Obrázky z minulého století: Hláskař

Zima na Vysočině v tom padesátém sedmém byla neobyčejně dlouhá a tuhá. Už krátce před sv. Martinem napadl sníh a přes noc mráz sevřel vodní hladiny ledovým krunýřem, který vydržel až do jara. Bylo pár dní před Vánocemi a hláskaři Janovi Tichému pomalu končila služba. „Kožich si na tu chvilku brát nebudu,“ pomyslel si. Nasadil čepici, vzal signální svítilnu a vyšel na peron. Hluk blížícího se rychlíku sílil, až ho udeřila silná studená vlna, aby ho vzápětí pohltil oblak horké páry. Na zlomek vteřiny zahlédl zvednutou ruku strojvedoucího a zdálo se, že něco zavolal, ale rozumět mu nebylo. Opakovaně mávl svítilnou a čekal, až se míhající osvětlená okna vagonů přeženou a on uvidí červená koncová světla vlaku. Podupávaje nohama, aby setřásl sníh, spěchal dovnitř, kde do červena rozpálený bubínek vydával příjemné teplo. Rádi využívali příležitost, když tu některý vlak zastavil a osádka nezištně hláskařům naplnila dva, tři kýble černým uhlím. To erární je hnědé, tak dobře nehoří a každou chvíli je potřeba vynést popel. Odblokoval páky návěstidel, aby je po projetém rychlíku nastavil do polohy „stůj“. Pak zatočil kličkou telefonu, aby dal odhlášku předchozí stanici: „Žďáre, tady Jamné. Sedmsetdvacetčtyřka projela v sedmnáct hodin, padesát minut.“ Za dveřmi se ozval dupot a tmavým obdélníkem otevřených dveří vtrhne do místnosti mráz a silueta muže. Než se dveře zavřely, bylo možné na chvíli spatřit jasnou zimní oblohu s vycházejícími hvězdami a úzký srpek měsíce vynořující se z korun blízkého lesa.

„To je zase mráz, ďas aby to…,“ spustil příchozí místo pozdravu.

„Dobrej večír, pane Vesetský, jdete skoro brzo, ne?“ odpovídá Jan a zapisuje odhlášku do sešitu.

„Ále, kdo to má doma s tou čarodějnicou vydržet,“ opáčí příchozí.

Jan zatím neví, co si má o tomto člověku myslet. Bydlí ve Vatíně, slabý kilometr od hlásky. Jeho chování je hrubé a rád se poslouchá. Na hlásce je krátce, aby vystřídal kolegu Jana Laška, kterého asi před týdnem odvezli do nemocnice. Povídalo se, že to nebude nic vážného, jen menší operace. Lašek je také z Jamného, jako Tichý, vlastně jsou skoro sousedé.

„Tak já ještě odbavím ten náklad z Ostrova a pomalu půjdu domů,“ otočí se Jan k Vesetskému a zvedá sluchátko telefonu. Ostrov oznamuje, že dvacetčtyřipadesátjednička projela stanicí. Je to vlak „s postrkem“, více jak padesát vagonů, naložených železnou rudou a uhlím. Jeden „štokr“ vepředu, druhý na konci soupravy tlačí. Jsou to impozantní stroje s pěti poháněnými koly a člověku se tají dech, když je vidí v plném záběru projíždět. Ale odhláška ze Žďáru ještě nepřišla, proto musejí zůstat návěstidla v poloze „stůj“. Jan ví, s jakými obavami sleduje strojvůdce vepředu návěstidla v této poloze. Pokud se vlaková cesta za návěstidlem neuvolní, znamená to zastavit. Znovu rozjet takovou soupravu je obtížné, vyžaduje dokonalou spolupráci obou lokomotiv, zvláště v tomto případě, kdy vlak jede do stoupání a jediná možnost dorozumění je parní píšťala lokomotivy. Vtom se v zatáčce objeví dvě světla a vzápětí se ozve dlouhé hluboké zahoukání. Krátce nato stejné, ale vzdálenější. Obě lokomotivy teď zpomalují, na návěstidle svítí červená a čas hraje všem na nervy. Zbývají snad jen dvě stovky metrů, když zazvoní telefon a Jan rychle zvedá páku návěstidla. Dvě krátká zahoukání zepředu, vzápětí ta vzdálenější a oba stroje zahalené v oblacích páry štěkavě vyrážejí z komínů sloupy kouře, aby souprava nabrala opět potřebnou rychlost. Když se po dlouhých minutách objeví před hláskou koncová světla „postrku“, přestaví Jan návěstidla a zatočí kličkou telefonu. „Ostrove, tady Jamné, dvacetčtyřipadesátjednička projela v sedmnáct padesát osm.“ Zatímco píše záznam do sešitu, vytáčí druhým telefonem Žďár, aby mu dal stejnou informaci. Následuje pak už neformální rozhovor v přátelském tónu lidí, kteří spolu odsloužili už pěknou řádku let.

