Jedním z výkladových klíčů pontifikátu papeže Františka je bezesporu jeho láska k rozporům. Tento myšlenkový sklon je nadmíru zřejmý z apoštolského listu Misericordia et misera vydaného nakonec mimořádného Svatého roku milosrdenství. V tomto listě papež Bergoglio ustanovuje, že ti, kteří navštěvují kostely spravované kněžími Kněžského bratrstva sv. Pia X., mohou platně a dovoleně přijmout svátostné rozhřešení. Papež tak urovnává to, co představuje hlavní důvod „neregulérnosti“ bratrstva založeného Mons. Lefebvrem: platnost zpovědí. S tím by šlo těžko sloučit představu, že v případě, kdy jsou zpovědi uznány za platné a dovolené, nejsou za dovolené uznány také mše sloužené kněžími, které jsou rozhodně platné. Z tohoto pohledu není jasné, proč je nutná nějaká dohoda mezi Římem a bratrstvem založeným Mons. Lefebvrem, když je postavení těchto kněží de facto urovnáno, přičemž naukové otázky k projednání papeže, jak je dobře známo, příliš nezajímají.
Ve stejném listě papež Bergoglio stanovuje: „Aby mezi prosbou o smíření a Božím odpuštěním nebyla žádná překážka, uděluji od nynějška všem kněžím zplnomocnění rozhřešovat v síle kněžství ty, kdo spáchali hřích umělého potratu.“ Kněží ve skutečnosti měli vždy pravomoc odpouštět při zpovědi umělý potrat. Nicméně podle staleté praxe Církve je umělý potrat jedním z těžkých hříchů trestaných samovolnou exkomunikací. „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace bez rozhodnutí představeného,“ říká kánon 1398 Kodexu kanonického práva (1983). Z toho důvodu kněží potřebovali povolení svého biskupa k odstranění exkomunikace, než mohli odpustit hřích umělého potratu. Nyní mohou všichni kněží také zbavovat exkomunikace, aniž by se museli obracet na svého biskupa nebo k tomu byli zvlášť oprávněni. Exkomunikace se tímto de facto ruší a umělý potrat ztrácí závažnost, kterou mu přisuzuje kanonické právo.
V rozhovoru pro TV2000 [televizní stanici Italské biskupské konference] papež 20. listopadu prohlásil, že „potrat zůstává těžkým hříchem“, „strašlivým zločinem“, neboť „ukončuje nevinný život“. Nevidí snad papež, že svým rozhodnutí, kterým vypouští potrat ze samovolných exkomunikací, onen „strašný zločin“ relativizuje a dovoluje hromadným sdělovacím prostředkům, aby to vykládala tak, že ho Církev považuje za méně závažný, než tomu bylo v minulosti, a snadno ho nyní odpouští?
Papež ve svém listě uvádí, že „neexistuje žádný hřích, který by Boží milosrdenství nemohlo dostihnout a zničit, pokud nalezne litující srdce, které prosí o smíření s Otcem“, ale jak je patrné z jeho vlastních slov, milosrdenství jako takové předpokládá existenci hříchu, a tím spravedlnosti. Proč hovořit stále o dobrém a milosrdném Bohu a nikdy se nezmínit o Bohu spravedlivém, který člověka odměňuje a trestá podle zásluh a provinění? Svatí, jak je známo, neúnavně velebili Boží milosrdenství, tak nevyčerpatelné ve svých darech; ale také se obávali Boží spravedlnosti, přísné ve svých nárocích. Bůh schopný pouze milovat a odměňovat dobré a neschopný nenávidět a trestat zlo, by byl protimluvem.
Pokud ovšem nevěříme, že Boží zákon sice existuje, ale je abstraktní a nesplnitelný, přičemž jediné, co se počítá, je konkrétní život člověka, který nemůže jinak než hřešit. A důležité není dodržování zákona, ale slepá víra v Boží milosrdenství a odpuštění. Pecca fortiter, crede fortius. [„Statně hřeš, pevněji věř.“]
Tohle je ovšem Lutherovo učení, nikoliv nauka katolické církve.
