Ponořme se do latiny – Exkurs 7

Ukončili jsme jednu fázi sloves, a než se vrátíme k podstatným a přídavným jménům, uděláme si zase exkurs‚ v jehož třech částech si něco vysvětlíme o přízvuku v latině. Pro nás, kteří máme přízvuk na první slabice slov, se zdá „věda“ kolem latinského přízvuku složitá, zamotaná a hlavně zbytečná, ale není tomu tak. Sami jazykovědci, jejichž mateřštinou byla latina, považovali přízvuk za velmi důležitý (sv. Augustin: Accentus est anima vocis, čili „Přízvuk je duší hlasu“) a platí to i pro nás – kdyby nic jiného, tak už jen proto, že naše latinská mluva může vypadat velmi tvrdě až hloupě v případě, že o přízvuku nic nevíme a – jak to pak bývá – ho dáváme stejně jako v naší mateřštině na první slabiky slov. A přesto, že ho v konkrétních tištěných slovech poznáme podle „naší“ čárky, měli bychom vědět, proč je zrovna na příslušném místě a jak vlastně ovlivní výslovnost. Na polohu přízvuku ve slově má vliv délka slabik; ale pozor, neznamená to, že co přízvuk, to délka, nebo naopak co délka, to přízvuk! Jsou nepřízvučné dlouhé slabiky i přízvučné krátké slabiky. A konečně i s tou délkou slabik je to složité: co ona vlastně je, jak ji poznáme? To bude vysvětleno v první části. Jak se přízvuk ve slovech umisťuje, bude vysvětleno v druhé části, a co vlastně přízvuk znamená (není to jen tak jednoduché!), to bude vysvětleno v části třetí.

Co je to vlastně dlouhá slabika?

Slabiky obsahující dlouhou (dlouze vyslovenou) samohlásku, jsou dlouhé. To je pochopitelné, avšak dlouhé jsou i slabiky obsahující dvojhlásku (au, ve slovech řeckého původu eu – blíže viz závěr exkursu č. 1 Tradiční výslovnost v českých zemích). Mezi dlouhé patří i slabiky obsahující ae a oe – v římské i v běžné české výslovnosti čtené e bychom totiž měli vyslovovat dlouze.

Avšak dlouhé slabiky jsou i některé obsahující krátkou samohlásku. Abychom je nepřehlédli, musíme dané slovo v mysli rozdělit na slabiky, a to tak, aby žádná slabika nezačínala dvěma či více souhláskami (tj. běžně jen jednou souhláskou a výjimečně – pokud se za sebou vyskytnou dvě vyslovené samohlásky, které netvoří dvojhlásku – přímo samohláskou). Výsledkem je, že (s výjimkou skupin souhlásek na začátku a na konci slova) když je za sebou více souhlásek, pak poslední z nich začíná novou slabiku a ty před ní patří do slabiky předcházející. Na příklad benedictus rozdělíme jako be-ne-dic-tus, gratia jako gra-ti-a, incarnatus jako in-car-na-tus. Upozorňujeme, že toto dělení nemusí odpovídat tomu, jak jsme ze školy zvyklí dělit slova dle toho, z jakých významově samostatných částí jsou složena; např. respiro je složenina re-spiro, avšak v našem případě ji dle daného pravidla rozdělíme na res-pi-ro; nebo perennis, ač to vzniklo z per-ennis, rozdělíme pe-ren-nis.

Po tomto kroku zjistíme, které slabiky jsou tak říkajíc uzavřené, tj. které po právě popsaném dělení končí souhláskou (v našich příkladech –dic–, –car– a –tus.) a které tzv. otevřené (tj. ostatní). A základní pravidlo stanoví: také uzavřené slabiky jsou pokládány za dlouhé, bez ohledu na to, zda je jejich samohláska dlouhá nebo krátká.

Toto pravidlo má jisté výjimky, nebudeme si však s nimi komplikovat život, neboť ty se uplatní hlavně v rytmické poezii (v liturgii konkrétně v hymnech). Tedy shrňme: dlouhé slabiky jsou ty, které obsahují dlouze vyslovenou samohlásku nebo dvojhlásku nebo jsou uzavřené.

Poloha přízvuku ve slově

Nyní už můžeme vyslovit pravidla pro umístění přízvuku ve slovech, avšak ještě před tím musíme upozornit, že přízvuk v latině nemusí být na první slabice slova. Přízvuk budeme značit tak, jak se značí v tištěných vydáních liturgických textů, „naší“ čárkou nad příslušnou samohláskou.

7.1. Dvouslabičná slova mají přízvuk na první slabice, např. méus (na krátké slabice), nóster (na slabice, která je dlouhá, protože se uzavřená), caélum, máter, mátris (na slabice, která je dlouhá, protože obsahuje samohlásku vylovenou dlouze).

