Ponořme se do latiny 50 – cornu, genu

A vracíme k podstatným jménům, tedy k substantivům. Budeme probírat množné číslo, před tím si však ještě doplníme něco o neutrech podléhajících u-skloňování a také zavedeme jistý systém do typů skloňování.

S neutry podléhajícími tomuto u-skloňování je to v singuláru jednoduché: genitiv končí na –us a ostatní pády končí dlouhým –u. Takže pozor, neutra nám zní i v nominativu poněkud rumunsky, ale je jich málo. Kromě standardního vzoru cornu (roh) je ještě v liturgických textech používané genu (koleno, pokolení).

Jako příklad uveďme větu z Offertoria Veritas mea, které se zpívá o mnoha svátcích svatých vyznavačů (např. sv. Josefa): Et in nómine meo exaltábitur cornu ejus (Ve jménu mém se vyvýší roh jeho – exaltábitur je budoucí čas, s nímž se seznámíme až v 67. lekci).

A nyní k tomu systému (bude se nám hodit do výkladu množného čísla).

Čtenář si množná už při výkladu skloňování singuláru uvědomil, že jsou zhruba dvě hlavní kategorie: jedna (budeme ji dále nazývat oa-kategorie) v sobě zahrnuje o-skloňování, a to maskulin (Dóminus) i neuter (verbum), a a-skloňování (fémina)[1]. Jejich pádové koncovky jsou v singuláru trochu podobné a – jak uvidíme – v plurálu jsou podobné ještě víc. A druhou kategorii budeme nazývat eiu-kategorií, protože v sobě zahrnuje e-skloňování, i-skloňování a u-skloňování.

Dóminus a verbum, či obecně maskulina a neutra o-skloňování, se liší jen v nominativu a vokativu, kde maskulina mají vlastní koncovky –us (nebo nic, jako u puer) a –e (nebo nic), zatím co neutra mají v těchto dvou pádech koncovku –um. Ta je společná pro akusativ všem substantivum podléhajícím o-skloňování. Platí tedy, že neutra mají tuto koncovku pro tři pády: nominativ, vokativ a akusativ. Ale možná jste si už všimli, že shoda koncovek těchto tří pádů platí pro neutra i v případě ostatních skloňování; přesně řečeno, asi jste si toho všimli pro případ jednotného čísla; v příští lekci však poznáme, že to platí i pro plurál!

A ještě jednu připomínku: poznali jsme, že i-skloňování často působí jen jako „dialekt“ e-skloňování: u některých jmen „vykoukne“ charakteristické –i v ablativu. Takže můžeme ještě mluvit o společných vlastnostech podskupiny nazvané ei-podkategorie té výše zavedené eiu-kategorie. Obsahuje tedy e-skloňování a i-skloňování. Můžeme tedy uspořádat skloňování „do stromu“ a graficky je naznačit podobně jako jsou třeba uspořádáváni živočichové nebo rostliny v biologii nebo jazyků v lingvistice. Viz přiložený obrázek. Bude se nám to moc hodit.

Pro další výklad je vhodné zavést termín kmenová samohláska pro tu samohlásku, která se v něm výrazně vyskytuje v koncovkách skloňování (zejména v ablativu singuláru). Je to ta, kterou píšeme před pomlčku na začátek příslušného druhu skloňování, je to tedy o, a, e, i a u. Později připojíme ještě jednu kategorii, jejíž kmenová samohláska je dlouhé e, ale nekomplikujme si s ní teď život.

Podobně jako samohláska –e– v e-časování se v eiu-kategorii chová kmenová samohláska –e– charakterizující e-skloňování: je občas jakoby zakřiknutá, zvlášť ve srovnání s kmenovými samohláskami i-skloňování a u-skloňování, které jsou naopak poněkud „drzé“.

Evžen Kindler

 

[1] Viz tabulka k lekci 16