím války:

„Sním o tom, že s postupem let a s tím, jak svět bude stále více a více poznávat Ameriku, bude rovněž pít z oněch pramenů mladosti a obrození [americké demokracie]; že bude v Americe hledat ony mravní vzory, které leží u základů veškerých svobod; že se svět nebude nikdy bát Ameriky, ledaže by tušil, že se dopouští něčeho, co odporuje právům lidskosti; a že se Amerika naplno vyjeví v onen den, až všichni poznají, že klade lidská práva nad všechna ostatní práva a že její vlajka je vlajkou nejen Ameriky, ale i lidskosti.“[14]

Nacházíme zde známou Baconovu představu Spojených států jako „zrcadla“ a zároveň vidíme, že „oko Prozřetelnosti“, které původně z pyramidy shlíželo na „zaslíbenou zemi“, následně na celý americký kontinent, a pak i Východní Asii, nyní svým pohledem sleduje celý svět.

Přední neokonzervativec Robert Kagan to pak v roce 2002 vyjádří následovně: „Američané jakožto dobré děti osvícenství věří, že lidé jsou schopni dosáhnout dokonalosti. Američané ale… také věří… že globální bezpečnost a liberální řád závisejí na tom, že Spojené státy, onen ‚nepostradatelný národ‘, využívají svou moc.“[15] A další americký neokonzervativec Ben Wattenberg vše lapidárně shrne slovy: „Je nanejvýš jasné, co světové společenství potřebuje: pravděpodobně vrchního policajta, ale zcela jistě mocného globálního pořadatele. Někdo to dělat musí. My jsme jediní, kdo může.“ [16]

Wilsonova výhružka odpůrcům je založena na celkem průhledném sofismatu: Je-li vlajka Spojených států vlajkou lidskosti, tak každý, kdo nesouhlasí s jejich politikou, se tím samým dostává do pozice nepřítele lidskosti, a jako takový si zaslouží, aby ho stihl hněv „vyvoleného národa“, jenž je zároveň strážcem lidských práv, soudcem a policistou (katem?) světa. Tento přístup je patrný i v zemích se silným vlivem americké agentury (placené i dobrovolnické), kde jsou kritici USA ve veřejném a mediálním prostoru automaticky a bez hlubšího rozlišení souzeni a odsouzeni jako „fašisté“, „extrémisté“, „komunisté“, „ruští agenti“ atp., tedy jako nepřátelé svobody a demokracie.

A tak podle prezidenta George W. Bushe teroristé napadli 11. října „Ameriku, protože jsme domovem a obráncem svobody“[17]. (Jindy prohlásil: „my svobodu milujeme – oni svobodu nenávidí“.[18]) Ostatně, jiný výklad mesianistický diskurs ani nepřipouští, neboť Spojené státy jsou v něm pojímány jako vtělení lidské svobody. Už před sto lety prezident McKinley ospravedlňoval invazi na Filipíny snahou „zaručit [Filipíncům] plnou míru osobních práv a svobod, které jsou dědictvím svobodných národů“, přičemž je nutné „překonat veškeré překážky k nastolení požehnání dobré a trvalé vlády nad obyvateli Filipínských ostrovů pod svobodnou vlajkou Spojených států“[19]. V souvislosti s následným odporem vlády a „obyvatel Filipínských ostrovů“ deník New York Times v únoru 1899 rozhořčeně psal o „šíleném útoku těchto lidí na jejich osvoboditele!“[20].

Útok slovem či skutkem na Spojené státy je považováno za útok na svobodu a lidstvo samo, neboť, jak prohlásil prezident George W. Bush: „Naše věc je dokonce větší než naše zem. Naše věc je věcí lidské důstojnosti, svobody vedené svědomím a střežené mírem. Ideál Ameriky je nadějí celého lidstva. Tato naděje přivádí miliony do jejího přístavu. Tato naděje nám stále svítí na cestu. A světlo ve tmě svítí, a temnota je nepohltila.“[21]

O to méně lze nesouhlasit s americkou politikou, když „svoboda, které si ceníme, není darem Ameriky světu, je to Boží dar lidstvu“, což jsou slova téhož prezidenta v jeho Zprávě o stavu unie z roku 2003[22].

Šíření „amerického evangelia“ není pouze projevem lásky „Nové Atlantidy“ k lidstvu, jež má být osvíceno, ale slouží rovněž k upevnění Pax Americana a zajištění bezpečnosti samotného „města na hoře“. Budou-li všechny národy sdílet hodnoty „vyvoleného národa“, pak podle strůjců nového řádu věků zavládne „demoliberální pokoj v demoliberální říši“.