Roberto de Mattei
Převzato z corrispondenzaromana.it
Přeložil Edmund Kříž.
Děkuji 🙂
De Mattei ani tentokrát nezklamal, to, co napíše, vždycky sedí. Díky za takové osobnosti.
Já se v kontextu článku obávám následující věci: Dosud byl potrat klasifikován hůř než jiná vražda, neboť jde o zabití někoho, kdo nemá ani minimální možnost obrany, dokonce neexistuje ani možnost v nouzi pokřtít. Každá vražda je podle katechismu „hříchem do nebe volajícím“, ale umělý potrat podléhal nadto ještě exkomunikaci latae sententiae a mohl ji sejmout pouze papež. Jan Pavel II. delegoval tuto pravomoc na biskupy, František nyní na každého kněze. Tím je potrat postaven na roveň jakékoliv jiné vraždě. Víme, že vražda a vražda nemusí být jedno a totéž. Když někdo druhého zavraždí ze msty proto, že mu zabil dítě, je to samozřejmě objektivně odsouzeníhodný těžký hřích a zločin, ale přece jen jde o jistý kvalitativní rozdíl proti lupiči, jenž zavraždí jiného pro peníze. Obávám se, že Františkovým rozhodnutím se otevírá cesta k podobnému chápání potratů, „progresivní“ kněží začnou „rozlišovat“ mezi ženami, jež se zbavily dítěte z pohodlnosti a ženami, jimž bylo diagnostikováno poškození plodu nebo které se octly v sociální tísni, mezi lékaři, kteří provedli potrat pro peníze a těmi, kdo to udělali „ze soucitu“ k ženě blablabla, mezi politiky, co prosazují potraty z ideologických důvodů a těmi, kdo to dělají „z respektu k právu ženy“, takže v „některých případech“ to už ani pro tyto kněze hřích být nemusí, případně jen „lehký“, a budou v tomto „vzdělávat“ penitentky. Pomalu se tak otevírá cesta k legalizaci potratů – byť „pouze za jistých okolností“ – v Katolické církvi, což neexistovalo, když každý potrat bez výjimky podléhal exkomunikaci l.s., každá žena tak byla konfrontována s otřásající závažností své viny, stejně tak i zdravotník(ice) toto provádějící.
A ještě jedna otřesná zpráva z Vatikánu, četl jsem ji na katholisches.info. Nový prezident Papežské akademie pro život mons. Vicenzo Paglia prohlásil, že není vyloučeno úplné vynětí potratu z exkomunikace l.s.
A předpokládám, že tito všichni kněží budou nabádáni k bezbřehému milosrdenství…
To nebezpečí, že jakékoli projevení milosrdenství zlehčuje vážnost hříchu, je objektivní, a tak je třeba milosrdenství sice projevovat, ale poněkud zdrženlivě … právě proto trvalo i Pánu Ježíši tak dlouho vyřešení oné cizoložnice, proto i papež František prozatím tak částečně a nelogicky řeší problémy s FSSPX. Jeho vyjadřování nerozlišuje vždy přesně např. zbavení exkomunikace a rozhřešení nebo dovolenost udílet a dovolenost přijímat rozhřešení, ale to už asi jak v kontextu celé problematiky FSSPX tak tím spíše problematiky celé církve není podstatné. Ani Pán Ježíš se nevyjadřoval vždy vzorově matematicky přesně.
„což neexistovalo, když každý potrat bez výjimky podléhal exkomunikaci l.s.“ — toto se ale nikterak nezměnilo, ne?
Problém je v tom, že František ve svém listě vůbec nerozlišuje mezi odpuštěním hříchu a snětím církevního trestu (to druhé vůbec nezmiňuje). Už v souvislosti s předchozím rozhodnutím při zahájení Svatého roku na to mnozí upozorňovali. Teď se to diletantství objevuje znovu.
