Pokrok v Německu: přijímání pro „znovusezdané“ i protestanty

To, že v řadě německých diecézí jsou už delší dobu připouštěni ke svatému přijímání rozvedení žijící v nových svazcích, je veřejným tajemstvím. Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia trevírský biskup Stephan Achermann prohlásil, že papež „potvrdil“ směr, kterým se jeho diecéze ubírá už dávno. Co dosud probíhalo skrytě, neboť vládla obava z nařčení ze vzpoury proti církevní disciplíně, nyní vystupuje na povrch.

Počátkem února němečtí biskupové ve zvláštním dokumentu připustili možnost podávat v jistých případech přijímání rozvedeným, pokud tomu přechází upřímné a hluboké rozvažování ve svědomí. O požadavku zdrženlivosti, o němž hovoří adhortace [Jana Pavla II.] Familiaris consortio, nezaznělo ani slovo. Nikdo otevřeně rozvedené k přijímání nevybízí, ale kdyby chtěli…

Není to poprvé, kdy se němečtí hierarchové uchylují k takovéto strategii. V deklaraci z Königsteinu, vydané roku 1968 jako komentář k Humanae vitae Pavla VI., učinili podobně. Němci prohlásili, že učení Církve sice používání antikoncepce nedovoluje, ale pokud se daná věc hlouběji rozváží ve svědomí, tak v jistých individuálních případech… atd.

Nyní vše ukazuje na to, že nás za několik měsíců čeká další krok vpřed na cestě k rozmělňování a podkopávání učení Církve. Němci by velmi rádi stáli v čele pokroku v „ekumenickém dialogu“ s protestanty. Jak uvedl koncem minulého roku předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx, jelikož reformace začala v Německu, tak právě Německo by mělo být avantgardou ekumenismu. Průlomem smíření s protestanty se má stát otázka eucharistie. Němečtí úderníci dialogu chtějí, aby někteří protestanti mohli při mši přistupovat k přijímání.

„Duchovní trýzeň“

Na základě čeho by měl být, řečeno bez příkras, schizmatik a heretik připuštěn k přijímání nejsvětější svátosti? Stejně jako v případě rozvedených žijících v nových svazcích se hovoří o „výjimečných okolnostech“ a „milosrdenství“.

Němcům především „leží na srdci“ osud smíšených katolicko-protestantských rodin, které nemohou společně přistupovat ke stolu Páně. Chtěli by umožnit manželovi či manželce, kteří patří k některé z luteránských společností, přijímat svátost spolu s katolickou polovičkou. Stojí za tím snaha odstranit „zlé pocity“.

Právě v tomto duchu hovořil v nedávném rozhovoru pro internetový server Německé biskupské konference Katolisch.de profesor teologie z Münsteru Thomas Schüller: „Mnoho věřících, kteří žijí ve smíšených manželstvích, se snaží zůstat věrnými své církvi, ale zároveň chtějí společně křesťansky vychovávat děti. Tyto páry pociťují jako duchovní trýzeň [sic!], a to jako pro sebe a své děti, tedy celou rodinu, která je podle učení Církve domácí církví, skutečnost, že nemohou společně přijímat eucharistii.“

Jde tedy o „duchovní trýzeň“, která je, dodejme, ve skutečnosti způsobena tím, že někteří nemohou přistupovat k eucharistii, neboť se hlásí k heretické společnosti nesjednocené s Petrem. Právě to by mělo být důvodem „milosrdné“ změny, kterou chtějí zavést liberálové. Co, chtěli… „Pokrok“ je stejně jako v případě rozvedených už skutečností. Zmiňovaný prof. Thomas Schüller v rozhovoru neukrýval, že církevní předpisy jsou v tomto ohledu všeobecně přehlíženy. „Evangeličtí věřící, kteří už nechtějí čekat, a děje se tak opravu už delší dobu, přistupují k přijímání, aniž by se na cokoli ptali… Existuje také mnoho párů smíšených vyznání, které o tom hovořily se svým farářem a získaly jeho souhlas,“ uvedl teolog.

K zpřístupnění přijímání pro protestanty by mělo podle přívrženců této změny dojít s využitím současného kanonického práva, kde v kánonu 844 § 4 stojí: „V nebezpečí smrti nebo podle rozhodnutí diecézního biskupa nebo biskupské konference v jiné naléhavé nutnosti udělují katoličtí udělovatelé tytéž svátosti také ostatním křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže se nemohou obrátit na udělovatele ze svého společenství, jestliže sami o to požádají a pokud o těchto svátostech projeví katolickou víru a jsou řádně připraveni.“

Právě ona „jiná naléhavá nutnost“ se má stát zadními vrátky k připuštění protestantů ke svatému přijímání. „Duchovní trýzeň“ smíšených rodin, které se společně nemohou plně účastnit mše, je podle liberálů právě takovou situací. Stačilo by tedy sdílet víru v reálnou přítomnost Pána Ježíše v eucharistii a cesta je volná.