Americký ministr zahraničí James A. Baker v roce 1991 řekl, že zahraniční politika USA má sloužit „všeobecně uplatnitelným osvíceným ideálům“ a že euro-atlantického společenství „lze dosáhnout pouze na demokratickém základě“. Proto Spojené státy budou šířit v této části světa „společné… univerzální hodnoty“, „a jinde na zemi pochopitelně také“[23].

Na internetových stránkách amerického ministerstva zahraničí čteme:

„Demokracie a úcta k lidským právům je už dlouhou dobu klíčovou součástí zahraniční politiky USA. Podporou demokracie nejen přispíváme k šíření takových základních amerických hodnot, jako jsou náboženská svoboda a práva pracujících, ale napomáháme k vytvoření bezpečnější, stabilnější a lépe prosperující celosvětové scény, na níž mohou Spojené státy prosazovat svoje zájmy. Demokracie je navíc jediný národní zájem, který pomáhá zajistit všechny další… S myšlenkou na tyto cíle Spojené státy usilují: prosazovat demokracii jako prostředek k zajištění bezpečnosti, stability a prosperity pro celý svět…“[24]

Již zmiňovaný neokonzervativec Ben Wattenberg dodává: „Myšlenka šířit demokracii a americké hodnoty po celém světě je vizionářská.“[25]

Gilbert K. Chesterton měl do značné míry pravdu, když psal, že „Amerika je národ s duší církve“, jelikož se jedná o „jediný národ na světě, která je založen na jistém krédu“.[26] Spojené státy mají vskutku vlastní pseudonáboženské krédo a při svém mesianistickém poslání jsou určitou světskou napodobeninou pravého „Nového Izraele“, katolické církve.

Lze však čistě lidskými silami a na základě „nového evangelia“ revoluce dosáhnout toho, o čem hovořil 10. června 1963 prezident John F. Kennedy na Americké univerzitě ve Washingtonu? „O jaký mír usilujeme? …nejen mír pro Američany, ale mír pro všechny muže a ženy, mír nejen pro naši dobu, ale mír pro všechny časy.“[27]

Utopistickou snahu „Nové Atlantidy“ dobře znázorňují věty prezidenta Ronalda Reagana:

„Naším snem, naší výzvou a, ano, naším posláním je učinit zlatý věk míru, blahobytu a bratrství živoucí skutečností…[28]

Vzdáte-li se snu, vzdáte se síly ducha. Vzdáte-li se víry v lepší budoucnost, nemůžete pochopit Ameriku – že jsme národem, který věřil, že zde je zaslíbená země; my jsme národ, který věří, že jsme byli vyvoleni Bohem stvořit lepší svět.[29]

Tento „americký sen“ ale nakonec čeká zklamání, roztříští se jako všechny fantazie budovatelů pozemských rájů. Uvidíme, zda se z něj „vyvolený národ“ stačí ještě předtím probudit.

„Je to otázka toho, zda si udržíme vedoucí postavení, které učinilo z Ameriky nikoliv pouze místo na mapě, ale světlo světa.“ (Americký prezident Barack Obama ve Zprávě o stavu unie 25. ledna 2011)

„Tu k nim mluvil Ježíš dále: ‚Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude míti světlo života.“ (Evangelium sv. Jana 8, 12)

Martin R. Čejka

 

Text vyšel v časopise Te Deum 1/2016.

 

První část
Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část

 

[1] Gaxotte, op. cit.

[2] Ibidem.

[3] Henry Adams, History of the United States, sv. III., str. 173. New York 1891.

[4] Zdroj internet.

[5] John O’Sullivan, „Annexation“ in United States Magazine and Democratic Review 1/1845.

[6] John O’Sullivan, „The Great Nation of Futurity“ in United States Democratic Review 23/1839.

[7] Cit. in Howard Wayne Morgan, William McKinley and His America, str. 225. Kent (USA) 2003.

[8] Odhady se značně liší, a to od dvou set tisíc (američtí historici) do jednoho a půl milionu (filipínští historici).

[9] James Rusling, „Interview with President William McKinley“ in The Christian Advocate 22. ledna 1903.

[10] Cit. in In Our Own Words: Extraordinary Speeches of the American Century (Ed. Robert Torricelli, Andrew Carroll, Doris Kearns Goodwin), str. 4n. New York 2000.