„Tak už nám to končí, pane Dvorský, že? No, bylo toho dost. Přeju dobrej večír a dobrou noc.“

„Vám taky, pane Tichý, dobrou noc a pozítří na shledanou,“ odpovídá hlas výpravčího na druhém konci.

„Tak já končím, pane Vesetský, tu třistačtyřicetpětku už si pohlídejte,“ říká Jan a do aktovky ukládá kastrolek od oběda a termosku. Navlékne těžký kožich podšitý ovčím rounem, nasadí čepici a rukavice.

„Přeju klidnou službu,“ otočí se k Vesetskému a zamíří ke dveřím. Po dvanácti hodinách služby, kdy je tu vlastně sám a jedinými lidskými bytostmi, se kterými se v rychlosti pozdraví, jsou osádky projíždějících vlaků, se už docela těší, až bude doma. Někdy tu sice potká na peronu i cestujícího, ale to je velmi vzácné.

„Dobrou noc, pane Tichý,“ přeje Vesetský.

V tmavém obdélníku otevřených dveří už nejsou vidět hvězdy a srpek měsíce, který už vystoupal nad koruny stromů, jen občas probleskuje přes černé mraky. Taky vítr zesiluje a umocňuje pocit chladu. Jan projde podjezdem pod tratí a zamíří k domovu. Když natáhne krok, bude asi za půl hodinky doma. Od hlásky vede k vesnici jen polní cesta, v zimě nepoužívaná a zavátá sněhem. Po levé straně je vidět černý masiv lesa „V kroutech“, který ale po chvíli začíná světlat. To vítr zvedá oblaka sněhu a s nimi nese i sílící hukot korun smrků. Není pochyb, blíží se sněhová bouře. Jan cítí, jak mu zmrzlé sněhové krystaly šlehají do tváře a jediné zvuky, které vnímá, je svist větru, smísený s hukotem blízkého lesa. Ale ten hukot slábne, jak se od něj vzdaluje a zůstává jen svist stále sílícího větru. Jan jde otevřenou krajinou, nikde žádná stopa, jen bílá rovná pláň. Jediný nejbližší orientační bod je skupina keřů na svahu úvozové cesty blízko vesnice. Začíná hustě padat sníh a mísí se s oblaky větrem zvířeného sněhu. Jan se upřeně dívá do bílé tmy a začíná ztrácet jistotu. Vždyť tudy prošel nepočítaně, ve dne v noci, v létě i v zimě. Vyndá z aktovky dlouhou baterku „šajnovku“, jak říkají jeho kluci, a zkouší si posvítit. Světlo prořízne v bílé tmě jen úzký bělejší sloup, ale viditelnost nijak nezlepší. „Už bych měl být pomalu u potoka,“ pomyslí si. Je to spíš potůček na dně nevelké terénní vlny, který protíná cestu. V létě se dá snadno překročit a v deštivém počasí se dá přejít přes kameny, které tam kdosi položil. Teď je zamrzlý a zavátý sněhem a najít jej v tomto počasí asi nebude možné. Pramení v nedaleké tůňce, podobné spíš malému rybníčku. Ten je obrostlý puškvorcem, jehož listy za větru svým šelestem a kýváním dlouhých „doutníků“ zdraví kolemjdoucí. Pokud jde správným směrem, měl by to místo najít. Čas ubíhá, ale nikde žádný záchytný bod, jen zběsile pádící bílá, neproniknutelná tma, jako miniaturní roje meteoritů. Ve světle baterky Jan zjišťuje, že už jde nejméně dvacet minut. Při odchodu se na čas nedíval, možná už je to víc. Uvědomuje si, že bloudí, a snaží se vyburcovat všechny smysly a uvažovat racionálně. Jediným vodítkem je směr větru. Zkouší si přesně vzpomenout, jak to bylo, když