7.2. Slova o třech a více slabikách mají přízvuk na druhé nebo třetí slabice od konce; pokud druhá slabika je dlouhá (ve smyslu předchozích vymezení), je přízvučná; pokud je krátká, přízvuk padne na třetí slabiku od konce. Na poslední slabice slova nezáleží. Např. slova dóminus, dómini, homínibus, caeléstibus, laudámini, prótegat[1] mají přízvuk na třetí slabice od konce, protože druhá je krátká, slova dominórum, celéstis, laudávi, laudavísti mají přízvuk na druhé slabice od konce, protože je dlouhá. Vidíme, že přízvuk může opouštět jednu slabiku a přesouvat se na jinou, pokud se změní koncovka pádu, osoby nebo čísla.

7.3. Podobně jako v češtině se i v latině svazují některá slova se slovem, které následuje. Možná, že si někdo vzpomene, jak při hodinách čtení v základní škole učitel nerudně opravoval žáka, jemuž čtení moc nešlo a přečetl např. na stole s přízvukem na slabice sto; učitel obvykle vykřikl nastole! s důrazem na slabice na; ano, v češtině vyslovujeme při čtení předložku tak, jako by už byla bez mezery připsána k následujícímu slovu, a takovéto obohacené slovo má ovšem přízvuk tam, kde mu ho pravidla jazyka předepisují, tj. na první slabice. A tak to platí i v latině: např. per Christum vyslovujeme, jako by šlo o jedno slovo perchristum s jedním přízvukem (a to na slabice –chri–), podobně výraz super aspidem (z traktu pro 1. neděli postní – doslova „přes brejlovce“, ve smyslu „po jedovatém hadu“) vyslovujeme jako pětislabičné hypotetické slovo superaspidem (přízvuk vyjde na slabiku –as–) atd. Neplatí to jen pro předložky: např. sicut je sice předložka (viz např. sicut leo rugiens, tj. „jako lev řvoucí“) avšak může uvozovat celou větu (známe přece sicut erat in principio, kde sicut bychom měli přesně přeložit na „tak, jak“); je spíše ve funkci spojky uvozující vedlejší větu, avšak i tehdy je bez přízvuku, připojena k následujícímu slovu erat. Nebo částice autem (česky „pak“, „tedy“,… např. začátek Introitu pro Zelený čtvrtek Nos autem gloriári) je také bez přízvuku.

7.4. Přesná gramatická pravidla pro přízvuk jednoslabičných sloves neexistují, jsou vztažena spíše k poetické rytmice, ale tím se nezabývejme. V tištěných vydáních jsou tato slova jakoby bez přízvuku.

7.5. Jak vyplývá z předchozího, poslední slabika slova nemá na postavení přízvuku vliv, ať je dlouhá nebo krátká.

Co je to latinský přízvuk?

V češtině znamená slovní přízvuk zesílení slabiky a rytmické upevnění – další slabiky slova jakoby visí na té přízvučné, odvíjejí se z ní. V konvenční české poezii je slovní přízvuk „těžkou dobou“, tj. počáteční slabikou trochejí a daktylů a – výjimečně – koncovou slabikou jambů. V latině je tomu jinak: přízvuk je, jak už bylo poznamenáno „duší“ mluvy, tedy i „duší“ slova, na němž se nachází.

V klasické latině to znamenalo, že přízvučná slabika se „zaintonovala“ (opravdu, skoro se zazpívala) jako nejvyšší z celého slova, od ní intonace klesala až k poslední slabice a v případě víceslabičného slova jeho intonace začala níž a k přízvučné slabice stoupala. S vývojem latiny k její pozdní fázi toto melodické vyjádření přízvuku ustupovalo vyjádření dynamickému, tj. přízvučná slabika se stala nejsilnější, od ní se vyslovené slova zeslabovala a u víceslabičných slov se od počáteční slabiky k té přízvučné mluva zesilovala.

