V dnešních dopoledních hodinách místního času zemřel v USA ve věku 59 let na následky rakoviny neúnavný rytíř Panny Marie John Vennari. Odešel posilněn svátostmi, se škapulířem na hrudi, v přítomnosti své milované ženy Susan. Po P. Nicholasu Grunerovi tak opustila tento svět další z výrazných postav fatimského apoštolátu hlásajícího neúnavně původní, nezkreslené Mariino poselství. Jistě ne náhodou zemřel ve stejný den, jako blahoslavený pasáček z Fatimy František.
Vzpomínám na něj v modlitbě, zármutku, ale i vděčnosti Bohu za to, že jsem ho mohl blíže poznat a považovat jej za svého dobrého přítele. Byli jsme spolu po celou dobu nemoci v častém spojení a tak mohu dosvědčit, jak cílevědomě se na setkání s Pánem připravoval.
John Vennari byl jedním z těch, kdo mi sloužili za příklad, jak po boku katolické víře věrných kněží hájit práva tradiční liturgie, integrální pojetí katolického života či společenské království Ježíše Krista. Byl nesmírně vzdělaným člověkem, který se dokázal vyhnout krajnostem, s nimiž se lze v „tradicionalistických“ kruzích tu a tam setkat. Jako šéfredaktor měsíčníku Catholic Family News učinil velice mnoho pro obhajobu pravd víry a objasnění příčin stávající církevní krize. Ostatně, některé jeho texty znají i čtenáři Te Deum v českém překladu.
Pořádal pravidelné hojně navštěvované mezinárodní konference, z nichž vzešlo nejen mnohé poučení, ale také dlouholetá přátelství mezi jejich účastníky. Jsem Bohu vděčný za to, že jsem se mohl několik z nich osobně zúčastnit.
Johnovy přednášky vždy patřily mezi ty nejlepší. Byly moudré a naukově spolehlivé, ale i poutavě podané. John měl hluboký smysl pro humor, a navzdory vší vážnosti, s níž zvolená témata pojednával, si vždy udržoval přiměřený nadhled a vnitřně vyrovnaný postoj, jsa plně odevzdán do Boží Prozřetelnosti.
Zanechal zde nejen svoji ženu, ale i tři děti, z nichž jen nejstarší dcera dosáhla prahu dospělosti. Bude jim jistě velice chybět, sám jsem byl svědkem toho, jak silné pouto mezi nimi existovalo. Chovám však naději, že je bude spojovat i nadále, přinejmenším v té podobě, v jaké existuje mezi církví bojující a trpící, ale ještě spíše vítěznou. Doufám v to i proto, že právě jeho přímluvy by mohly významně pomoci vytrvat ve víře a věrnosti tradici všem, kteří měli tu čest stát v nějaké životní roli či i jen pouhém okamžiku po jeho rytířském boku.
Requiem aeternam dona ei Domine. Et lux perpetua luceat ei. Requiescat in pace.
Michal Semín
Zanechal tím však skvělý a hodný následování příklad,nám, kteří bychom měli převzít tuto „štafetu“, co se týká věrnosti Ježíšově církvi, pravdě Božího slova a pravé nauce církve a magisteria…
Modleme se za něj, on se zcela jistě bude přimlouvat za nás, ať patří již do církve vítězné či ještě trpící, věřím, že odešel na věčnost za Pánem i proto, aby shora bojoval za naši pravou katolickou církev, která dnes tolik trpí od „svých vlastních“
R.I.P.