odcházel. Věděl, že vítr foukal do levé tváře. Teď sice také, ale nedokáže určit, jestli to bylo více zezadu, nebo zepředu. Také si uvědomuje, že se směr větru mohl změnit, ovlivněn masivem lesa nebo prostě prouděním. Vítr nepolevuje a Jan cítí, jak mu stéká zpod čepice pot a na zátylku mrzne. Svlékne rukavici a přejede dlaní tvář. Levé ucho, tvář i nos jsou pokryty nánosem sněhu a jsou necitlivé. Nohy už ho nezebou, jen cítí, že nemá cit v prstech, ale po těle mu zima není, kožich ho dobře chrání. Doposud si to neuvědomoval, protože se soustředil plně na směr chůze. Začíná mít obavy z omrzlin, ale jde dál. Po chvíli si všimne pod nohama strniště, které na jednom místě odkryl vítr. „Podýl cesty přeci žádný vobilí nebylo, jen hned za dědinou, u pochopovýho kříža bylo žito,“ vzpomíná si Jan a posílen nadějí, že přece jen jde správným směrem, pokračuje dál. Ale brzy naděje zhasíná, před ním je jen bílá tma. Zastaví se, aby si posvítil na hodinky. Nevěřícně počítá. Na cestě je už pomalu čtyřicet minut, to už měl být doma. Žena Lidka už jistě čeká s večeří a v žondru nechala svítit. Čeká, že se každou chvíli ozve dupání na zápraží. Jan stojí uprostřed bílé tmy a zuřícího větru a začíná se bát. Bojí se o ženu a pět dětí, bojí se, že už je také nemusí uvidět. Bojí se, že pozítří nepřijde do práce a jak to potom náčelník udělá, když mu budou najednou chybět dva hláskaři. Jde dál bílou tmou a padá na něj únava. Kožich je najednou těžký, tlačí ho k zemi a brodění závějemi bere poslední síly. Teď se ozvalo i dávné zranění pravého kolene. Ostrá bodavá bolest zpomaluje chůzi a nutí k častému zastavení. Na mysl se neodvratně derou chmurné myšlenky. „Ve tmě a v tomhle počasí mě přece nikdo ani nebude hledat a ráno už bude pozdě,“ uvažuje Jan a cítí, že se každým okamžikem blíží jeho rezignace. Přes ztuhlé rty se chraplavě dere: „Bože, už teď?“ Plně si uvědomuje, že to může být jeho konec a začíná se modlit. Ve skučícím větru najednou uslyší jiný zvuk. Jakoby údery zvonu. Slabý, silnější, slabý a hned se ztrácí, jak ho vítr bere. Jan se zastaví a otočí hlavu do směru, odkud se ten zvuk ozval. „Už mám halucinace,“ myslí si a znovu pokračuje v klopýtavé chůzi. Ale ten zvuk se vzápětí ozve znova. Jan se opět zastaví a chvíli pozorně poslouchá. Ne, nejsou to halucinace, je to hlas zvonu a Jan ho poznává. Je to zvon z Jamného, slyšel ho přece tolikrát. Teď jde za jeho hlasem, vysílený, s tváří a nohama necitlivýma, z kolena vystřeluje nesnesitelná pichlavá bolest, ale s obrovskou úlevou ze znovu nabyté jistoty, jak to jen jde, zrychluje. Údery zvonu jsou méně a méně přerývané a hlas zesiluje. Po chvíli se Jan boří do hluboké závěje. Tady rovná pláň polí končí asi desetimetrovým srázem, který z jedné strany lemuje úzké dlouhé údolí s potokem mezi loukami. Ve tmě se rýsují nezřetelné siluety dvou stromů a mezi nimi kříž. „To je přeci farářův kříž,“ říká si pro sebe Jan a teď s jistotou ví, kam se až dostal. Místo cestou od západu, přišel do dědiny od jihu.