Avšak v době, kdy se fixovaly mnohé z liturgických textů a z jejich autentických nápěvů v gregoriánském zpěvu, bylo pojetí přízvuku v latině velmi odlišné od toho, jak ho známe my, a to nejen z češtiny ale i např. z němčiny, angličtiny a dalších jazyků. Svědčí o tom právě ta zhudebnění. Ovlivnila to tzv. karolinská renesance, fáze vývoje evropské kultury, kdy se uplatňovala (po prvé) všeobecná snaha stavět na kulturních a civilizačních stimulech doby přelomu tisíciletí jakými byla např. časomíra v poezii, ornamentika v sochařství, architektonické struktury, ve státní organizaci císařství,… A tak se uplanil i melodický charakter přízvuku latinských slov; přízvuk netvoří rytmické upevnění, není začátkem pomyslného taktu, od něhož se další slabiky odvíjejí. Na českém přízvuku může být postaven novověký pochod – dupnutí pravou (tedy schopnější, silnější) nohou patří na přízvučnou slabiku, kdežto v latině – jak vysvětloval prof. M. Venhoda – je přízvuk spíše vázán k nejvyššímu bodu výskoku baletky: když ona vyskočí, dá do toho sice svou sílu, ano, ale v tom okamžiku není přízvuk, naopak, baletka se vznese jemně, bez dupnutí; a také dopadne jemně, elegantně. „Anima vocis“ – „přízvuk“ baletčina skoku je v jeho vrcholu, fysik by řekl „v okamžiku největší potenviální energie, největší schopnosti „konat práci“. Potom baletka klesá, ale při dopadu nedupne, nanarazí, není otrokyní hmoty ve smysu, že zmíněnou potenciální energii promění v kinetickou, která zvukově rozkmitá podlahu, nespadne „jako pytel brambor“, nýbrž její umění převládne nad fyzikou hmoty, jemně přistane a je hned schopna dalšího skoku (v naší analogii: ukončení jednoho slova je „odpočinek“ v proudu řeči, avšak řeč je ihned schopna „vyzpívat“ další slovo). A tak by mělo působit latinské slovo; čím je delší, tím více by jeho průběh měl vyniknout (viz např. např. benedícimus).

Ti, kdo pracovali na tradičních liturgických latinských textech, se však tím vším nespokojili. Cítili stále ještě možnosti toho klasického vyjádření přízvuku (duše hlasu) intonací, o čemž dnes svědčí zhudebnění té doby (mimochodem, nezapomeňme, že např. během konstituování liturgie pro celou „zaalpskou“ latinskou Evropu v době vlády Karla Velikého byla v proudu tzv. karolinské renesance, tedy snaha kulturně navázat na antické formy (nejen literární, ale i výtvarné) doby předkřesťanské. Takže liturgické texty by měly být téměř zpívány, a to tak, že každé slovo by mělo mít svůj vrchol a na konec každého slova by měly nastat jemné „konce jakýchsi nestejných taktů“.

To dnes není jen tak proveditelné[2]. Je však vhodné o tom vědět a mít to alespoň občas na mysli, neboť tím dostává liturgický přednes nesmírnou krásu, ztrácí se z něho jakékoliv huhňání a tvrdost pozdějších jazyků (nejen češtiny, ale dokonce i jazyků, které z latiny vznikly, včetně „nejzvučnějšího z jazyků“ – italštiny)[3]. Pro procvičení této pro novověk nezvyklé praxe lze doporučit „zpívat“, tj. vyznačovat přízvuk intonací tak, jak jsme uvedli výše, a to i v případě, že nezpíváme. Zkuste si tak přečíst např. prefaci o Nejsvětější Trojici: pokud kdokoliv má problémy s pochopením jejího tajemství (a kdo je nemá?), pozná při tom kontemplativní charakter této preface a současně pokorný a současně povznášející smysl jejích slov, v nichž její autor zachytil to, jak vzájemná láska božských osob dává na sobě účast tomu, kdo prefaci opravdu latinským způsobem přednáší.

Od nynějška budeme přízvučné slabiky slov, která mají tři a více slabik, značit „naší“ čárkou nad příslušnou samohláskou. Předpokládáme, že čtenář už dostal tolik informací, že nebude takovou čárku chápat jako znak délky. V případě ae a oe budeme čárku dávat tak, jak je tomu obecným zvykem, totiž na e.

Evžen Kindler

 

[1] Upozorňujeme, že samohlásky přízvučných slabik prvních čtyř slov jsou krátké, u posledního slova je však dlouhá!

[2] Ono je toho ještě víc: existují tzv. pravidla rytmické syntézy větné fráze, která stanovují hierarchii mezi slovy a jejich přízvuky, ale tím už se nezabývejme, patří to více do rétoriky než do gramatiky.

[3] Seznámil jsem se s praxí tohoto přístupu přes gregoriánský chorál a neváhal jsem o latinské podstatě přízvuku vyjádřit i v odborném lingvistickém tisku, že skrze ni působí latina jako zvlášť od Boha vytvořená proto, aby sloužila k jeho oslavě (viz Picturesque World of the First Millennium Music, Listy filologické – Folia Philologica, CXXV, 2002, č. 3-4, str. 198-212).

Přidej komentář jako první k "Ponořme se do latiny – Exkurs 7"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*