Čili ano, formálně exkomunikace platí, ale v praxi jako kdyby nebyla.
Martin R. Čejka
Bezvadný, bezchybný příspěvek. S tím odpuštěním hříchů je to velmi náročné a určitě neplatí Lutherovo učení, zmíněné na konci příspěvku.
Za zabití novorozence je několikaleté vězení.
Za zabití nenarozeného je co?
Vpravdě ti říkám :nevyjdeš odtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře. Mt.5:29
Papež František je ze staré školy, kdy formule zbavení censur (tj. exkomunikace, interdiktu, příp. u duchovních suspense) byla standardně připojena k rozhřešení, takže není navyklý oboje exaktně oddělovat a rozlišovat … samozřejmě, superpřesné to není, ale je to tak.
Podľa vyšie napísaného sa mení len to, že kňaz nepotrebuje špeciálne povolenie od biskupa k odstráneniu exkomunikácie, aby mohol udeliť rozhrešenie v spovedi. To ale neznamená, že so spáchaním potratu neni dotyčný exkomunikovaný, len kvôli tomu, že to tam neni vyložene napísané. To predsa neruší vyšie zmienený zákon z CIC. Aspoň takto tomu rozumiem ja.
Podle rozhřešujícího formuláře latinského ritu z doby před reformou kněz zároveň ještě těsně před latinsky udělovaným rozhřešením osvobozoval penitenta – rovněž latinsky – od případných církevních trestů. Samozřejmě u vytypovaných obzvlášť závažných hříchů včetně potratu se muselo pro osvobození od exkomunikace k biskupovi nebo až do Říma. V dnešní rozhřešovací formuli v národním jazyku věta o osvobození od círk. trestů chybí, takže vzniká otázka, jak chtějí při potratu kněží uvolňovat od exkomunikace l.s., která nadále platí v případě potratu?
Jinak nejen současný kodex v canonech 1323 a 1324, ale i starý v Can. 2229 a 2230 rozebírá spoustu okolností, podle kterých pachatel skutku podléhajícího trestu latae sententiae tomuto trestu skutečně propadá, nebo nepropadá, tedy při nejmenším od roku 1918 neplatí, že by skutečně každý pachatel potratu upadl do exkomunikace (jak to bylo před tím přesně nevím, ale v obou kodifikacích církevního práva nešlo o příliš mnoho příliš velkých revolučních změn). To nemá a tím nechci zlehčovat skutky trestané tresty latae sententiae, jen to znamená, že vždy se uplatňovala i ta subjektivní stránka, kdo jak svobondě skutek vykonal.
Zdá se mně ( možná nesprávně), že současný papež je autorem teologie milosrdenství bez odpovědnosti. To ovšem může vést k relativizaci hodnot a destrukci morálky. Přehnaně řečeno “ padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. Svaté Kateřině Bůh řekl: “ dříve nebo později každý stane tváří v tvář Božímu milosrdenství nebo Boží spravedlnosti… nemohou se mi však vymknout, protože buďto budou potrestáni mou spravedlností enbo spaseni mým milosrdenstvím“ ( Dialog 28, Světlo 2010). Jak je uvedeno shora „:Svatí, jak je známo, neúnavně velebili Boží milosrdenství, tak nevyčerpatelné ve svých darech; ale také se obávali Boží spravedlnosti, přísné ve svých nárocích“. Takový výklad, který akcentuje i subjektvní stránku lidského jednání, je v dnešní době zřejmě také „politicky nekorektní“.
Ad Vít Júza: To je pravda, že ne ve všech případech propadl penitent, jenž měl na svědomí hřích potratu, exkomunikaci l.s., neboť zde byla ještě subjektivní stránka věci, kterou často bylo velice těžké hodnotit, nicméně nevím o případu, kdy by hříšník tohoto typu dostal ve zpovědi rozhřešení jako od kteréhokoliv jiného hříchu, takhle to nefungovalo a jestli teď to tak bude fungovat, je to ústupek duchu tohoto světa.