[11] Cit. in John Thomas Flynn, As We Go Marching, str. 219. Auburn 2007.

[12] Selected Addresses and Public Papers of Woodrow Wilson (ed. Albert Bushnell Hart), str. 195. Honolulu 2002.

[13] Ibidem, str. 251.

[14] Ibidem, str. 43–44.

[15] Robert Kagan, „The U.S.-Europe Divide“ in Washington Post 26. květen 2002.

[16] Cit. in Claes Ryn, The New Jacobinism: America as Revolutionary State, str. 74. Bowie 1991.

[17] Projev v Katedrále svatého Petra a Pavla ve Washingtonu 14. září 2001. Zdroj internet.

[18] Projev k zástupcům Sjednoceného bratrstva tesařů a truhlářů Ameriky dne 19. června 2002. Zdroj internet.

[19] Projev ze dne 21. prosince 1898. The Statutes At Large of the United States of America from March 1897 to March 1899. Washington D. C. 1899.

[20] Cit. in James A. Williams, Charles Pennachio, The Philippine-American War, str. 11. Los Angeles 2002.

[21] Projev na Ellis Island 11. září 2002. Zdroj internet.

[22] Zdroj internet.

[23] Projev v berlínském Aspen institute 18. června 1991. Cit. in Claes Ryn, America the Virtuous, str. 131. New Brunswick 2010.

[24] www.state.gov/j/drl/democ/ (ke dni 1. března 2016).

[25] Cit. in Claes Ryn, The New Jacobinism, str. 74.

[26] G. K. Chesterton, What I saw in America, str. 12 a 7. Londýn 1922.

[27] Cit. in Craig Allen Smith, Kathy B. Smith, The White House Speaks, str. 37. Westport 1994.

[28] Přivítací řeč během návštěvy izraelského premiéra Menachema Begina v USA dne 9. září 1981. The Department of State Bulletin, říjen 1981. Prezident Reagan hovořil při této příležitosti o míru na Blízkém východě.

[29] Proslov na slavností večeři konané v rámci Konference konzervativní politické akce 2. března 1984. Public Papers of the Presidents of the United States: Ronald Reagan, 1984, str. 289.

4 Komentáře k "Americký mesianismus a jeho „nové evangelium“ (5.)"

  1. Méně politiky, více komentářů k aktuálním událostem, prosím.

  2. Laurentius | 23.11.2016 z 8:57 |

    Ano, též se přikláním k názoru JAV. Název stránek je HODIE, avšak kolikrát uplyne týden i více bez jediné nové informace. Po skvělém startu stránek jsem byl nadšen, avšak teď mé nadšení poněkud opadá…

  3. a duchovní témata, prosíme

  4. matěj | 24.11.2016 z 9:48 |

    Dnes tu vyšel článek toho typu, po němž předchozí reakce předpokládám volají. Akorátže vyšel už i včera na lumendelumine, zdejší překlad je ovšem odlišný, tedy (patrně) nezávislý. Nečetl jsem jej (zde) celý, ale nepředpokládám, že by byl nějak výrazně kvalitnější (kdyby nic jiného, jde zde primárně o přenos nějaké informace a článek z LdL je srozumitelný, takže tu už není ani prostor ani důvod pro nějaký zásadní kvalitativní vzestup). Tedy zdejší překladatel dělal práci, která už byla udělána. To mi přijde i „politický“ článek (a ony ovšem nejsou _jen_ politické) užitečnější. Nebo je okruh katolíků věrných Tradici už tak široký, že si mohou dovolit takto plýtvat silami? Doteď jsem myslel, že právě naopak.

    Jistě je zpětná vazba velmi cenná věc, ale přesto by možná mohli autoři předchozích reakcí svá přání formulovat konstruktivněji — za předpokladu, že autor tomu může věnovat nějaké omezené množství zdrojů (tedy lze patrně nanejvýš směrovat jeho zaměření, nikoli po něm požadovat zvýšené úsilí :-), a při uvážení, že mnoho aktuálních věcí je rychleji přeloženo jinými českými blogy/servery/…, do čeho tedy konkrétně by bylo lépe „investovat“ čas ap.? Třeba prostě nic vhodného nebylo právě k dispozici (nebo zrovna bylo méně času ap.), tak to zde přibývalo méně často. Mně připadá užitečné, že jsou na tomto poli české blogy/servery s různými přístupy a trochu odlišnými zaměřeními a preferencemi.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*