Kardinál Kasper kráčí vpřed

Kdyby takové nápady hájila jen skupinka nějakých teologů, problém by nebyl zas tak velký. Bohužel, podobné názory sdílí nemálo německých církevních představitelů, v jejichž čele nestojí podle všeho nikdo jiný než kardinál Walter Kasper, neformální autor politiky zpřístupnění přijímání rozvedeným žijícím v nových svazcích. Právě dlouholetý předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v nedávném rozhovoru pro italský deník Avvenire uvedl, že doufá v brzkou deklaraci Církve a protestantů, která by umožnila společnou eucharistii „především v souvislosti se smíšenými, pokud jde o vyznání, manželstvími a rodinami“.

Zatímco v případě rozvedených žijících v nových svazcích se pokrokáři snaží využít nejasné formulace obsažené v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, tak v otázce přijímání pro protestanty jim stačí autorita poznámky papeže Františka. Ten během návštěvy luteránského sboru v Římě v listopadu 2015 v odpovědi na dotaz jedné přítomné protestantky uvedl, že „není kompetentní“ k vydání svolení na interkomunio, nicméně dodal: „Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Pohovoř s Pánem, a pak jdi kupředu. Neodvažuji se říct nic více.“ Ve zmiňovaném rozhovoru se kardinál Kasper odvolával právě na tato slova a vyvozoval z nich, že papež podporuje zpřístupnění přijímání protestantům. Je tedy cesta ke změně skutečně otevřena?

Decentralizace Církve

Je známo, že němečtí biskupové pracují už nyní na konkrétních řešeních. V březnu bamberský arcibiskup Ludwig Schick přiznal, že němečtí hierarchové pravděpodobně vydají „závazný dokument“ v této věci. Schick, který má dobré vztahy s kardinálem Reinhardem Marxem, přitom neskrýval osobní souhlas se zpřístupněním přijímání protestantům.

Klíčem k otevření vrátek bude zajisté „decentralizace Církve“, která je podle všeho velmi důležitá i pro současného papeže. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium František napsal: „Nemyslím si ani, že je zapotřebí očekávat od papežského magisteria definitivní nebo kompletní slovo o všech otázkách, které se týkají církve a světa. Není na místě, aby papež zastupoval místní episkopáty při rozlišování všech problematik, které se rýsují na jejich územích. V tomto smyslu poukazuji na nezbytnost pokračovat v ozdravné ‚decentralizaci‘.“

Papež vytvořil zvláštní radu kardinálů s kardinálem Reinhardem Marxem v čele. Úkolem této skupiny je reforma Římské kurie. Právě kardinál Marx na zasedání německých biskupů v roce 2015 prohlásil, že německá církev „není pobočkou Říma“. Decentralizace by teoreticky měla probíhat na základě dogmatické konstituce o Církvi Lumen gentium II. vatikánského koncilu. Tam zaznívají slova, která jsou dnes ochotně citována: „Proto také v církevním společenství existují místní (partikulární) církve, které si uchovávají vlastní tradice…“ Pokrokáři však přehlížejí další část, která zní: „… přitom zůstává nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky, chrání oprávněnou rozmanitost a zároveň bdí nad tím, aby jednotlivé zvláštnosti nejenom neškodily jednotě, ale spíše jí sloužily.“

Škodí přehlížení církevních předpisů a podávání eucharistie protestantům jednotě Církve? Odpověď se jeví jako jasná, ale neznamená „decentralizace“ Církve, že jednotlivé episkopáty získají, nebo už získaly, výsady k prosazení takovýchto změn? Prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller ve své poslední knize o papežství [Der Papst: Sendung und Auftrag] uvádí, že jako teolog, nikoliv jako kuriální kardinál, podporuje „prospěšnou decentralizaci“, která by znamenala „převzetí větší zodpovědnosti“ místními biskupskými konferencemi, a to „včetně ‚jisté učitelské kompetence‘“.

Když už to jednou prošlo…

Příklad libovolného výkladu Amoris laetitia podle všeho nasvědčuje tomu, že už není nutné držet se jednoty učení všeobecné Církve, ale je možné ho upravovat podle místních podmínek. Ohledně rozvedených žijících v nových svazcích vydali němečtí biskupové dokument, který je očividně v rozporu s učením Církve, ale třebaže od té chvíle minuly už dva měsíce, nesetkal se s žádnou reakcí. Apoštolský stolec tedy pravděpodobně jejich kroky schvaluje. Můžeme se jen dohadovat, že se tak děje na základě „decentralizace“ Církve, která dává místním episkopátům větší zodpovědnost v otázkách učení.

Pokud tomu tak skutečně je, pak co brání tomu, aby Němci také ve věci umožnění přijímání eucharistie protestantům nejednali s „větší zodpovědností“, aby dokázali, že nejsou „ pobočkou Říma“? Zdá se, že nic. Ale snad se mýlím.

Paweł Chmielewski

 

Převzato z pch24.pl.
Přeložil Adam Podborský.