„Kdes byl tak dlouho, tato, a jak to vypadáš?“ vítá ho Lidka. „A představ si, kdo umřel. Jeník Lašků, před chvílí mu zvonili hranu. Musels to slyšet.“

„Slyšel sem, mamo, zaplaťpánbu že slyšel.“

Lidka se na něho tázavě podívala, ale Jan ji nechtěl znepokojovat. Ví, jak je citlivá, každá nepříjemnost nebo problém v rodině ji velmi rozruší.

„Zbylo pro mě něco k jídlu?“ svléká kožich, čepici a zouvá boty. Prsty u nohou jsou bělavé a necitlivé. I Lidka si toho všimne.

„Zbylo tam pár brambor a mám čerstvě nadojený mlíko. A ty nohy si musíš vypařit.“

Jan večeří a pod stolem má nohy v lavoru se studenou vodou, do kterého co chvílí Lidka přilévá plecháčkem teplou vodu z kamnovce.

Dopisuji tyto řádky a mám nohy pod stolem, zabořené do ovčího rouna. Je vypárané ze starého nádražáckého kožichu a žena hudrá, když mi pere ponožky, že jsou samý chlup. Pokaždé, když je bere do prádla, říká: „Už bys měl tu kůži vyhodit.“ Nevyhodím, ale napadá mě, že bych vlastně ty ponožky na nohách ani nemusel mít.

J. V. S.

5 Komentářů k "Obrázky z minulého století: Hláskař"

  1. Díky za zveřejnění tohoto příspěvku, který mne nutí k reflexi, že ne vždy je moderní hurátechnika ku prospěchu. Leccos již pamatuji a musím říct, že ti hláskaři, hradlaři, šraňkaři a jak se jim ještě říkalo, dělali nezbytnou a nenahraditelnou práci. To, že dnes již tato profese je většinou zrušena, jen vede ke geometrickému nárůstu počtu srážek vlaků s auty, neboť od cca 80. let se rušily závory na přejezdech a nahrazovala je světelná signalizace. Poněvadž existuje dost nezodpovědných šílenců mezi automobilisty, tak často vletí přímo pod vlak. Když ale hradlař stáhl šraňky, nikdo si nedovolil prorazit je, věděl, že pachatel bude snadno zjistitelný…. Takže ne vždycky je moderní technika ku prospěchu. A ten aspekt z hlediska sociální nauky Církve! Kolika prostým lidem bez vzdělání dráha tak poskytovala solidní obživu!

  2. Petr Hlavac | 1.1.2017 z 14:19 |

    Krasna povidka. Dekuji.

  3. Tomáš | 1.1.2017 z 19:03 |

    Velmi poutavé čtení.
    Díval jsem se schválně do mapy, protože mne článek velmi zaujal. Jamné je asi 20 km jihozápadně od Vatína a nevede tam žádná trať (viz https://mapy.cz/s/1iD3p). Nemohla se ta hláska jmenovat spíše Jámy? V blízkosti polňačky, která u Vatína protíná trať (což mohlo být fyzické místo hlásky v blízkosti Žďáru), jsou tři rybníky tohoto jména (viz https://mapy.cz/s/1iD38).

  4. J.V.S | 22.1.2017 z 20:02 |

    Panu Tomášovi: Správná dedukce. Jsou to, přešněji byly to Jámy. Hláska zrušena, když byl uveden do provozu tzv.“autoblok“
    Srdečně zdraví Josef V.Suchý

  5. Tomáš | 22.1.2017 z 22:00 |

    Ad J.V.S. až jsem to napsal, tak jsem si uvědomil, že v Jámách jsem jedenkrát byl před mnoha lety (15-20 let) u jedné staré paní na návštěvě, ale už nevím ani jméno a pochybuji, že ještě žije, byla už tenkrát hodně stará.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*