Františka Siedliska (25. listopadu)

V  Roszkowe Woli žil bohatý zemanský pár Adama a Cecilie Marianny Siedliských, jemuž se 12. 11. 1842 narodila dcera Františka. O budoucnosti dívenky měli jasno: bude slavnou umělkyní, „nezkysne“ přece někde na konci světa mezi Mazurskými jezery. Dostávala tedy hodiny hudby či tance. Rodiče Siedliští co do přístupu k výchově předběhli svou dobu, nechtěli ji k víře nutit, hodlali ji nechat, ať se v budoucnu sama rozhodne, zda bude věřit, nebo nebude. Oni sami byli ve víře vlažní. Ostatně Františka později napsala: „Bůh u nás doma nebyl Pánem.“

Peníze nejsou všechno a přesvědčili se o tom i manželé Siedliští, protože jejich milovaná dcerka byla vážně nemocná – potýkala se s chronickými potížemi s páteří. Rodiče nešetřili penězi, malá cestovala po nejvěhlasnějších evropských sanatoriích, ale výsledky se nedostavovaly.

Františka byla odmala zcela jiná než rodiče, byla zasažena šípem Kristovy lásky, takže otec se těžko smiřoval s tím, když se mu svěřila, že by chtěla do kláštera a že nemá zájem o šípy Amorovy, jehož luk se on snažil namířit tím nejv(ý)hodnějším směrem. Otec však stále snil o tom, jak se jeho dcera stane primadonou, a tak s jejím „bláznivým“ nápadem nesouhlasil.

Jenže dívka, jež byla prvního svatého přijímání kvůli nemoci až ve dvanácti, když v obrovském zástupu najednou „nic a nikoho neviděla, jen můj nejdražší Ježíš naplnil mé srdce“, se nevzdávala. V Cannes, kde zase byla jednou na léčení, složila roku 1864 soukromý slib čistoty a oznámila to otci. Ten viděl, že prohrál. „Jsem zasnoubena s Ježíšem, mám svého božského Snoubence, jen On a nikdo jiný bude vlastnit mé srdce,“ říkala. Otci se podařilo dceru ještě přemluvit, aby zůstala aspoň do jeho smrti doma. Zcela se oddala Bohu a bezesporu i tento její příklad mu dopomohl, aby se krátce před smrtí (1870) obrátil. Nějaký čas pak ještě zůstala doma, aby se pak s rovněž obrácenou matkou stala františkánskou terciářkou.

Přes bídný zdravotní stav (byla prakticky upoutána na lůžko) ustavičně básnila o vysněném životě řeholnice. Když jí její zpovědník, o. Leandr Lendzina, nebránil, ani nepřesvědčoval, jen jí doporučil modlit se k Bohu o odpověď, strávila s křížkem v sepjatých dlaních dny a noci, aby pak najednou pocítila v duši „podivuhodné světlo a odvahu. Odevzdala jsem se mému Bohu, a to ke všemu, co se mnou zamýšlí“. Odevzdala se Mu plně, s naprostou důvěrou, takže si mohla ke konci života do svého deníku zapsat: „Pane, Ty jsi vždy byl a zůstáváš Dobrým Pastýřem, Nejlepším Pastýřem, protože když jsem Tě kvůli své slabosti opustila a odešla od Tebe, Tys mne nezavrhl a nenechal sobě samé napospas, ale hledal jsi mne a bránil před věčnou záhubou. Vysvobodil jsi mne z propasti a na svých ramenou přinesl do svého ovčince.“

Založila Kongregaci Sester Nejsvětější Rodiny z Nazaretu (nazaretky). Roku 1873 si dojela do Říma pro potvrzení statusu kongregace od blah. Pia IX., aby tak získala jistotu, že sám Bůh chce toto dílo. V případě nesouhlasu Kristova náměstka byla ochotna se své myšlenky na místě vzdát. Bůh tomu však chtěl… A tak mohla o dva roky později založit v Římě první klášter nazaretek. V Římě, neboť politické elity nebyly v tehdy rozděleném a neexistujícím Polsku vůči klášterům zrovna nakloněny. Z Františky se stala Marie, konkrétně sestra Marie od Pána Ježíše Dobrého Pastýře, a všechny své zdravím podlomené síly vrhla do práce. A Bůh jí přál, a to tak, že ji uzdravil.

Velkou oporou jí byli dva kněží, jezuita Lanrencot a o. Semenenko, jenž na její žádost sepsal první regule nové kongregace. Jejím posláním je služba ve školách, sirotčincích, útulcích, internátech. Sloužila k morální a náboženské obrodě rodiny a pomáhala přečasto i v hmotném či morálním nedostatku. Sestry měly na starost nejen zdravé, ale i nemocné a mentálně postižené lidi, staraly se o výchovu (zvláště náboženskou) zanedbaných dětí, o samotné matky a v neposlední řadě hájily životy dětí nenarozených. Do praxe uváděly Františčinu-Mariinu představu o životě Svaté Rodiny – životě v lásce, v plnění povinností, odevzdání se zcela Bohu a Jeho vůli. „Navenek práce a povinnosti, vše vykonávané poctivě, s láskou, vlídností, abychom všechny přivedly k Pánu Ježíši. Ale tam, v hloubi duše, tam má být nejintimnější spojení s Pánem Ježíšem…“ popisovala svou ideu a vybízela sestry k tomu, aby i ony vytvořily ze svého srdce Nazaret: „Ať se tvé srdce stane sebezdokonalováním Nazaretem. Ať se snášením každodenních křížů stane Kalvárií. Ať se zachováváním věrnosti stane Večeřadlem. Ať se díky Duchu adorace, úcty a vděčnosti stane Nebem.“

V letech 1880–1881 konečně mohla otevřít klášter i v Krakově, následovaly Chicago, Paříž, Londýně. Sestry tu pomáhaly exulantům a byly jakýmisi strážkyněmi národního ducha a jazyka v daleké cizině. Když 21. 11. 1902 umírala, zanechala za sebou už 28 fungujících klášterních domů se 347 sestrami. Zanechala za sebou např. i ty sestry, jež  roku 1943 nabídly německým okupantům své životy za životy zajatých otců rodin. Stejně jako v případě sv. Maxmiliána i zde Bůh jejich oběť přijal. V roce 2000 je jejich krajan na Petrově stolci beatifikoval. Ji samotnou o jedenáct let dříve. Takže kdy? Správně – r. 1989.

Libor Rösner

3 Komentáře k "Františka Siedliska (25. listopadu)"

  1. A vznikla další zbytečná kongregace. Klasicky ženský problém – neschopnost podřídit se jiným ženám v řádu či kongregaci.

  2. Františkáni by mohli vyprávět…

    Martin R. Čejka

  3. a kde je dnes konec „nazaretkám“

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*